Veronika žije jedenáct let v Dánsku a řekne větu, která by mohla viset na billboardech místo prázdných sloganů. „Češi se neusmívají, nezdraví. V Dánsku je život šťastnější.“ Přidá i realitu, která se do kampaně nevejde. „Doma bych si nemohla dovolit pracovat jako pečovatelka a mít hypotéku a dvě auta.“

Není to citát pro efekt. Je to součet každodennosti ženy, která začínala v Anglii jako uklízečka, poznala Grzegorze, polského řidiče kamionu, a s dětmi se přestěhovala na severní ostrov v Dánsku do malého stylového domku. „Dánové nikam nespěchají, nic nehrotí, snaží se umět žít. Když máte špatnou náladu, jdete se projít k moři a cestou vás lidi zdraví.“

Druhá strana příběhu, to je Kladno. Mladý pár Tereza a Michal si po dvou měsících udělali dítě a od té chvíle jedou v permanentní krizi. Do Výměny se přihlásili, aby to vyřešili televizí, ale věci, které se mají řešit doma u stolu, televize nevyřeší.

Výměna z Rumunska ukázala, že svět může být ještě v pořádku. Srdcař Marian, pohodářka Anastázie a nejistý voják Pavel

Výměna manželek

Vyměněná manželka Veronika se těší na malou dovolenou v Česku, ale přistane v bytě vyzdobeném obrazy lásky, kde láska nežije. Zarámované polibky na stěnách, v realitě ticho. Dorazí sotva dvacetiletý manžel Artur a zapne režim, který tenhle pořad zná až příliš dobře. Nejí, nemluví, upne se na malého chlapce, náhradní mámu nepustí ani k dítěti, ani k sobě, a hned první den si pozve maminku. Mlčení jako tlak a ticho jako nástroj.

Veronika se snaží mluvit a hledat cestu, ale zůstává v pasti. Ven vlastně nemůže, s kým by mluvila a s kým by se smála. Když vyjde na ulici, dostane rychlý průřez náladou. „Tady se nikdo nesměje, na parkovišti mě vyřval chlap, protože jsem neměla hotovost.“ Je v tom český citový holokaust. Pozdrav nikde, úsměv nikde, pomoc nikde.

Nespoileruji rozhovor se synem z Dánska. Je názorově dospělejší než jeho mladá máma a ví, jak chce žít. Ona uvízla v toxickém vztahu a vlastně jen přežívá. To stačí jako měřítko. Tam, kde doma běží rozhovor a důvěra, děti mluví jasně a mají kompas. Tam, kde doma běží ticho a tresty, dospělí tvrdnou a zůstanou stát na místě.

Ten kontrast nestojí jen na penězích. Je to nastavení. Tady řešíme mít a nemít. Vyměňujeme kuchyně, sledujeme slevy a díváme se do košíku místo do očí. Uprostřed toho sedí ticho a samota. Veroničino „tady se nic neřeší rozhovorem“ funguje jako popis domácnosti i jako popis naší veřejné debaty. Když dojdou argumenty, nastoupí křik. Když dojde trpělivost, nastoupí urážka. Když dojdou drobné, nastoupí výstup na parkovišti.

Influencerka Gábina z Výměny se s hejtry nemaže: Ženám se vysmívá za vzhled, čísla jí rostou!

Výměna manželek

Je padesát dní do voleb a kampaně jedou v módu mít. Kampaň je totální populismus, katalog slibů pro publikum, které je silně konzumní a zformované reklamou. Politici tomu přizpůsobují jazyk i obsah, mluví k lidem jako k zákazníkům, a ne jako k občanům, a je v tom strašně málo toho, o co opravdu jde. Život a hodnoty nemají žádnou cenu, protože se nevejdou do grafiky letáku.

Babiš i Fiala slibují prakticky totéž, jen v jiné barvě a s jiným logem. Balíčky, úlevy, bonusy, drobky do nákupního košíku. Nikdo neřeší ticho v rodinách, strach ve třídách, únavu ve zdravotnictví a elementární slušnost.

Bolí i tohle. Jsou tu mladí lidé, kteří ani nevědí, že existuje nějaké Dánsko, a nemají touhu poznávat svět. Jasně, řeknete Kladno, ale Česko není jen Praha a píše se rok 2025.

„Tady je to krásný, nikdy jsem si neuměla představit, že to může být jinde takové jiné, možná bych si uměla představit, že bych žila v zahraničí, ale nenapadlo mě to, nenapadlo mě se ani učit anglicky,“ říká Veronika a do uší se nám mezitím pořád pouští hesla o cestě na Západ a o tom, že už jsme na Západě, přitom mentálně stojíme hodně daleko na Východě. Problém vzniká doma a ve škole a dotvaruje ho okolí, ve kterém žijeme, přesněji přežíváme.

Závěr dílu mezi osmi očima nebudu rozpitvávat, ale umocní pocit prázdnoty, protože vidíte inventuru, která se u nás tváří jako výhra. Hezký byt, zdravé dítě, vybavená domácnost, žádná radost. Lidé spolu nemluví, dusí v sobě věci, nechodí ven, nemají chuť vidět svět, a expati ztrácejí vztah ke své zemi ne proto, že by zpychli, ale proto, že když vystoupí z letadla a jedou na návštěvu domů, zažijí víc negativního než pozitivního, a když se vrátí k moři, stačí dva pozdravy a deset kroků a svět se srovná.

Fotogalerie 9 fotografií