V podcastu Čestmíra Strakatého popsala, že umí být přísná, někdy až brutálně upřímná, a své blízké prý rozhodně nešetří. Zároveň přiznala, že na sebe klade vysoké nároky, jenže podobně tvrdou laťku nastavuje i lidem kolem sebe. A právě to se může doma střetávat s realitou každodenního provozu. „I na mého muže mám vysoké nároky, a přitom on je vlastně skvělý, ale já toho asi pojmu trochu víc,“ naznačila, kde se u nich rodí napětí.
Šoposká to pojmenovala jazykem, kterému rozumí každý, kdo někdy držel domácnost pohromadě. Mluvila o tom, že musí „rozdávat úkoly“, hlídat, co je potřeba zařídit, a mít v hlavě věci, které nejsou vidět, ale bez nich se rodina nerozjede. „To ženy musí,“ řekla a dodala, že je to „strašně únavné a vyčerpávající“. Když pak popisuje, že „ženy stojí nad muži a dávají jim ty úkoly, jenže nad námi už nestojí nikdo“, laicky tím míří na fenomén mentální zátěže, tedy na neviditelnou část práce, která se často měří až ve chvíli, kdy dojde trpělivost.
Zároveň ale neříká, že by její muž nic nedělal. Naopak. Sama přiznává, že Petr se ozývá otázkou, jestli má pocit, že „nic nedělá“, a ona to odmítá. Podle ní doma dělá hodně, jen ona má dlouhodobě pocit, že toho nese ještě víc. Do toho je herečka pracovně výrazně vytížená, točí Ordinaci, vedle toho další projekty a hraje hned v pěti divadelních představeních. Není proto divu, že občas cítí přetížení a v domácnosti se pak snadno spustí výčitky, i když v jádru nejde o nedostatek lásky, ale o nedostatek kapacity.
Jejich příběh tak připomíná klasickou zkoušku dlouhodobých vztahů. Na začátku bývá zamilovanost, časem ale přijdou role, režim, odpovědnost a každodenní logistika. A právě tam se rozhoduje, jestli pár umí hledat balanc a rozdělit si fungování tak, aby to bylo udržitelné pro oba. Šoposká přitom dává jasně najevo, že svého muže měnit nechce, jen nahlas popisuje, že i v páru, který zvenčí vypadá „jako z učebnice“, to někdy zkrátka vře.
Fotogalerie |


15
13
11
49
7