Proslavil se v první Česko Slovenské SuperStar, v níž v roce 2009 zvítězil. Na rozdíl od řady jiných finalistů ale jeho kariéra neuvadla, a i když nepatří mezi úplně mainstreamové interprety, dodnes má velkou základnu fanoušků. Jak talentovaný zpěvák Martin Chodúr (37) žije sedmnáct let po svém triumfu?
Jak vnímáte dnešní SuperStar, myslíte, že má ještě v dnešní době sociálních sítí smysl do podobné soutěže jít? Nebo jsou talentové reality show už překonaný koncept?
Asi záleží, co od toho člověk očekává. Myslím si, že se ten fokus trošku změnil. Zatímco dříve ta soutěž byla prezentovaná zejména jako soutěž pěvecká, teď je to spíše o tom, že ti lidé směřují k té hlavní ceně.
Jinými slovy, myslíte, že jsou soutěžící motivováni hlavně finančně?
Je tam výhra nějaké dva miliony korun, což je určitě nezanedbatelná částka, která může pomoci k nastartování kariéry už jenom sama o sobě. Potenciální výherce navíc bude exponovaný v médiích a stejně tak se dostane k lidem jeho jméno a tvář. A to daleko víc, než kdyby v takové soutěži nebyl. Ale stejně jako tehdy to ani dnes není zkratka k úspěchu.
Sledujete po těch letech mladší účastníky, kteří v SuperStar soutěžili po vás, nebo to jde spíš už mimo vás?
Určitě to sleduji. Zajímá mě, jak mladí lidé zpívají, co zpívají, jak se prezentují. Je to pro mě velice zajímavé a vždycky bylo. A hrozně všem, kteří se do takové soutěže přihlásí, fandím, protože z vlastní zkušenosti vím, že to není jednoduché chce to dost odvahy.
A přišel si k vám pro radu někdo, kdo zvažuje účast v SuperStar?
Několikrát už se to stalo. Různí lidé mě oslovují s tím, jestli by se do takové soutěže měli nebo neměli hlásit. Posílají mi různá videa, abych zhodnotil jejich zpěv. Ale já vždycky říkám, že nelze předvídat. Je to souhra okolností. Velký vliv má také štěstí a jak se člověku povede zrovna to konkrétní vystoupení v ten konkrétní den a jak bude působit na lidi, jestli se mu podaří třeba při rozhovorech dobře vyjádřit, nebo řekne nějakou blbost. Je to trošku taková umělecká loterie.
Jste ještě dnes v osobním kontaktu s ostatními finalisty, se kterými jste se před lety potkal?
Dnes v době sociálních sítí jsou všichni v kontaktu se všemi, takže v tomhle kontaktu rozhodně jsme. Sleduji, čemu se věnují, co dělají za projekty, jak se jim daří. Ale že bychom byli v kontaktu tak, že bychom se fyzicky aktivně stýkali, to úplně ne. I proto, že každý bydlíme trošku někde jinde a asi vystupujeme na jiných typech akcí. Když se ale už setkáme, tak se vidíme rádi, protože takové to zvláštní přátelství, vzniklé účinkováním v této soutěži, mezi námi asi už zůstane.
Jak vlastně vzpomínáte na dobu, kdy jste vyhrál Super Star? Jak vidíte tehdejšího Martina Chodúra? Přece jen jste byl tehdy mladší a měl jste mnohem méně zkušeností.
Byl to rozhodně veliký šok, který jsem li si ani neuměl představit, když jsem se do té soutěže hlásil. A zejména to nastalo vlastně hrozně, hrozně rychle. Já si vzpomínám, že jsem byl na prvních castingových kolech, a to mě ještě nikdo samozřejmě neznal. Ale potom, zřejmě když jsem odjel do Bratislavy, tak se zrovna soutěž začala vysílat a pak jsem se viděl v reklamě. A tehdy mě lidi začali poznávat na ulici. V podstatě ze dne na den.
Bylo to příjemné, nebo vám to šlo spíš na nervy?
Jednou mi musela ochranka pomoct, abych se dostal z obchodního centra, protože mě obestoupila spousta lidí, kteří po mně chtěli podpis, fotku nebo mi něco říct. A to bylo takové docela nepříjemné. Takže těch zážitků je dost a nebyl jsem na to absolutně připravený, protože na to se připravit nedá.
Říkal jste si někdy, že kdybyste to byl býval věděl, raději byste se do podobné ji reality show do snad ani nepřihlásil?
To se mi nestalo, protože nejsem člověk, který by se ohlížel do minulosti a zkoumal, co mohl udělat jinak. Spíš se dívám do budoucnosti, co mě ještě čeká. Myslím si, že objektivně to bylo dobré rozhodnutí v tu danou dobu a ukázalo mi to spoustu dalších možností. Seznámil jsem se s velkým množstvím muzikantů a lidí v branži, kteří mi potom velmi pomohli. A hlavně jsem se dostal do povědomí lidí. Takže i dnes se můžu živit hudbou a na moje koncerty chodí lidé.
Měl jste vlastně někdy, třeba v dětství, etapu, během které jste uvažoval o nějaké úplně jiné profesi?
Pro mě to v podstatě ani nebyla žádná volba. Mám pocit, že jsem se narodil jako zpěvák. Zpíval jsem vždycky a vždycky to byl můj hlavní zájem. V podstatě jsem nikdy skutečně nepočítal ani s tím, že bych se věnoval něčemu jinému.
Kdyby za pár let přišel váš dnes desetiletý syn domů a oznámil vám, že se chce také živit hudbou, podpořil byste ho? Nebo byste se mu to spíš snažil rozmluvit?
Samozřejmě bych mu řekl, jak to chodí a že to není tak, že čím víc člověk je talentovaný, tím bude úspěšnější. A vlastně být úspěšný nebo být celebritou není nutně totéž jako být muzikant nebo zpěvák. Takže pokud by se chtěl živit hudbou a cítil by, že to je to, čemu se chce v životě věnovat, rozhodně bych mu nebránil. Naopak bych ho velmi podporoval. Ale kdybych cítil, že chce být zejména celebritou, upozornil bych ho, že to není něco, co si člověk volí. Nejde si naplánovat, že ze mě jednou bude světová hvězda, to rozhodují posluchači a já v to můžu jenom doufat.
Myslíte, že je to v případě vašeho syna pravděpodobné?
Zatím ano, protože hraje na piano, saxofon, rád zpívá a říká, že bude muzikant. Tak uvidíme, jestli mu to zůstane. Ale je moc šikovný. Evidentně je talentovaný, baví ho to a moc rádi muzicírujeme společně. Vidím na něm, že je to pro něj velmi přirozené a není v tom žádná křeč.
A myslíte, že je to také tím, že má vzor ve vás?
Určitě, ten vliv je velký. Myslím si, že v dnešní době je plus, že doma slyší velké množství nejrůznější hudby, protože vidím na jeho spolužácích, že jejich hudební záběr je opravdu minimální a je zaměřený na to, co zrovna trenduje na TikToku nebo na YouTube. Znají opravdu zlomek toho, co se dnes v hudbě produkuje.
Jak to máte vy? Existuje nějaký hudební žánr, kterému jste opravdu nikdy nepřišel na chuť?
Ne, upřímně ne. Jedině když jsem byl mladší, tak se mi nelíbil takový ten opravdu jednoduchý europop. Zkrátka to nejkomerčnější, co se ozývalo z rádia.
Co vám na něm vadilo?
Přišlo mi to takové trochu hloupé, ale po těch letech už nejsem tak přísný, protože si říkám, že je to hudba, která není určena k žádnému velkému detailnímu poslechu, ale je určena k zábavě. A když člověk vidí třeba hodně malé děti, které na takovou hudbu skáčou a radují se, tak si uvědomí, že i taková hudba má svoje místo.
Takže si dovedete užít třeba i nějakou hodně specifickou elektronickou hudbu?
Třeba techno je dokonce jeden z žánrů, který mám velice rád. Paradoxně když jsem jako dítě začal skládat hudbu, tak jsem jednak skládal hudbu na kytaru, takové jednoduché písničky. Ale potom jsem měl hudební program, tehdy ještě na playstationu. V něm bylo možné tvořit elektronickou hudbu. A já jsem si tenkrát vytvářel takové podivné elektronické kompozice a strašně mě to bavilo.
Shodnete se se svou paní, co se týká hudebního vkusu?
Úplně ve všem ne. Můj vkus je daleko, daleko širší. A Ivonka má ráda spíše takové elegantní zpěváky, jako je Frank Sinatra, nebo big band, swing, velké orchestry. Spíše takovou melodickou hudbu. Zatímco mně se líbí i hudba, která je v podstatě objektivně ošklivá a nepříjemná. Nebo hudba, která vyžaduje velkou pozornost. A to by moje partnerka poslouchala nerada.
Když už jsme zmínili vaši partnerku, vzpomínám si, že hodně lidí se dřív pozastavovalo především nad věkovým rozdílem. To muselo být velice těžké.
Po tom všem, co jsem měl za sebou v rámci té soutěže, mě to vlastně úplně nepřekvapilo. Myslím si, že to bylo daleko horší pro ni, protože ona žádnou takovou mediální pozornost do té doby nezažila.
Jak se s tím vyrovnávala?
Byla velice statečná a brzy si toho přestala všímat. V podstatě nikdy jsme takové výstupy proti sobě nebrali vážně. Spíše se jim zasmějeme. Navíc dnes už víme, že jakákoliv, negativní zpráva velice rychle odpluje a nemůže se nás skutečně dotknout.
Už to lidi přešlo, nebo si ještě pořád něco podobného občas vyslechnete?
Samozřejmě že když chce někdo psa bít, hůl si najde. Takže když mě chce někdo urazit, je pro něj jednoduché si něco najít. A když je to něco osobního, o to lépe. Tohle zná asi každý mediálně známější člověk, různé urážky na sociálních sítích a podobné věci jsou prostě na denním pořádku. Ale to mě vůbec nijak nevzrušuje ani nepřekvapuje. Co se týká přímo osobních útoků, ty jsme naštěstí nikdy nezažili, protože lidé jsou většinou stateční na internetu, ale v závěru to tak asi ani nemyslí. Spíše jsou frustrovaní nebo měli špatný den a můžou se krásně vybít na internetu. Tak proč jim to nedopřát?
K muzikantům ale patří nejen urážky, ale pochopitelně fanoušci. Stalo se vám někdy, že by to některá fanynka už přeháněla?
I to se stalo. Neřekl bych, že byla přímo šílená, to bych nerad. Spíš by bych ji popsal by jako takovou urputnou. Daleko horší ale je, že ho v dnešní době se objevují různé falešné profily, které vystupují na sociálních sítích, a za mě nebo jiné známé osobnosti se vydávají.
Vedlo to někdy k nějaké nepříjemné situaci?
Bohužel někteří lidé na sociálních sítích nejsou příliš pozorní a úplně nerozlišují, se kterým z těch profilů se baví. Potom chodí spousty zpráv právě mně, které navazují na různé předchozí konverzace, které ale nebyly vedeny se mnou. A dokonce se to stává i na koncertech. Jednou přišla nějaká paní a donesla velký dort s tím, že mi ho slíbila v nějaké konverzaci, která ale nikdy neproběhla.
Možná že bychom se teď mohli přesunout k nějakému pozitivnějšímu tématu. Jak jste si užil léto?
Každý rok chceme něco synovi ukázat, aby viděl svět a abychom si vytvořili nějaké společné krásné zážitky. Tentokrát jsme vyjeli na takový roadtrip po Francii. Jeli jsme do Provence, po týdnu jsme se posunuli dál na jih na Azurové pobřeží, kde jsme byli kousek od Nice, a tam byli také týden. A potom jsme se vraceli přes Itálii, tak jsme se zastavili ještě ve svém oblíbeném Terstu, což je takové pro mě srdcové město. Takže to byl takový krásný čtrnáctidenní výlet.
Spousta umělců říká, že utrhnout si v létě dva týdny pro rodinu je hodně náročné. Jak to zvládáte vy?
Znamená to samozřejmě plánovat už rok dopředu. Takže už teď jsme si na příští rok vyblokovali čtrnáct dnů, kdy nebudeme brát žádné nabídky, nebudeme pořádat žádné koncerty ani žádné jiné aktivity.
Výhoda je, že vaše partnerka vám dělá manažerku.
Je to tak. S Ivonkou máme agenturu, která mě zastupuje, takže Ivonka domlouvá všechna data a má přehled o tom, kdy a kde a jaké mám aktivity. Což velmi pomůže, protože když jsem spolupracoval s různými externími manažery, byl problém, že ten manažer vždy ví víc a má jiné pojetí času než rodina. Nemá ponětí o tom, jaké jsou její potřeby a jaké má plány. Potom může být těžké skloubit rodinný a pracovní život. Ale tento model, kdy termíny zajišťuje někdo z nejbližší rodiny, je čím dál rozšířenější i ve světě. Bývá to manželka, syn, bratr a podobně.
Fotogalerie |
11
16
11
13
11
5
6
18
