Jana Březinová (1940–2000) vkročila do života během druhé světové války, která její rodinu těžce poznamenala. Byl jí rok, když matka zemřela v koncentračním táboře.
„Těžko se mi popisuje něco, co jsem zažila jako roční dítě.
Všechno, co zde mohu napsat, mi vyprávěli lidé, kteří dnes již většinou nežijí. Vím jenom, že úzkostné stavy, pocity
lability, těžké deprese a projevy špatné komunikace, kterými trpím dodnes, jsou následkem zážitků, které se mi ukryly hluboko v podvědomí a celý život mi bránily se normálně projevovat jak v soukromém životě, tak v mé profesi,“ vepsala po letech do jakési úřední listiny. Bylo to jedno z mála přiznání těžkého osudu i potíží z toho plynoucích. Kolegové ani přátelé o jejím traumatu většinou nevěděli, schovávala ho hluboko v sobě.
Odmalička měla cit pro umění a výtvarné práce. Proto se vyučila aranžérkou. Nakonec ale přece jen zamířila jiným profesním směrem. Zkusila štěstí u zkoušek na DAMU a přijali ji. Vydala se hereckou cestou a už z ní nikdy nesešla. Po škole získala první herecké ostruhy v Příbramském divadle, které bylo jejím druhým domove až do konce 60 let.
V roce 1972 se jí splnil sen každého českého herce, stala se členkou Národního divadla. Odsud odešla až koncem devadesátých let kvůli zdravotním potížím. Film jí bohužel moc větších příležitostí nenabídl. Debutovala už v roce 1966 jako šestadvacetiletá v komedii Ženu ani květinou neuhodíš.
Více dal jejímu talentu vyniknout režisér Juraj Jakubisko, který jí svěřil roli ve svém filmu Dovidenia v pekle, priatelia. K Janině smůle se snímek na dlouhé roky ocitl v trezoru, a diváci tak mohli její výkon ocenit až po sametové revoluci. Jakubisko měl pro Janu slabost a dopřál jí další role ve filmech Postav dom, zasaď strom nebo Tisícročná včela. Menší postavy si zahrála ve snímcích Kalamita, Putování Jana Amose nebo Mravenci nesou smrt.
O něco více se jí dařilo v televizi. Byla skvělá například jako Božena Němcová ve filmu Vlčí halíř i v mnoha pohádkách. Stala se rovněž oblíbenou a vyhledávanou recitátorkou.
Ještě za studií se zamilovala do Zdeňka Duška, herce o dva roky mladšího. Vzali se a narodila se jim dcera Vendulka. Když se Jana rozhodla odejít z divadla v Příbrami, kde byli oba v angažmá, přiměla ke změně divadelního působiště i manžela.
„Přece tady nezůstaneš, vždyť je to tu hrozný. Protože jsem byl pod pantoflem, tak jsem ji poslechl,“ vzpomínal s humorem Dušek.
Zakotvili tedy spolu v Praze, nejprve v panelákovém bytě na Proseku a poté se přestěhovali do centra, odkud to do Národního divadla bylo přece jen blíž. Jejich manželství bylo dlouho harmonické. Pak do něj ale vstoupil notorický milovník žen Josef Vinklář. Známý sukničkář byl tehdy podruhé ženatý s Ivankou Devátou, ale to ho od dalších milostných dobrodružství nijak neodradilo. V divadle se zakoukal právě do Jany a bylo to vzplanutí vášnivé a opětované. Byl z toho pořádný skandál.
Josef Vinklář byl tak zamilovaný, že se rozhodl opustit rodinu a doufal, že i Jana odejde od manžela. Ale to se přepočítal. Ta totiž nakonec zůstala stát nohama na zemi a dala přednost návratu k rodině před nejistou budoucností po boku příliš přelétavého milence. Josefovi zlomila srdce.
„Opustil jsem pro ni rodinu, něco posvátného. Její rozhodnutí bylo svou rodinu udržet. Řekla jen: Já si to nemohu dovolit. Tečka. Nu, říkám si, byl jsem možná potrestán za své hříchy, kdo může vědět,“ popsal Josef Vinklář svou bolest z rozchodu ve své životopisné knize. Janu Březinovou až do smrti označoval za jednu ze dvou svých osudových žen.
Kolegové Janu ctili pro její zásadovost. Nebála se podepsat Několik vět ani petici za propuštění Václava Havla v lednu 1989, kdy do revoluce bylo ještě daleko a mohlo to pro ni mít nepříjemné následky. Nebála se. Herecké zkušenosti předávala také mladé generaci na DAMU.
Dlouhodobá nemoc jí brzy sebrala síly. Zemřela v pouhých šedesáti letech.
Fotogalerie |
