Měla to být jeho velká chvíle, výjev zahraný chvíle ve stylu legendárního Charlieho Chaplina (†88). Místo toho se však scéna, která Jaroslava Duška přiměla kývnout na roli učitele Saši Mašlaně, vůbec nenatočila. Za vyhození Duškovy vysněné pasáže ze scénáře přitom mohla další postava z legendárních Pelíšků…
Svoje trpké zklamání si s sebou Jaroslav Duška od té doby nese dál. A mnozí to velmi době vědí. Vždyť i scenárista Petr Jarchovský po letech přiznal, že postava Saši Mašlaně měla původně mnohem silnější závěr. Mělo jít o drsnou, ale zároveň absurdní historku z dob socialismu, která měla film uzavřít úplně jinak.
Scéna, na kterou se těšil
Podle Jarchovského vzal Dušek roli hlavně kvůli závěrečné scéně, která měla být symbolickým vrcholem celého filmu. Inspirací pro její napsání byla přitom skutečná příhoda ze života písničkáře Václava Koubka.
„Maminka je vzala s bráchou do NDR, aby si tam koupili boty, ale tenkrát bylo zakázané je k nám dovážet. Rodiče s dětmi to tedy řešili tak, že děti jely v nějakých starých keckách, nakoupili nové boty, kecky hodili do koše, děti na sobě měly nové botičky a projely,“ vyprávěl Jarchovský v rozhovoru pro Lifee. Ostražití celníci však nové boty rychle odhalili, bez milosti jim je zabavili a navzdory tomu, že byl mrazivý únor, dostaly děti i dospělí na nohy jen igelitové pytlíky.
Potupa na náměstí
„Maminku, která byla taková naivní komunistka, vyklopil autobus i s dětmi v Teplicích na náměstí, kde byl všude sníh a led. A jestli jste někdy zkusili jít v igelitových pytlících po ledě, tak víte, že to je nemožné, to nejde,“ popisoval Jarchovský situaci. „Takže se plazily po čtyřech, různě se chytaly zábradlí… A celé ty Teplice koukaly, jak se soudružka plazí s dětmi po čtyřech ze zájezdu do NDR. A tehdy ta maminka měla vzít tu stranickou legitimaci a definitivně ji roztrhat,“ vyprávěl scenárista.
„Tohle měl udělat ten ředitel Saša Mašlaň, že si udělá s dětmi výlet do NDR a celý závěr filmu se bude snažit dohrabat do školy v těch igelitových pytlících po čtyřech. Na základě této scény, která byla na konci Pelíšků, Dušek vzal tu roli. Na to se nejvíc těšil,“ přiznal Jarchovský.
Stále čeká v šuplíku
Silná, hořká a symbolická scéna se však už do finálního scénáře Pelíšků nedostala. O její vynechání se měl postarat Jiří Krejčík, představitel profesora Stárka. „Řekl Honzovi Hřebejkovi a mně: ‚Ten film emocionálně končí v roce 1968. Tohle jsou už sedmdesátá léta, to už je normalizace, schovejte si to.‘,“ uzavřel Jarchovský vyprávění s tím, že scénu od té doby už ze šuplíku nevytáhl a na své využití teprve čeká.
Pro Duška to však znamenalo, že silné finále, kvůli němuž kývl na roli, nakonec neodehrál. Pelíšky se staly českou filmovou legendou i bez této scény. Přesto se nelze ubránit myšlence, jak by film na diváky asi působil, kdyby právě tahle mrazivá »igelitová« tečka zůstala…
Fotogalerie |
13
17
24
16
12
10
