Bára Nesvadbová (50), spisovatelka a zakladatelka nadačního fondu Be Charity, žije na okraji Prahy, ale spíš než velkoměsto ji v posledních letech obklopuje ticho, zahrada a zvířata. V domě, který sdílí se svou maminkou, vytvořila místo, kde má každý kout svůj vlastní příběh.

Přestože se považuje za městského člověka, její dvougenerační domek stojí v klidné lokalitě s výhledem na údolí Vltavy a skalnaté svahy. Rozlehlá zahrada s bazénem je na jaře plná šeříků a života. Nejen rostlinného, ale hlavně zvířecího. „Teď mám jen dva psy a pět koček, ale dřív jich bylo víc.“

Mezi stálé obyvatele patří border kolie Cedrik a menší pejsek Kryšpín, kterého zachránila z množírny. Volně se pohybují nejen po zahradě, ale i po domě, kde mají zvířata doslova čestné místo, ať už živá, nebo jako keramická socha krávy v zahradě.

Inspirace mezi svícny, loutkami i šeříky

Nesvadbová píše nejraději u masivního stolu v obýváku s výhledem do zeleně.

„Snažila jsem se psát v pracovně, ale nakonec vždycky skončím tady. Nejlépe se mi píše po nocích a tady v té místnosti mám pocit, že jsem doma,“ říká.

K psaní ji inspirují nejen noční hodiny, ale i atmosféra místa. Na stěnách visí loutky od designérů jako Liběna Rochová nebo Petr Kaloud, které dostala od svého kamaráda Sanjiva Surima.

Stěny v domě zdobí i rodinné plakáty, hlavně filmy natočené podle románů jejího otce Josefa Nesvadby. Inspiraci nachází i venku, v klidných zákoutích zahrady, kde ráda sedává s knihou nebo kávou.

Kuchyně je laděná do britského stylu, vévodí jí velký modrý stůl a lednice s britskou vlajkou, kterou vybrala dcera Bibiana. Ta má v domě stále svůj pokoj, přestože už bydlí jinde. Po lince se tu často prochází kočky.

Knihovna přes celé patro

Jedno patro je věnováno knihám, velká knihovna se táhne přes stěny až do ložnice, která zároveň slouží jako pracovna. Vedle klasických titulů zde má i odlehčené romány. Vedle růžového psacího stroje od režiséra Petra Weigla nechybí soška Panny Marie ani křesla z tatínkovy pracovny. Všude jsou stopy minulosti, které jí připomínají rodinu i přátele.

„Kvůli tomuhle schodišti jsem si dům pořídila,“ říká spisovatelka.

Ačkoli si dům nemůže vynachválit, přiznává, že cestování do centra je někdy náročné. „Na domě mě těší nekonečný klid a ticho. Často se mi večer už nechce zpátky do města,“ tvrdí.

Poslední román Karikatura muže tak napsala ve Florencii. Měla prý pocit, že už nikdy nenapíše knihu, ale příběhy si ji samy našly a dle svých slov sotva stíhala psát.

Zda v domě zůstane navždy? Sama si tím jistá není. „Bydlí se mi tu krásně, ale kdo ví, kam mě osud nakonec zavane,“ uzavírá.

Fotogalerie 11 fotografií