Zůstala po ní řada nádherných rolí a respekt kolegů: Gabriela Wilhelmová odešla příliš brzy

Ve filmu Krajina s nábytkem s Vladimírem Javorským a Yvettou Kornovou | foto: archiv

Rázná Gabriela Wilhelmová (†60) se s ničím a nikým nepárala, jak na filmovém plátně, tak i v soukromí. Milovala společnost, ráda hostila ostatní, vytoužené přání se jí ale nesplnilo.

Narodila se do zámožné rodiny, její otec vlastnil továrnu a Gabriela Wilhelmová (1942–2002) jako dítě měla všechno, na co si ukázala. Doma měli služky a se svými sourozenci, starší sestrou Josefou, mladší Miluškou a bratrem Karlem, si žila jako v bavlnce. Když projevila touhu stát se herečkou, rodiče ji v tom maximálně podporovali.

„Neustále jsem na sebe strhávala pozornost, byla jsem jakýmsi rodinným živlem a buřičem. Však mi doma říkávali komediant,“ zavzpomínala Gabriela.

Vystudovala brněnskou JAMU a po absolutoriu působila na oblastních scénách v Ostravě, Pardubicích, Uherském Hradišti a nakonec i v brněnském Divadle na provázku. V posledním zmiňovaném došlo ke kuriózní situaci.

„Divadlo nemělo svou scénu, a tím pádem ani kde zkoušet, takže jsme zkoušeli u mě v pronajatém bytě ve vile, která patřila jednomu panu plukovníkovi. Vzhledem k tomu, že býval často pryč, měli jsme v podstatě celou vilu k dispozici,“ popisovala situaci Wilhelmová.

Vypadalo to tak, že přes den se zkoušelo a večer pařilo.

„Já jsem večírky moc ráda organizovala. Vždycky jsem navařila, nakoupila pití a mejdan mohl začít. Mě to bavilo. Měla jsem ráda společnost a tam se sešla skvělá parta lidí,“ dodala herečka, která proslula svou bezprostředností, živelností a nezaměnitelným smíchem.

Svérázná herečka se dožila pouhých šedesáti let.

Jenže po čase jí Brno začalo být malé.

„Všechna angažmá byla krásná, ale mě to táhlo do Prahy,“ svěřila se herečka. A tak se také stalo. V sedmdesátých letech odešla do hlavního města. „Když jsem si dala něco do hlavy, vždycky jsem toho docílila,“ dodala s úsměvem.

V Praze ale neměla na růžích ustláno.

Hostovala v Laterně magice, Divadle ABC, Divadle v Řeznické, ale nikdy nebyla ve stálém angažmá. Zůstávala na volné noze. „Mělo to stinné i světlé stránky. Byla jsem v centru dění, přicházely krásné role, o kterých se mi ani nesnilo, a to pro mě bylo hlavní,“ zdůrazňovala Gabriela.

Na lusknutí prstu dokázala vyfiknout dobračku od kosti, ale i pořádnou potvoru. Brzy si získala uznání a respekt nejen od odborné kritiky, ale především od diváků. A nemíjely ji ani příležitosti ve filmech.

V Učiteli tance se vyřádila s Martinem Dejdarem.

Pod křídla si ji vzal především režisér Karel Smyczek, který v ní viděl obrovský potenciál. Objevila se v jeho filmech a seriálech Třetí patro, Jen si tak trochu písknout, Krajina s nábytkem, Proč?, Bylo nás pět nebo Sedm hladových.

„Byla citlivou a až nebezpečně moudrou ženou, která dovedla rozkrýt každého člověka. Velkou a bohužel nevyužitou herečkou, která si prošlapávala svoji vlastní osobitou a nelehkou cestu. Ženou, která ovlivnila každého, kdo ji potkal. S ojedinělým nadhledem vnímala svět a lidi. Když jsem jí nabízel roli, vždycky se ptala, jestli má duši. Pro mě je to dušička, která hledala něhu a pohlazení,“ prozradil o ní Smyczek.

Byla v povědomí, prosazovala se, ale tak trochu se soužila tím, že hlavní role pořád nepřichází. A tak o sobě zkoušela dát vědět ještě víc. Samostatně nastudovala pět monodramat, s nimiž objížděla republiku.

Byla mimochodem jednou z prvních hereček, které se o něco takového v tuzemských podmínkách pokoušely.

V komedii Jak utopit dr. Mráčka „zachránila“ vodníka Vladimíra Menšíka.

Naplňovalo ji to a našla se v tom. Ráda byla sólistkou jak v životě, tak i na jevišti.

„Ona měla ke svým rolím velmi poctivý přístup. Dřela se texty, psala si poznámky, každou postavu promýšlela do detailu, do každé se snažila dát něco ze sebe,“ líčil režisér. Kariéře dlouho podřizovala i soukromý život, ale jak se říká, lásce se poručit nedá a i Gabriela se bezhlavě zamilovala.

A to do kolegy Ladislava Freje, který už byl jednou ženatý.

Vzali se, ale manželství jim dlouho nevydrželo. Jejich vztah byl bouřlivý, doma měli „veselo“. Navíc museli překonat i bolestné události. Dvakrát spolu čekali miminko, ale ani jednou to nevyšlo. Manželské soužití nedopadlo dobře, ale paradoxně po rozvodu k sobě dvojice našla cestu a zůstala v přátelském styku až do Gabrieliny smrti.

Jejím druhým manželem byl režisér Radim Růžička, s kterým jí to už vyšlo, měli láskyplný, harmonický vztah.

V roce 1996 však onemocněla rakovinou, a přestože o svůj život bojovala urputně do poslední chvíle, nakonec zákeřné chorobě po šesti letech podlehla. Zůstala po ní řada nádherných rolí, které se na televizních obrazovkách reprízují každý rok.

Z povědomí lidí už nikdy nezmizí.

Hodnocení článku

Hlasování skončilo

Čtenáři hlasovali do 2:04 pondělí 2. prosince 2019. Anketa je uzavřena.

  • 120
  • 61
  • 46
  • 45
  • 44
  • 41