Film stojí na výrazném hereckém obsazení Lenky Termerové (78), Petra Kostky (87), Dany Syslové (80), Jana Vlasáka (83) a Oldřicha Kaisera (71). A i když to pro ně byla krásná zkušenost, o nějakém lehkém natáčení se rozhodně mluvit nedá. První čtyři jmenovaní se při té příležitosti rozpovídali o natáčení a všem, co se kolem dělo.
Jak jste reagovali na to, když vám nabídli roli ve filmu Pět švestek?
Lenka Termerová: Když jsem se dozvěděla, že budu hrát roli Věry ve filmu, který napsal a bude režírovat Jan Svěrák, byla jsem šťastná. A jenom jsem se těšila. Když jsem pak pročítala scénář, zjistila jsem, že kromě obrazů v Praze točíme hlavně v Řecku, většinou na lodi, na moři, že Věra moře miluje a ráda se i potápí. Jsem sice plavec, ale před mořem mám respekt a potápěčské brýle jsem nikdy neměla na obličeji. A ani mít nechci. Takže se přiznám, že vlastně nejvíc jsem myslela na to pitomé potápění. A bála jsem se toho.
Dana Syslová: Když jsem zjistila, že mě Jan Svěrák obsadil, měla jsem samozřejmě strašnou radost a hrozně jsem se těšila, protože je velké štěstí dostat v mém věku takový úkol. A ještě navíc u moře a s takovou báječnou partou. Takže jsem byla nadšená. Jsem dobrodruh a ta euforie zamezila tomu, abych se bála nějakých neduhů nebo toho, že bych to nezvládla. Prostě jsem zažívala nádherné štěstí.
Petr Kostka: Scénář pana Svěráka jsem si přečetl a líbil se mi moc. Souhlasil jsem i se setkáním s panem režisérem, však jsem ho také do té doby osobně neznal. Byl jsem zvědav. Vzpomínám si, že jsem na něj čekal v místnosti, a když vešel tenhle teprve šedesátiletý klučina, hned na mě zapůsobil mile. Vyzařovala z něj a z každého jeho slova naprostá bezelstnost. Tak jsem pojal důvěru.
Vyplatilo se mu nakonec důvěřovat?
Petr Kostka: Že je dobrodruh a hazardér, jsem nepoznal ani později. Ani když starci nad hrobem, jako jsem já, roli ve svém filmu přidělil. Později jsem ale zjistil, že neriskuje jen u mě, ale, promiňte mi to, že riskuje i u mých kolegů a kolegyň. Koneckonců šlo ale o starce na moři, o takových pět švestek.
Překvapilo vás při natáčení něco?
Dana Syslová: Překvapilo mě, jak jsme vlastně staří, nemohoucí, ale že jsme to i přesto zvládli. Ale bylo krásné, jak všichni nemohoucí byli nakonec mohoucí a milí. A taky to, že jsme to vydrželi.
A jak jste pracovali na své postavě?
Lenka Termerová: Snažila jsem se objevit vlastnosti a hlavně kouzlo, kterými Věra dokázala přesvědčit partu „gerontů“, unavených životem, aby si s ní po letech zopakovali starou společnou tradici a vypluli na moře. To dobrodružství objevování pro mě bylo o to milejší, že jsem se setkala s partou snů. Počínaje režisérem Janem Svěrákem a štábem, neuvěřitelným mladíkem Petrem Kostkou, kouzelnými Danou Syslovou, Honzou Vlasákem a Oldou Kaiserem.
Jan Vlasák: Pro mě bylo zjištění, že budu hrát homosexuála, docela zábavné. Měl jsem zážitky ještě ze školy, když jsem studoval na JAMU, měli jsme tam kluka, který byl homosexuál, a ten po mně vyjel. Řekl jsem mu, že v žádném případě, ale chodil se mnou do ročníku, takže jsme čtyři roky komunikovali, fungovali a měli společné zážitky i tak.
Nebáli jste se vzít třítýdenní natáčení na moři?
Jan Vlasák: Upřímně, nebál, protože jsem Honzu Svěráka poznal kdysi dávno na Vratných lahvích. A to bylo něco, co jsem nezažil. Do té doby jsem měl větší filmování akorát s panem režisérem Krejčíkem a tam jsem se bál každého záběru, protože ten po mně skákal. Všechno jsem říkal špatně, rychle, nahlas, špatně jsem se hýbal, z toho jsem byl úplně vyřízený. U Honzy to pak bylo tak přirozené, lehounké a přitom to byla legrace. Takže když jsem dostal tuhle nabídku, tak jsem si povyskočil.
Lenka Termerová: Dnes vím, že bát jsem se měla spíš mořského vlka Svěráka. Oznámil nám, že hned jak vyzvedneme dva katamarány a vyplujeme na ostrovy, budeme točit. Inu, proč ne, říkala jsem si, na katamaránu jsem se nikdy neplavila. Jenomže! Tahle loď moc stabilní není, moře bylo ten den neklidné, a když nás zapřáhli, aby nás vlekli a my mohli plout tiše bez motorů, už to houpalo hodně. Režisér mořeplavec nás zahnal do kajuty asi metr čtvereční velké, kde jsem měla ukazovat kolegyni Daně, jak hezky se jí tam bude bydlet. A do toho se pletla kamera, zvuk a režie! V okýnku kajuty byla vidět jenom voda a houpalo se to jak na matějské. Chvílemi jsem myslela, že umřu. Snažila jsem se statečně říkat text. Trochu mě utěšovaly zelené obličeje všech ostatních včetně režiséra. Po několika hodinách, když jsme se vypotáceli zpátky na palubu, někteří až k zábradlí, mořský vlk se usmál a řekl: A jste zasvěceni!
Petr Kostka: Že se bude točit u moře, znamenalo jet tam pracovat. A los padl na pro mě velmi lákavé Řecko. Tak fajn, hurá. Natáčení trvalo celé tři týdny a mně došlo, že tak dlouho jsem s mojí ženou Carmen ještě nikdy odloučen nebyl. Nikdy. Toho jsem se trošku bál, neuměl jsem si to představit.
Zmizely pak vaše obavy?
Petr Kostka: Pan režisér se o to moje rozptýlení postaral. Až tam se vybarvil jako workoholik. Nejenže zapřáhl do práce celou svoji rodinu, ale i nás. A myslím, že nám ty tři týdny práce od nevidím do nevidím na malém katamaránu uprostřed širých vod prospěly. Že naše kosti, svalstvo a celé to chátrající ústrojí všechno ožilo. Jel bych zas.
Co jste říkali na své kolegy herce?
Jan Vlasák: Ta parta byla naprosto neuvěřitelná. S Lenkou Termerovou jsme spolu hráli divadlo jako mladí ještě v Ostravě. Já jsem hrál Hamleta, ona ještě s Barbarou Plichtovou takovou dvojroli, u Honzy Kačera jsme spolu hráli... Na Oldu jsem se taky těšil, protože je to skvělý herec, velká hvězda a super talent. Potkat se s tímhle klukem na natáčení byl pro mě zázrak. Petra Kostku jsem měl zařazeného úplně jinak, byl pro mě ještě z filmů od Krejčíka s Vávrou jako mladý kluk úplně jiná bytost. A tady jsem ho poznal jako otevřeného, zábavného člověka, který si strašně moc pamatuje, umí vyprávět úžasně fóry, pointovat. Všechno to, co já neumím. Takže jsem se strašně těšil a bylo to skvělé.
Jak jste zvládali tři týdny s jednou partou na jednom místě?
Jan Vlasák: Napřed jsme byli natěšení, velké nadšení, úžasní lidé kolem. A úžasná žena Honzy, která dělala všechno možné, od vaření až po skript nebo kostymérku. My jsme se tam do toho pletli, občas jsme točili, byl to takový zvláštní maglajz na tom malinkém prostůrku. Ale celkem zábavný. První dva tři dny. Pak jsem ale začal tuhnout, když jsem si uvědomil, že to tak bude ještě čtrnáct dní. Ponorková nemoc… Ale zvládli jsme to báječně. Rozptylovali jsme se, když jsme přijeli na břeh bydlet. Koupili jsme si víno a kecali. Kluci byli ohromně zábavní. Olda byl nepřekonatelný, Petr taky, bylo to úžasné. Spravovali jsme se tím, že jsme dělali takovéhle seance. A ráno jsme zase v sedm museli vstát, trochu se nadlábnout a už v osm tam dupal produkční, že jedeme, a honil nás na palubu katamaránu, který nás odvezl asi půl hodinky k tomu natáčecímu katamaránu. Tam jsme přestoupili, převlékli se a už se jelo.
Dana Syslová: Myslím, že fungovat s kolegy v tak intenzivním, uzavřeném prostoru lodi bylo báječné, protože to tam vedl Petr Kostka, který je vypravěč a velký temperament. Vždycky dokázal pozdvihnout náladu, i když už jsme byli unavení nebo vyčerpaní. Vždy to posunul na vyšší level, byla sranda a já jsem je všechny milovala.
Co pro vás bylo během natáčení nejtěžší?
Jan Vlasák: Bál jsem se toho, že budu muset skákat do vody. Honzovi jsem říkal, že to neumím. Poprvé jsem skočil po hlavě do vody, když mi bylo asi 50 a chtěl jsem naučit vnuka plavat. Vzal jsem ho na lodičku, jeli jsme sami dva doprostřed rybníka Peklo, kde škemral, že nechce. Tak jsem mu předvedl, jak se skáče do vody, i když jsem to v životě nedělal. Hupsnul jsem tam po hlavě, nezabil jsem se, a když to viděl, aby mi udělal radost, přepadl do vody přes bok té lodičky. Takže tady jsem se bál, ale i když můj první pokus byl úžasný placák, který mě teda pálil, protože jsem přistál na břicho, tak potom už jsem to dal. Skočil jsem po hlavě dolů, kameraman František Svěrák natočil, jak do té vody mizím, pod vodou natočil, jak nabírám skoro na dno a vyplavávám nahoru.
Dana Syslová: Hrozně jsem si to užívala, takže nejtěžší asi bylo, když jsem visela v provazech, měla jsem pak opravdu modřiny na rukou. To bylo trochu náročnější. Jinak moje role vlastně celou dobu mlčí a hrají ji ti ostatní. Tím, jak o ní mluví a jak se k ní chovají. A my samozřejmě nevíme, co se odehrává v mozku člověka, který má Alzheimerovu chorobu. Takže jsem na to šla intuicí a tím, že v záblescích Lucie vnímá, že je u moře s lidmi, od kterých jí nic nehrozí, a že je v bezpečí. Člověk, který je mimo a nemůže se chytit nějaké myšlenky, vztahu nebo čehokoli, je v určitém vzduchoprázdnu. Tak jsem na to šla fantazií a představivostí, jak by to asi mohlo být.
Měla jste v životě zkušenost s člověkem s touto nemocí?
Dana Syslová: Navštívila jsem kamarádku, která má maminku s Alzheimerovou chorobou. A musím říct, že to bylo hrozně smutné. Maminka už nevychází ven a je v dalším stadiu. Moje postava Lucie má druhý stupeň a občas vnímá, je schopná se sama najíst a někdy i komunikuje. Nebo má světlé chvilky, kdy najednou ví, kdo je. Další fáze téhle choroby jsou ale opravdu strašné, protože člověk potřebuje neustálou péči a je úplně mimo. Což je vlastně možná trochu štěstí. Ta maminka byla hodná, dcera ji krmila, ale pak najednou dostala záchvat, začala ji odstrkovat, jídlo vyhodila a byla hrozně agresivní. Dcera ji uklidňovala, trvalo to chviličku, ale bylo to strašně překvapivé. Jak ten mozek navázal na něco, co se mu nelíbilo, a začal reagovat spontánně a temperamentně, na rozdíl od toho, jak byla předtím klidná, kdy jen zírala před sebe a otevírala pusu.
Měl někdo z vás mořskou nemoc?
Dana Syslová: To bylo trochu náročné, protože to s námi házelo a byli jsme navlhlí od plavek. Ale já jsem si z toho nic nedělala, brala jsem to jako ne normální práci. Když jsme no měli první dlouhou cestu mě a byly velké vlny, myslím, že někteří kolegové i zvraceli. Mně se točila hlava, bylo mi vlastně docela příjemně, by jen jsem měla trochu je motolici z těch vln.
Jan Vlasák: Na lodi jsem už byl, ale to byla v podstatě taková pidilodička, takový člun. Kdysi dávno ta na zájezdu v Berlíně, kde jsme jeli po berlínských kanálech. Věděl jsem, že jedeme na moře a že určitě de tě přijde mořská nemoc. Ale nevěděl jsem, co to je. Četl jsem si o tom, nikdo to nezvládl ve zdraví, každý se pozvracel, když se jezdilo do Ameriky. Tak jsem si říkal, že se snad nepozvracím, nebudeme jezdit ve velkých vlnách, to přežiju. A ten náraz byl velký. Když jsme se stěhovali z pevniny na ostrov, což byla cesta dlouhá asi čtyři hodiny, tak první dvě jsem byl king. Holky byly bledé, chytaly se za břicho, chodily zvracet, a já jsem pořád seděl. Jenže po dvou hodinách jsem začal tuhnout, dojel jsem na ostrov, držel jsem se za břicho a říkal si: Zaplaťpánbůh, že jsem na břehu. Protože za půl hodinky už bych zvracel taky.
Myslíte si, že rodiče by občas měli dostat volno bez dozoru dětí?
Dana Syslová: Já bych chtěla, aby mě děti nehlídaly. Kdybych byla nemocná, tak bych asi potřebovala péči, ale jako fit stařena ne. Já sama jezdím po světě a zatím to zvládám a je mi docela dobře. Takže děti nemají strach. Je to vůle toho člověka, jeho přání, jeho sen, touha. Tak proč mu to na stará kolena neumožnit, když je toho schopný.
Měla by se podle vás mladší generace starat o tu starší?
Jan Vlasák: Do jisté míry je zdravější je nechat být. Mladí staré i staří mladé. Je to taková hygiena, že ti starší lidé mají svůj rytmus, pomalejší tempo. A mladí zase nemají trpělivost. Je dobré se občas sejít, udělat si párty, být v kontaktu, nevykašlat se na to. Ale míchat se do toho nebo radit… Asi je to individuální, ale já si myslím, že je to zdravé, když jsou trošku oddělení.
O čem je film pět švestekNa stará kolena lidi občas propadnou nostalgii a začnou si přát ještě jednou navštívit místa, kde jim dříve bylo dobře. A přesně to je startovací bod nového filmu Jana Svěráka. Věra v podání Lenky Termerové proto dá dohromady starou partu, se kterou vyrazí jako zamlada na moře. Jenže mladý už není nikdo z nich a to přináší velká omezení a změny. Navíc se do jejich výletu začnou ještě navážet jejich dospělé děti... Film neglorifikuje stáří ani se mu nesměje. Všechny úsměvné i smutné momenty jsou pouze a jedině pravdivé. Takové, jaký umí být jen život sám. |
Fotogalerie |
6
10
5
11
6
13
