Jednou vede svůj tým v pořadu Máme rádi Česko, podruhé se mění v tajemného hradního pána a pak zase před kamerami řeší starosti na farmě. Vojta Kotek byl však nejvíc dojatý, když se na natáčení poprvé přišel podívat syn Hubert. Co mu chce prostřednictvím života na farmě předat?

Máme rádi Česko se vrací s další řadou. Zlomí se tentokrát vaše smůla při závěrečném kole štěstí?

Kolo je takový magický vynález, který se pořád točí dokola a někdy se v něm i věci různě cyklí. Teoreticky by to měla být otázka náhody nebo statistiky, ale náš pořad ukazuje, že je něco mezi nebem a zemí. Skutečně existuje peklo, ve kterém se pokaždé ocitám já, a nebe, ze kterého pan Prachař ne a ne sestoupit alespoň do trochu pozemštějších nížin.

Říká se, že kdo nemá štěstí ve hře, má ho v lásce. Potvrzuje se to alespoň u vás?

Ano, to je to jediné, čím se můžu utěšovat. A musím říct, že se to potvrzuje. Alespoň zatím. Protože kdybych přišel ještě o tohle a měl chodit do pořadu Máme rádi Česko prohrávat úplně zbytečně, už bych si to asi hodil.

Co vám z natáčení nové řady obzvlášť utkvělo v paměti?

Pro mě jsou nejsilnější hlavně momenty, které diváci příliš nevidí. Je to zákulisí celého pořadu. Když jsme začínali, byli jsme ještě mladí cápci a řešili jsme především dí to, kam se půjde večer pít a kdo má větší kocovinu. Dnes řešíme, čí dítě se přijde podívat na natáčení. Albert, Liborův syn, už s námi tráví spoustu času a pomáhá klukům rekvizitářům. Letos se tam poprvé přišel pořádně podívat také Hubík, můj syn, který se s Albertem kamarádí. To pro mě byl hrozně silný okamžik. Člověk si najednou zrekapituluje, co všechno už ve studiu s kluky zažil a jak moc nás ten pořad provází životem.

Z idolu zálesákem: Vojta Kotek a jeho nový život. Ve Zrádcích vládne, jako soutěžící by si netroufl

Vojtěch Kotek

A jak Hubert na natáčení reagoval?

Byl trochu zaskočený tou vřavou. Diváci jsou samozřejmě hlasití, kapela hraje a všechno kolem bliká. Ale líbilo se mu tam. Hrozně se těším, že třeba příští rok už bude pomáhat Albertovi a společně rozšíří rekvizitářský tým.

Pokračuje také projekt Farma Vojty Kotka. Kam jste se od první řady posunuli?

Snažíme se všechno co nejvíc dotáhnout, protože práce je tam pořád strašně moc. Zároveň si dáváme stále vyšší cíle. Letos se pokoušíme vstoupit do přechodného období, abychom se reálně stali biofarmou a získali biocertifikát. S tím samozřejmě souvisí spousta věcí, které musíme dělat jinak, přesně a podle stanovených pravidel. Mám pocit, že se nám do seriálu daří dostávat nejen vyprávění o naší rodině a komunitě, ale také o tom, jak složité je dnes vůbec farmařit. Všichni pociťujeme klimatickou změnu a vidíme, jaká jsou sucha. Je těžké něco ze země vydobýt, ale o to větší radost člověk má, když se mu to podaří. Lidskost, pospolitost a rodinnost jsou něco, co v seriálu pořád hraje hlavní a neměnnou roli. Okolnosti jsou však čím dál šílenější.

U zvířat jste už museli řešit například parazity a další zdravotní problémy. Přineslo pokračování podobně těžké chvíle?

Samozřejmě. Člověk se střetává se spoustou věcí a nástrah, kterými příroda sráží jeho ideální představu, že bude mít zvířátka, všem se bude dobře dařit a nikdy se nic nestane. Dějí se i hrozné věci, ale je to příroda. Nechci říct, že si na to člověk zvyká, ale v tomto směru trochu zhrubne. Pořád je to emotivní a pořád je to něco, přes co se přenášíte jen s těžkým srdcem.

Tohle všechno s vámi prožívá ale i váš malý syn. Myslíte, že je to pro něj i průprava do budoucna?

Tím to má pro mě ještě větší rozměr. Jako městské dítě zatím spoustu podobných věcí neznal. Já jsem byl také městské dítě, takže neustále hledám tenkou hranici mezi tím, k čemu všemu ho mám vzít, co by měl vidět a co všechno už by měl vědět o životě, přírodě a její krutosti. Myslím si ale, že je to pro něj hrozně dobrá příprava do života.

Co mu farma dává v těch příjemnějších chvílích?

Ukazují se na ní i úplně základní věci. Když jsme v Praze a koupíme zeleninu, nechce ji jíst. Když si ji ale sám utrhne ze záhonu, může se po ní utlouct. Není to jen chutí, ale jeho vztahem k tomu jídlu. Byl u toho, když se rostlina zasadila, viděl ji vyrůst a teď ji může sníst. Úplně jinak si toho váží. Pro mě je obrovskou odměnou, že se nám daří tento vztah v dítěti budovat. Myslím, že podobnou zprávu předáváme prostřednictvím seriálu také dál. Lidé se dnes začínají mnohem víc zajímat o to, co jedí. Zároveň ale často netuší, jak těžké je skutečně dostat jídlo ze země.

Vedle farmy se vracíte také jako hradní pán do Zrádců. Jaká bude nová řada?

Myslím, že bude ještě epičtější a opět náročnější než ta předchozí. Laťka se pořád zvedá a spolu s ní roste také výkon, který tomu všichni musíme odevzdat. Vždycky to ale stojí především na tom, jací jsou hráči. Můžete se postavit na hlavu, vymyslet skvělé kostýmy, masky a nové úkoly, ale pokud hráči nevytvoří potřebné napětí, můžete se jít klouzat. A mám pocit, že letos se to opravdu podařilo.

Budete se sám dívat?

Hrozně se těším, až uvidím všechny díly, které se teď postupně dokončují. Budu se moci podívat víc pod pokličku toho, co hráči na hradě skutečně rozehráli, protože během natáčení nemám šanci všechno sledovat. Kolem pořadu už navíc vznikla celá komunita a my máme vymyšlenou spoustu dalších věcí. Zrádci s námi zase budou žít celý podzim.

Na předpremiéru druhé řady Zrádců jste přijel na koni. Bylo těžké podobný nástup zvládnout?

Když jedete na zvířeti mezi spoustu lidí s fotoaparáty, chcete se k nim dostat blízko a být s nimi v kontaktu, přitom máte zůstat v roli, říkat dlouhý monolog a trefovat se do hudby živého orchestru, je najednou potřeba řešit spoustu věcí. Hlavně musíte vypadat, že se vůbec nic neděje a žádný problém neexistuje. A ideálně nesmí kůň poznat, že jste nervózní.

Zrádci odhalili dalších 8 účastníků: Vědec, vyjednavač, profesorka i lovec pašeráků!

Zrádci

Dá se na takovou situaci opravdu připravit? Předpokládám, že nějaké zkoušky proběhly, ale v sále plném lidí, ohňů a s živým orchestrem je to asi něco úplně jiného…

Nedá se to pořádně nazkoušet. Můžete s koněm dané prostředí procházet, jak dlouho chcete, ale potom přijdou lidé, všechno se rozsvítí, zapálí se ohně a situace je najednou úplně jiná. Já mám naštěstí za sebou spoustu let u koní, jezdím odmalička. Myslím, že mám v sobě instinkt, a kdyby šlo do tuhého, dokázal bych udělat vše potřebné, aby se nikdo nezranil. Pořád je to ale trochu hraniční a člověk překonává nejen své možnosti, ale i možnosti podobného typu show. Právě to mě na tom baví a láká. I když kolem sebe máte profesionály a filmové koně, pořád jde o zvíře. Nikdy nemůžete přesně vědět, co udělá. O to víc mě těší, že mi lidé od koní důvěřují. Vědí, jak jezdím, a věří, že to zvládnu.

A koně, na kterém jste jel, vám zajistila produkce? Nebo jste měl třeba možnost si zvíře sám vybrat?

Šlo o volbu produkce. U filmových koní je to složité, protože každý umí něco jiného. Původně jsem chtěl jednoho konkrétního koně, kterého jsem znal, ale několik dní předtím začal kulhat, takže jsem nakonec musel jet na jiném. To jsou věci, které nemůžete ovlivnit a musíte si s nimi poradit.

Čeká vás po tak náročném pracovním období alespoň nějaká dovolená?

Dovolenou teď rozhodně mít nebudu. Celý rok pracuji na tom, aby se na podzim všechny projekty rozběhly, ale samotné vysílání pak samozřejmě stojí ještě víc času. Farmu Vojty Kotka během podzimu stále dotáčíme a stříháme, a to souběžně s tím, jak už jednotlivé díly vycházejí. Jsou to pokaždé velké nervy. Poslední dva podzimy byly v tomto směru ještě náročnější. Těším se, až to budu mít za sebou, ale zároveň se těším i na celý ten průběh. Je to doslova sklizeň všeho, na čem jsme během roku pracovali. Člověk si ji musí odedřít, ale na jejím konci jsou plody. A možnost prožívat to společně s diváky, kteří na naše projekty čekají a těší se na ně, je samozřejmě obrovská odměna.

Fotogalerie 14 fotografií