Také herečka Barbora Fišerová (48) má svou 13. komnatu. S bývalým partnerem se roky snažila o dítě. Nemá ani potomka, ani přítele. Dnes přiznává, že jí chybí někdo, s kým by sdílela své radosti a úspěchy. Proč přesto nehází flintu do žita a věří, že její životní štěstí ještě může přijít?
Jak jste strávila letošní léto?
Dovolenou už mám bohužel za sebou, ale alespoň jsem ji stihla. Hned na konci června jsem byla u moře a potom jsem vyrazila na filmový festival. Jezdím tam každý rok, je to pro mě takový krásný začátek léta. Teď už mám období napůl pracovní, s Divadlem Bez zábradlí jezdíme na zájezdy. Navíc už začala divadelní sezona a na podzim bych měla začít natáčet film Hašek o Jaroslavu Haškovi, který připravuje režisér David Laňka. Už se na to moc těším.
Jak jste se dostala k roli Boženy v pokračování seriálu Pod hladinou?
Zavolali mi z Primy, že mají roli, která je přesně pro mě, že jsem jejich první volba. Znělo to nádherně. Potom mi přišel scénář a v něm stálo: „Božena, čtyřicet let, ošklivka, mentálně postižená.“ Trochu jsem se vyděsila a říkala si: „Tak to začíná hezky, už se přehrávám do opravdu krásných rolí.“ Castingová režisérka mi pak vysvětlila, že tím mysleli, že bych to mohla dobře zahrát, protože je to těžká role. To mě uklidnilo.
V maskérně jsem si nejprve říkala, že zatím nevypadám ani mentálně postiženě, ani jako ošklivka, ale nakonec se podařilo obojí. (smích) A když mi potom Ivanka Chýlková řekla: „Ty jsi psycho!“, byla to pro mě ta největší odměna. (smích)
S Ivanou Chýlkovou jste se ale před kamerou neviděly poprvé…
Potkaly jsme se po mnoha letech, kdysi jsme spolu natáčely Jezerní královnu. Tehdy jsem byla mladinká, bylo mi asi devatenáct. Teď jsme se znovu setkaly Pod hladinou a celé natáčení díky - tomu mělo moc hezkou atmosféru.
Byla Jezerní královna vaší první větší - filmovou zkušeností?
Před kamerou jsem stála už od šesti let. Měla jsem poměrně dost dětských rolí, protože jsem dělala balet a režiséři si tehdy chodili vybírat děti právě mezi nás. Když už jsem byla zavedená jako dětská herečka, začali mě obsazovat dál. Takovou první dospělejší zkušeností ale opravdu byla Jezerní královna s panem Václavem Vorlíčkem. Potom přišla Andělská tvář a další role.
Co se vám vybaví, když si na natáčení Jezerní královny vzpomenete?
Už samotné jméno pana Vorlíčka pro mě tehdy strašně moc znamenalo. Milovala jsem Arabelu, všechny jeho pohádky i komedie. V Jezerní královně jsem hrála jednu ze zakletých princezen, bylo nás asi šest. Nejkrásnější bylo, když jsme jako labutě vylétaly z jezera. Ve studiu na Barrandově nás zavěsili na speciální konstrukci a učily jsme se létat. Musely jsme se na lanech správně pohybovat a tam jsem využila i svou baletní průpravu. Bylo to adrenalinové a vlastně trochu kaskadérské. Byly jsme ale mladé holky, takže jsme měly pocit, že žádné kaskadérky nepotřebujeme a všechno zvládneme samy. (smích)
Dodnes si vás řada lidí spojuje také s Kameňákem a onou legendární scénou s citronem…
Já jen doufám, že to není moje životní role. (smích) Lidé se mě pořád ptají, kde mám citron. Kameňák přišel asi půl roku po Andělské tváři a následně jsem se Zdeňkem Troškou natočila ještě Čertovu nevěstu. Natáčení se Zdeňkem bych ale přála každému. Člověk si ani nepřipadal, že je v práci. Kluci ze štábu mu dokonce říkali: „Zdeňku, alespoň jednou zakřič, ať víme, že jsme na natáčení.“ Panovala tam taková pohoda… O to víc mě mrzí, že už nechce nic točit.
Myslíte, že by se mohl k režii ještě vrátit?
Pořád věřím, že ještě nějaký film natočí. Kdykoliv se potkáme, říkám mu: „Zdeňku, ten poslední film ještě natočíš.“ Vždycky se tak šibalsky pousměje, ale neřekne úplně ne. Tvrdí sice, že je ve filmovém důchodu šťastný, ale nejsem si jistá, jestli to myslí úplně vážně. Ještě jeden projekt by si zasloužil on i diváci, kteří ho milují.
Po jaké roli momentálně toužíte vy?
Nepiju ani nekouřím a působím jako taková slušná hodná holka. O to raději bych si zahrála psychopatku nebo nějakou problémovou postavu. Tam by bylo co hrát a mohla bych ukázat, že nemusím ztvárňovat jen jemné sestřičky a hodné dívky.
Režiséři často obsazují prvoplánově podle typu a nemám pak příležitost dostat se k odlišným postavám. Všichni mě považují za jemnou a romantickou, přitom ve skutečnosti zase tak romantická nejsem. Ale nikdy by mě například nenapadlo, že dostanu roli mentálně postižené Boženy, a nakonec přišla. (smích) Doufám tedy, že někoho napadne obsadit mě také jako nějakou tu psychopatku.
Když nejste romantická, jaká jste v partnerských vztazích?
Nejsem vyloženě romantická, ale romantiku i překvapení mám moc ráda. Sama je také ráda připravuji. Potřebuji, aby ve vztahu nebyla nuda, aby se tam pořád něco dělo a pokaždé to bylo trochu jiné. Mám ráda hravost, humor a takovou tu dětskou duši. Občas mívám opravdu bláznivé nápady. Říkám tomu bohémství. Ale to mám po tatínkovi, který byl bohém tělem i duší.
Přemýšlela jste někdy o založení rodiny?
Určitě. Jako dítě jsem si nemyslela, že jednou nebudu mít vlastní rodinu. O dítě jsme se s partnerem snažili osm let, ale zkrátka to nešlo. Začali jsme kolem mých třiceti let a najednou jsem zjistila, že mi je čtyřicet. Potom jsme se s partnerem rozešli. Nejsem typ ženy, která by chtěla dítě s kýmkoliv jen proto, aby ho měla. Chtěla jsem ho právě s tím člověkem, kterého jsem milovala. Chtěla jsem, aby to bylo něco našeho, aby v něm byl kus z něj. Potom jsem samozřejmě nemohla jen tak najít někoho jiného a okamžitě si s ním dítě pořídit. Roky šly dál a dnes už je mi osmačtyřicet.
Bylo těžké přijmout, že se už možná matkou nestanete?
Nikdy jsem neměla mateřství nastavené jako jediný smysl života. Určitě by to bylo krásné a byla bych za dítě ráda, ale není to tak, že bych se kvůli tomu hroutila. Člověk si ve třiceti myslí, že má pořád spoustu času. Říká si, že je všechno v pohodě a jednou to přijde. Potom ale najednou zjistí, jak rychle roky utekly. Biologické hodiny tikají hrozně rychle. Já je vlastně ani moc neslyšela. Pořád jsem to brala tak, že času je dost, a nakonec to dopadlo jinak.
Promítla se tahle zkušenost také do hledání nového partnera?
Potkala jsem mladšího muže, u kterého všechno vypadalo dobře. Jenže já už bych mu nemohla nabídnout děti, takže jsem mu řekla, že to nejde. A starší muže zase nezajímám, takže jsem v takové patové situaci. (smích) Měla jsem také partnery, kteří se mnou nechtěli chodit na společenské akce. Většinou jsem tam proto chodila sama, a snad i proto si lidé mysleli, že nikoho nemám. Sama jsem ale o svých vztazích vlastně ani nemluvila.
A jak to tedy máte nyní?
Teď jsem sama, to ano. Na jednu stranu je mi vlastně dobře, ale potom mě vždycky zamrzí, že nemám s kým sdílet hezké věci. Mám maminku, která je skvělá, ale jinak nemám ani sourozence, jsem jedináček. Mrzí mě, že nemám s kým sdílet své úspěchy a hezké okamžiky v životě. Moje mamka je ale opravdu poklad. Vždycky říkám, že rodiče jsou jedna polovina našeho srdce. Ta druhá je u mě zatím stále prázdná a to jediné mě opravdu mrzí. Rozhodně ale neházím flintu do žita. Možná ke mně to velké životní štěstí jednou přijde všechno najednou. (smích)
Na co se aktuálně nejvíc těšíte?
Vztahy mám takové divoké, takže se těším především na práci. Čeká mě natáčení filmu Hašek se Štěpánem Kozubem v hlavní roli. Hraji hospodskou a manželku Mirka Táborského, takže se na to moc těším. Dostala jsem také nabídku na natáčení filmu Ležáky. Ještě to nechci zakřiknout, ale měla bych v něm hrát. To je pro mě srdeční záležitost. Bude to smutný a těžší film, ale věřím, že může být velmi silný.
Přála byste si znovu získat i nějakou dlouhodobou seriálovou roli?
Určitě. Těch asi šest let, které jsem strávila v Modrém kódu a navazujících projektech, pro mě bylo nezapomenutelných. Tým Primy mě vždycky moc bavil. Teď jsem dotočila Pod hladinou a přála bych si, aby přišlo něco dalšího.
V Modrém kódu jste hrála zdravotní sestru, přestože se bojíte krve. Jak jste natáčení zvládala?
Mám poměrně velkou fobii z bílých plášťů a krve. Hned první natáčecí den jsem si vyměnila směnu s kolegyní a náhodou na mě připadla scéna na operačním sále. Zrovna se natáčela snad ta nejkrvavější operace. Můj mozek vůbec nepochopil, že je krev umělá, a málem jsem omdlela. Polil mě studený pot, začala jsem vidět zeleně a úplně mi přestal fungovat mozek, jela jsem jen na autopilota. Když zaznělo akce, zvedla jsem se, a jakmile se ozvalo stop, okamžitě jsem si zase sedla. Měla jsem strašný strach, že mě kvůli tomu přeobsadí. Naštěstí se to nestalo.
Postupně jsem si zvykla a po druhém nebo třetím roce už mozek pochopil, že nejde o skutečnou krev. Nervózní jsem ale byla také ze zasouvacích jehel. Musela jsem píchat do skutečných kolegů, někdy i do dětských herců, a pořád jsem se bála, jestli se mechanismus opravdu zasune. Byly to velké nervy.
Máte někdy pocit, že jste nedostala tolik hereckých příležitostí, kolik byste si přála?
Člověk jednou nastoupí do hereckého vlaku a už z něj nemůže vystoupit. Je to určitý druh drogy. Jenže někdo jede rychlíkem a já mám spíš couráček, který chvíli stojí, potom se s rachotem rozjede, zase zastaví a pak znovu pokračuje. Přála bych si, aby už nabral trochu větší rychlost. Chtěla bych dostat větší prostor, abych mohla ukázat, že dokážu být možná ještě lepší, než si lidé myslí.
Máte nějaký profesní sen?
Mým snem by byla alespoň nominace na Českého lva za vedlejší roli. Brala bych to jako krásné zadostiučinění a odměnu. A takový můj další velký sen je StarDance. Od dětství jsem dělala balet a strašně ráda tančím. Říkám si, že dokud to tělo ještě zvládne, mohla bych si soutěž vyzkoušet. Vím, že je to velmi náročné, ale moc bych si to přála.
A co byste si přála v osobním životě?
Především štěstí. Vždycky se říká zdraví, ale já dávám na první místo štěstí. Jak praví ten trochu hloupý vtip, na Titaniku byli také všichni zdraví. Ale když má člověk štěstí, může mít nakonec i to zdraví.
Fotogalerie |
14
14
18
15
10
7
