Ono to vypadá skvěle. Zlata Adamovská a Petr Štěpánek se potkávají se doma, oba hrají v oblíbeném seriálu Ordinace v růžové zahradě. Divadlo, cestování, to všechno ve dvou zvládají. Není to ale někdy příliš? V rozhovoru pro Rytmus života prozradili mnohem víc.
Zlato, v Ordinaci v růžové zahradě, kde hrajete dětskou lékařku, se objevujete roky. Víte, kolik epizod jste už odehrála?
Adamovská: Na díly to nepočítám, ale určitě jsem tam natočila přes tisíc dílů. Letos začínám jednadvacátý rok. Někdy to tedy byla pořádná šichta.
Napadá vás nějaká situace, která byla na place opravdu náročná?
Adamovská: No, všichni dobře vědí, že nejhorší natáčení je s dětmi a se zvířaty. A na mě v Ordinaci připadly děti, takže tam byly různé situace. Ani s dvouletým dítětem se ještě nedomluvíte. S těmi staršími ano, ty vědí, co budeme dělat. Ale přinesla mi paní v náruči miminko. Ve scénáři bylo: Paní doktorko, nevím, co mám dělat, to dítě je strašně apatické. Vůbec s ním nemůžu hnout, pořád by jenom spinkalo. No jo, jenže paní herečka dostala do ruky dítě z kojeneckého ústavu a to dítě řvalo a řvalo a nemohlo přestat. (smích)
Jak jste to tehdy vyřešili? Museli jste improvizovat?
Adamovská: Já jsem říkala, že asi těžko vysvětlíme divákovi, že apatické dítě řve. Takže se přepsal scénář a maminka přišla s textem: Paní doktorko, co mám dělat? To dítě neustále řve. Takže ano, i takovéto situace nastaly a s dětmi to byl někdy oříšek.
Petře, vy jste s herectvím začínal v roce 1961. Je to vůbec možné? To znamená, že jste aktivním hercem už pětašedesát let. Nestává se vám, že si po takové době říkáte, že už vás to pomalu přestává bavit?
Štěpánek: Se Zlatou si opravdu někdy říkáme, že bychom měli už trochu zabrzdit. Ale ono to nejde.
Jak jde takové tempo dohromady s tím, aby si člověk zachoval zdraví? Nepociťujete na sobě nějaké neduhy?
Štěpánek: To byste rádi věděli! Na to stačí se kouknout do občanky, každý v našem věku už nějaké ty zdravotní problémy má. Určitě třeba klouby, než člověk ráno vstane z postele, tak to také chviličku trvá.
Pocítila jste někdy, že by vás něco z toho omezovalo jako herečku?
Adamovská: Co mě většinou trápí, jsou hlasivky a průdušky. A to je samozřejmě profesně problém.
V rolích lékařů určitě pacientům doporučujete úpravu životního stylu. Děláte něco pro svou kondici také vy?
Adamovská: My hodně chodíme. Chodíme třeba do kina nebo do restaurací, chodíme spolu vyzvedávat vnoučata. Dokonce i za ruce spolu někdy chodíme. (smích) Petrovi se chodí dobře, protože má obě umělá kolena.
Petře, vaše paní právě prozradila, že máte s nemocnicemi také svou zkušenost. Byl pobyt na lůžku nepříjemný zážitek, nebo vás lékaři tehdy překvapili pozitivně?
Štěpánek: Ortopedie byla skvělá, ale výborná byla potom hlavně rehabilitace. V tom si myslím, že je budoucnost. Protože operatér vám řekne, že to nic není. Ale ta rehabilitace, to je to, co opravdu pomáhá. Já už mám za sebou hodně operací, kdy jsem musel navštívit rehabilitační střediska, tak si uvědomuji, co všechno tam člověka čeká a co v takovou chvíli prožívá. Takže bych všem přál hlavně zdraví. Dělejte pro něj maximum.
Aby se člověk udržel fit, je důležitý také sport. Jaký k němu máte vztah? Zlato, o vás vím, že jste si zahrála ve filmu Ženy v běhu. Jak moc pro vás byla právě ta běžecká stránka náročná ve skutečnosti?
Adamovská: No, dalo mi to zabrat. Copak já vypadám jako běžkyně? Já nejsem vůbec sportovní typ. Když mi dcery hrály o dvacet let mladší kolegyně, tak jsem si říkala, že to bude šichta. Přece nebudu v pětašedesáti běhat maraton! Ale musela jsem běhat. Ve chvíli, kdy jsem si to uvědomila, když jsem se začala ten scénář učit, jsem si řekla ne, tohle já prostě nezvládnu. Budu muset trénovat.
Jak ten trénink ve vašem podání probíhal? Našla jste si trenéra, nebo jste s tím zápasila sama?
Adamovská: Koupila jsem si oblečení: boty, kalhoty a sportovní podprsenku, abych se neumlátila. No a trénovala jsem u nás na chalupě, běhala jsem dva kilometry tam a zpátky. Vracela jsem se úplně hotová, mokrá a říkala jsem si, že jsem si tedy naběhla s tím, že budu běhat maraton. (smích)
Co na to vlastně říkal váš manžel? Podpořil vás?
Adamovská: Petr už seděl na zápraží a sám vám to určitě potvrdí, pil kafíčko a říkal: Chtěla jsi být herečkou? Chtěla. No, tak to máš!
Je tohle ta chvíle, kdy jste opravdu litovala, že jste si nevybrala nějaké jiné povolání, nebo vás nic takového nikdy nenapadlo?
Adamovská: Musím říct, že přes všechna úskalí, která to povolání někdy přináší, ho mám moc ráda. Miluju to a vždy se těším na každou novou roli. Když pak vidím, že lidé v divadle vstávají a tleskají, je to úplně balzám a potvrzení, že ta moje práce k něčemu je.
Zlato, vaše doktorka v Ordinaci není jediná role z lékařského prostředí. S režisérem Jiřím Adamcem jste před lety točila legendární Sanitku. Ovlivnilo to vás to nějak?
Adamovská: Ovlivnilo mě to určitě, protože to byla moje úplně první seriálová role. Do té doby to byly jen filmy na Barrandově. Ale seriál je něco my jiného, protože v seriálu v podstatě vstoupíte lidem do obýváků. A poté, co jsem se rozkoukala, to nakonec bylo moc hezké.
Nejspíš jste po odvysílání prvních dílů musela mít najednou spoustu fanoušků. Dá se na něco takového vůbec někdy zvyknout?
Adamovská: Člověk je po týdnu najednou strašně důležitý a známý, ale ono vás to přejde zase před další prací.
Kolik vám vlastně bylo let, když jste Sanitku natáčela?
Adamovská: Ten seriál byl výjimečný v tom, že se točil jako retro, tedy šedesátá léta, ačkoliv jsme to točili v osmdesátých letech. Takže možná někdo má pocit, že už mi v šedesátých letech bylo právě těch pětadvacet, ale ne, nebylo. Když jsme to točili, bylo mi dvaadvacet. A všem klukům, kteří se mnou točili, jako byl třeba Jaromír Hanzlík nebo Jiří Bartoška, bylo třiatřicet. A už to byly velké hvězdy!
Na první pohled je ale vidět, že jste v Sanitce hrála typově trochu jinou postavu než například nyní v Ordinaci.
Adamovská: Myslím, že dnes už by mi tu roli submisivní Elišky nikdo nedal. Teď už jsou to spíš takové ženské od rány. Ale ty mají také něco do sebe!
Petře, vy máte za sebou také celou řadu rolí. Byla za tu dobu, kdy se před kamerou nebo na jevišti objevujete, některá, na kterou vzpomínáte ze všech nejraději a považujete ji za naprostý vrchol kariéry?
Štěpánek: To nejde, alespoň v mém případě ne. Protože já se vždy koukám dopředu, a ne dozadu. Na bilancování mám přece ještě čas! Ale ta profese je zajímavá tím, že když začínáte, začínáte jako kluk. A dneska už můžu hrát dědky, můžu hrát krále a já nevím, co ještě. Takže ta paleta, zaplaťpánbůh, je pořád pestrá. A když je ještě zájem, tak to je nejlepší.
Je pravda, že minimálně natáčení Zlatovlásky jste si užil natolik, že jste si ve stejné pohádce zahrál nedávno dokonce podruhé, když se chystala její nová verze. Jak jste vlastně na tu nabídku reagoval? Byla to láska na první pohled, nebo jste se nejprve rozmýšlel?
Štěpánek: Když mě oslovili, jestli bych si nechtěl zahrát v nové Zlatovlásce, tak jsem v prvním okamžiku řval smíchy snad deset minut. Já přece už Jiříka hrát nemůžu! Potom mi ale vysvětlili, že jde ve skutečnosti o roli krále. Ten scénář se mi líbil, a pokud se vám líbí scénář a ten materiál, proč do toho nejít?
Ve vašem případě není určitě náhoda, že jste se dal právě na hereckou dráhu. Stejné profesi se věnoval už váš tatínek Zdeněk Štěpánek. Jak na něj vzpomínáte?
Štěpánek: Víte, tatínek mi zemřel, když mi bylo dvacet let. A když je člověku dvacet, tak mu všechno, co mu říkají rodiče, připadá jako blbost. Myslí si, že to je teror a že po něm pořád něco chtějí. Jak ale stárne, chybí mu čím dál víc. Já to tak mám. Chybí mi ten dialog.
O čem byste se svým tátou rád mluvil, kdybyste měl ještě jednou tu možnost?
Štěpánek: Já bych si s ním nepovídal o umění. Bylo by to osobní. Ptal bych se ho na rodinu, příbuzné, jak co tenkrát bylo. Mrzí mě, že už se to nikdy nedozvím.
JAK VZNIKAL ROZHOVORSe Zlatou Adamovskou a Petrem Štěpánkem jsme se sešli na slavnostním otevření nového pavilonu Hamzovy léčebny, kam lidé přicházejí především za rehabilitací. Kulisy setkání byly trochu neobvyklé. Oba se totiž na prohlídce nové budovy převtělili do svých rolí z Ordinace v růžové zahradě, a hosty tak vítali v bílých pláštích přímo v ordinaci. Podívat se na ně přišli také skuteční lékaři a sestřičky z léčebny a mnoho hostů bylo zklamaných, když se dozvěděli, že tentokrát je doktor Valšík ani doktorka Valšíková nevyšetří. |
Fotogalerie |
10
12
7
18
12
28
