Pondělí 24. června 2024, svátek má Jan
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Jitka Smutná po coming outu: Bylo to těžké hlavně pro moje okolí, oni si tu bouři nevybrali

    Jitka Smutná

    Jitka Smutná | foto: Profimedia.cz

    Se sympatickou herečkou Jitkou Smutnou (71) se život v posledních letech zrovna dvakrát nemazlil. Po jejím coming outu v roce 2012 se proti ní v médiích strhla vlna negativních reakcí a loni v létě odešel ze světa bývalý manžel, se kterým má dvě děti. I přesto se však úsměv z její tváře nevytrácí a stále nepřestává doufat v lepší zítřky

    Kdy se ve vás začaly probouzet první herecké ambice?

    Hodně jsem četla literaturu pro dospělé, protože jsem měla tři starší bratry, ti mě vychovali. Měla jsem smysl pro slova a hodně jsem poslouchala rádio. Myslím si, že i to poslouchání slov rozvíjí dětskou fantazii. Byla jsem živé dítě, jako nejmladší ze čtyř dětí, navíc jediné holčičce, se mi leccos dovolovalo. Chtěla jsem se vyrovnat bratrům, takže jsem byla taková odvážná, dělala jsem různé skopičiny a občas jsem se předváděla. Pak jsem začala chodit na různé recitační soutěže, protože ta slova způsobila i to, že jsem měla hodně ráda básničky. Ve dvanácti letech jsem šla na lidovou školu umění. Původně jsem šla na kurz kreslení, ale to stálo moc peněz, tak jsem zaklepala na vedlejší dveře a tam byl literárně--dramatický obor a už jsem v tom byla. V sedmnácti jsem se osmělila, že bych začala chodit i do přípravného kurzu na DAMU, a dostala jsem se tam napoprvé.

    Jaký byl váš ročník na DAMU, co se ostatních studentů týče?

    Bylo nás tam asi dvacet, což je strašně moc. Polovina z toho byly herecké děti, například Jiří Schmitzer a Rudolf Hrušínský, prostě děti velkých jmen, vychované divadlem. Zatímco já jsem nevěděla, co je za tou šálou na bocích jeviště. Dětské divadlo jsem sice hrála, ale první role byla stará studna, to nebylo nic moc. (smích) Seděla jsem v papírové, nakašírované staré studni a mluvila jsem. Navíc jsem to četla, protože to byl záskok. Princeznu mi nedali, na to jsem byla moc divoká. Ale do divadel jsem tedy chodila hodně, bratři se vždycky snažili mě někam nasměrovat. Oni sami nakonec dělali technické obory, kromě toho nejstaršího, který byl kameraman.

    Váš bratr Vladimír Smutný získal osm českých lvů a je ve svém filmařském řemeslu velmi úspěšný. Spolupracovali jste spolu někdy?

    Točili jsme spolu jen dva filmy, Tři bratry a Výchovu dívek v Čechách. Byl to můj miláček od dětství, byl nejstarší a byl se mnou hodně doma. K němu jsem měla nejbližší vztah a ke všem bratrům mám skvělý vztah stále. Jen jeden tedy už nežije.

    Jaké to bylo ve vašem prvním angažmá?

    Mohla jsem jít do Brna do Husy na provázku, ale to tehdy teprve začínalo a neměla jsem o tom moc informací. Někdy mě mrzí, že jsem tím neprošla, protože tam je skvělá divadelní škola. Nakonec jsem si ale vybrala Pardubice, protože to bylo nejblíž mojí mamince. Byla od mého dětství hodně nemocná, měla nemocné srdce. Byli jsme na ni hodní a dávali jsme na ni pozor, protože operace, kterou podstoupila, byla v té době velmi těžká. Zvolila jsem tedy Pardubice, abych jí byla nablízku. Přijali mě tam s otevřenou náručí. Bydleli jsme na ubytovně, společně jsme vařili, hráli na kytaru, zpívali, jezdili na ryby, bylo to nádherné. A ve volném čase jsem jezdila za maminkou.

    Potom jste se přesunula do ostravského divadla. Co vás k tomu přimělo?

    Přijala jsem jednu takovou skutečnost, která mi dovolovala se bez problémů přemístit, a to tu, že herci jsou kočovníci. Že trvat na tom, že někde žijete a chcete strašně hrát divadlo, ale nikdo vás nevidí a nechce, je prostě blbost. Takže jsem si řekla, že půjdu tam, kde mě chtějí, kde mě potřebují. A to, jak budu žít, už je na mně. V Ostravě jsem nikdy předtím nebyla, ale pak mi Jiří Adamíra, se kterým jsem se poznala někdy na konci DAMU, potvrdil, že do angažmá v Ostravě jde i režisér Jan Kačer, kterého jsem obdivovala, a už nebylo cesty zpět. Potkala jsem tam takové to své veliké divadelní štěstí. Mít režiséra, se kterým pracujete opakovaně, který si vás vybírá a kterému rozumíte. Dodneška jsme přátelé a je to takový můj guru.

    V Ostravě jste se potom i provdala?

    Můj muž byl kameramanem v ostravské televizi. Tam jsme se na nějakém pořadu potkali a máme dvě děti.

    A jak na něj vzpomínáte?

    Dneska už smutně, protože loni v létě zemřel, je mi to moc líto. Byli jsme přátelé, snažila jsem se mu pomáhat, jak jsem mohla. Ta léta, která jsme spolu prožili, byla zkrátka jako život. Někdy lepší, někdy horší, ale byl to milý, citlivý, starostlivý, pozorný otec a manžel.

    Z Ostravy jste potom zamířila zpět do rodné Prahy, že?

    V devadesátém roce jsem dostala nabídku do Národního divadla a bylo to ve správný čas. Když jste někde čtrnáct let, zabydlíte se tam, máte tam chalupu, je vám tam dobře, ale nevyvíjíte se, už nemusíte bojovat o své místo na slunci. Nebylo to tak, že jsem šla za něčím lepším nebo bych chtěla víc. Ale vždycky jsem věděla, že můžu spadnout do nějakých kolejí, ze kterých už nevyjedu, a u divadla je to strašně nebezpečné. Teprve teď si uvědomuji, jak to bylo dobře. Jak jsem s každou změnou angažmá dostala nový impulz, protože jsem se musela o něco snažit. Samozřejmě jsem měla velkou úctu k hercům, kteří v Národním divadle byli, ale zároveň tam přišel Jan Kačer, takže první představení jsem začínala s ním.

    A jak snášely přesun z rodné Ostravy vaše děti?

    To bylo těžké. V té době zemřela maminka, ale díky ní jsme měli alespoň ten náš malý byt o rozloze 38 m2 a mohli jsme v něm žít. A děti ztratily prarodiče. Manželova maminka se o ně velmi pěkně starala a pomáhala mi, abych mohla hrát. Tady neměly žádnou babičku, dědečka už taky ne a musely nastoupit do nových škol. Terezka je živel po mně, je hodně odvážná a zaplula do Prahy opravdu dobře. Ale pro Jakuba to bylo těžší. Bylo mu sedm, hrál se mnou v Národním divadle v tom prvním představení a taky měl k tomu divadlu vztah. Ale asi ve dvanácti řekl, že ti herci nejsou žádní chlapi, že si lepí vousy na obličej. To pro něj nebylo moc mužné. A přišly taky o chalupu, na které vyrostly. O tu velkou zahradu, sad, louky okolo, kamarády. To vše bylo najednou tři sta kilometrů daleko. A to vím, že jsem nám vzala.

    Dcera Tereza se tedy ve své kariéře vydala ve vašich šlépějích?

    Ano, ale moc jsem to nechtěla. U divadla hodně platí, že člověk potřebuje mít štěstí, jinak to nejde. Ale je šikovná, hrajeme spolu v divadle Ungelt v jednom představení, a jak je to ve světě už běžné, přivydělává si k tomu jako baristka v jedné kavárně. A Jakub šel tehdy na Fidlovačce dělat technika a zůstal u manuální práce. Je tedy pořád sedřený, ale má nádhernou dceru a hezkou rodinu. Myslím, že si vybral po svém, je to zkrátka pořádný chlap.

    A vy jste už několikanásobná babička.

    Ano, mám tři vnoučata, klukům je dvanáct a deset a vnučce je šest let.

    V divadle Ungelt jste se nedávno objevila v novém představení Nadechnout se života, kde hrajete po boku Terezy Brodské. Jak byste popsala svou roli?

    Některé věci má velmi společné se mnou. Když se jí postava, kterou hraje Terezka Brodská, zeptá, proč se přestěhovala na ten ostrov v jižní Anglii, říká: Ten důvod byl úplně přirozený, prostě jsem se jednoho dne probudila a bylo mi šedesát, tolik času už mi nezbývá, tak jsem hledala místo, kde by ten čas plynul co nejpomaleji. A to má společné se mnou. Je to žena, která má ukončené všechny partnerské vztahy, žije sama, ale rozhodně tím netrpí. Umí být ale nepříjemná a do toho jsem se musela trošku hodit.

    A jaká je spolupráce s Terezou Brodskou?

    Úžasná. Po dvaceti letech zase zkoušela v divadle, takže se trochu bála, že se na ni zase budou koukat lidi. Terezka vždycky říkala: Mně trošku vadí ty lidi tady. Ale jinak to bylo hrozně zajímavé, obzvlášť proto, že ty postavy přesně na nás dvě sedí. Je to hodně emotivní hra, někdy i bolavá. A každé představení koukám na tu Terku, jak hraje báječně, přesně, pravdivě, citlivě, a o totéž se snažím i já.

    Kdy jste začala vystupovat s vlastní hudební tvorbou?

    Začala jsem už v Pardubicích. Hrála jsem na kytaru, ale nijak zvlášť dobře. Doprovázela jsem se sama takovým folkovým způsobem, který jsem si vytvořila, noty jsem neznala. I v Ostravě jsem hodně hrála, tam bylo velké folkové podhoubí v osmdesátých letech. Potřebovala jsem místo, kde můžu být sama sebou, kde nebudu v žádné roli, kde lidi uvidí mě.

    Kde se zrodil nápad dát dohromady i vlastní kapelu?

    Asi před sedmi lety jsem poprosila dceru, ať mi doporučí nějakého kytaristu, který by hrál místo mě, a přišel Milan Kramarovič. Během hodiny jsme se skamarádili a okamžitě jsme spolu začali hrát. Asi do půl roku přivedl svoje dvojčata Matěje a Jakuba, kteří jsou taky kytaristi. Dcera s námi zpívá, už jí nějaké písničky nechávám. Vždycky říká, že jiní lidé dědí věci, nemovitosti a ona dědí písničky, ale že by to neměnila. Takže se jmenujeme Rodinná fúze, protože jsme zfúzovali dvě rodiny. Hrajeme v malých vesničkách, jezdíme i do knihoven, děláme besedy s písničkami. Měli jsme například krásný vánoční koncert v divadle Mana.

    V divadle Mana ale uplatňujete i své herecké nadání...

    Ano, je to divadlo, které není nijak bohaté. Nachází se pod evangelickým kostelem a je tam hodně mých kolegů, kteří se mnou byli v Městských divadlech pražských, kde jsem byla čtrnáct let v angažmá. Dělají se tam zase jiné hry než třeba v Ungeltu, například Čapkova Matka. Hrají se tam vážnější hry, ale i komedie a je to úžasné.

    Tohle je asi velmi osobní téma, ale v roce 2012 jste sebrala odvahu a rozhodla jste se ke coming outu. Asi to pro vás ale bylo velmi těžké, a to i kvůli vlně nepříjemných reakcí, která se následně strhla v médiích.

    Bylo to velmi těžké, ale ne kvůli mně. Já jsem si to zvolila, ale lidé okolo mě si tu bouři, která se strhla v novinách, nezvolili. O ty jsem měla starost, věděla jsem, že se jich to může dotýkat. V tomto případě to není lehké pro nikoho. Kdyby šlo o čistý coming out a bylo by mi dvacet, pětadvacet nebo i třicet, tak mám rodiče, kterým to řeknu, oni se k tomu nějak postaví, ale z lásky to těm dětem přát budou. Ale já jsem rodiče neměla, měla jsem partnera a děti. Musím říct, že se ke mně všichni zachovali úžasně, tedy kromě toho vnějšku. Ale myslím, že se to už trošku změnilo, ta doba jde dopředu. A mrzí mě, že jsem ve svých vztazích nedospěla k nějakému trvalému vztahu.

    Ulevilo se vám? Cítila jste se svobodněji?

    Ano, jednoznačně. Bylo super, že už se mě žádný novinář neptal: A co vaříte na Vánoce manželovi? Když jsem zrovna v tom okamžiku byla s někým mně nejbližším. To je, jako kdyby se vás po rozchodu s partnerem někdo neustále ptal: A co ten první partner, jaký to bylo? A stýkáte se s ním? Tehdy se mi taky zdálo, že u osoby, která je známá, je podstatné a nápomocné to říct, že se tohle někomu může stát. Že někdo může i v pozdním věku zjistit, že je ta pravda lepší. Máte také pravdu, že dnes už je ta situace jiná.Je to jiné. To vidím i v tisku, jak ti lidé vystupují veřejně, jak jsou přijímáni. A nevím, proč jsem to tehdy tak odnesla. Mně se tedy zdálo, že jsem to odnesla, ale je možné, že byl na to člověk jen přecitlivělý. Ale dneska je mi to už jedno. Dnes jsem ráda za to, jak to je a že je v rodině všechno v pořádku.

    A jaký máte pohled na aktuální situaci kolem stejnopohlavních manželství?

    Já bych to manželství přála všem lidem, kteří by se chtěli vzít. Protože ten slib, který si lidé dávají, je důležitý i z těch praktických důvodů. Představa, že budu mít s někým děti, a když mě přejede auto, tak ty děti dají do dětského domova, je pro mě úplně bizarní. V té kultivovanější části světa je to už běžná věc, dělají se dokonce církevní svatby, ale u nás se o tom jedná tolik let. Nedává to smysl. Je v tom i nějaká vzájemná úcta, nás ke společnosti a společnosti zpět k nám. Že nejsme jiní než heterosexuálové, máme stejné lásky, stejné bolesti, stejné smutky.

    Fotogalerie