Když si operní pěvkyně Dagmar Pecková v roce 1992 koupila dům v pražských Záběhlicích, tvořily jeho přízemí tři malé oddělené místnosti. Zatímco vnější podobu stavby omezovala památková ochrana, uvnitř dostala mnohem větší svobodu.
S architektkou Ivanou Kubeškovou tak vytvořila originálně řešený otevřený prostor se zimní zahradou. O zbytek se Dagmar už postarala sama a domov postupně zaplnila starožitnostmi, obrazy a předměty přivezenými ze zahraničí. „Každý druhý kousek tady má svůj příběh,“ řekla pro Rytmus života.
Kouzlo starých Záběhlic
K bydlení ji ovšem nepřilákal pouze samotný dům, ale také jeho okolí. „Je to v krásném místě. Máme tady kostel, náměstí, spoustu zeleně a je tu neuvěřitelný klid. Bydlí se mi tu opravdu dobře,“ libovala si Pecková.
Za více než tři dekády podle ní zdejší čtvrť ze svého půvabu nic neztratila. „Neměnila bych. Za těch víc než třicet let se to tady proměnilo jen k lepšímu. Zachovaly se staré stromy, celé náměstí se krásně upravilo a člověk má pocit, že tady historie pořád žije.“
Přestože část života strávila v zahraničí, českého zázemí se nikdy nevzdala. „Nějaký čas jsem bydlela v Německu, v Paříži, nějaký čas v Americe, ale tohle jsem vždycky měla jako svou základnu. Česko a Praha pro mě byly a jsou domov.“
Ráda experimentuje
Přestavba domu však nebyla úplně bez překážek. „Zvenčí se tu nesmělo prakticky nic měnit, protože je to památkově chráněná oblast. Třeba okna musela zůstat přesně taková, jaká byla původně,“ vysvětlovala pěvkyně.
Přesto se nakonec dobrala kýženého výsledku. Z několika oddělených místností vznikl velký společný prostor, v němž se propojily obývací pokoj, kuchyň, jídelna i krb. Dům navíc prodloužila zimní zahrada. „Všechno se vybouralo a vzniklo to, co vidíte dnes,“ vzpomínala operní hvězda s úsměvem.
Prosadila si teplé barvy
Zajímavě řešená je malá kuchyňská linka. Nestojí u obvodové zdi, ale přímo uprostřed společného prostoru a z opačné strany na ni navazuje krb. Navzdory a Pecková si tu vaření náležitě užívá. „Nejsem na klasickou českou kuchyni. Baví mě francouzská, italská nebo marocká jídla. Mám tažín a ráda vařím arabské recepty,“ prozradila.
Představy architektky a majitelky se přesto v jednom důležitém bodě rozešly. „Paní architektka chtěla všechno ladit do černé a bílé, včetně černo-bílého mramoru. Jenže já mám raději teplejší barvy. Nakonec jsem ji přemluvila a zvolily jsme béžový pískovec.“
Gauč z Paříže
Samotné vybavení už si Pecková vybírala podle vlastního vkusu. Jednotlivé kusy nábytku sbírala postupně, objevovala je ve starožitnictvích nebo si je přivážela z cest. „Vybavení už jsem si zařizovala sama. Gauč jsem si nechala přivézt z Paříže, lampa nad ním je ze starožitností v Basileji a jídelní stůl se židlemi je pravý biedermeier,“ vyprávěla Dagmar.
Historické židle jsou ovšem určeny pouze vybraným návštěvám. „Na ty biedermeierovské židle moc lidí sedat nenechávám. Když přijde někdo opravdu statný, raději dostane železnou židli. Byla by škoda je zničit,“ vysvětlila.
Poklady s minulostí
Pozornost přitahují také staré prosklené skříňky. „Skleník v kuchyni je art deco, další je ještě starší. Hodně věcí jsem si vozila ze zahraničí nebo kupovala ve starožitnostech. To mě vždycky strašně bavilo.“
Zálibu ve starých věcech v ní kdysi probudila už její učitelka zpěvu. „Sbírání starožitností mě naučila paní Denygrová. Byla to sólistka Národního divadla a zároveň mě učila nejen zpívat, ale vlastně i tomu, jak se stát dámou,“ vyprávěla Dagmar.
Obraz z rodného domu
Speciální význam mají pro Peckovou i všudypřítomné obrazy. „Tenhle obraz mi připomíná vesnici u babičky, kde jsem vyrůstala. Je to vlastně jediná věc, kterou jsem si vzala z rodného domu,“ přiznává u malebné vesnické scenerie.
Jiný, zachycující koridu, si ji získal na první pohled. „Jela jsem kolem firmy, která rámovala obrazy, uviděla ho ve výloze. Okamžitě jsem volala manželovi, aby přijel. Museli jsme ho koupit,“ vypráví o svém parádním úlovku.
Zeleň bez starostí
Zadní část domu plynule přechází do prosklené zimní zahrady. Zatímco dříve horní prostor zaplňovaly především živé rostliny, dnes jeho zelenou tvář dotvářejí hlavně ty umělé. Na první pohled to ale vůbec není znát.
Lásku k pěstování však Pecková rozhodně neztratila a péči o živé rostliny si vyhradila pouze pro sebe. „Manžel mi nesmí zalévat kytky. Všechny mu vadnou pod rukama,“ smála se. Zvláštní postavení má mezi nimi jedna dlouhověká rostlina. „Tato tlustice je stará přes třicet let. Posledních deset nebo patnáct let pravidelně v zimě kvete a je úplně růžová.“
Spokojeni jsou i ve dvou
Na první pohled připomíná interiér jednu velkou výstavní síň zaplněnou originálními kousky a starožitnostmi. Každý obraz, dekorace i kus nábytku však Peckové připomíná i určité místo, člověka nebo třeba životní období.
Přestože jim děti už vyletěly z hnízda a manželé zůstali v domě sami, pražské zázemí určitě opustit nechtějí. „Když byly děti malé, dům byl akorát. Dnes jsme tu s manželem sami, ale stále jsme tu moc spokojení,“ dodala Dagmar Pecková na závěr.
Fotogalerie |
10
18
12
17
10
12
13
11
