„V tom roce jsem měl na účtě nulu. Žádný účet jsem vlastně neměl. Byl jsem asi třikrát v nahrávacím studiu a přesně jsem věděl, čím se chci živit. O životě jsem nevěděl nic, ale věděl jsem, co mě naplňuje a dělá šťastným,“ napsal před časem Patrik k fotce z mládí s tím, že byl všem pro smích.
Posměch, pětník v kapse, do toho anonymita sídliště, téměř nulové vyhlídky na lepší život, to jsou silné hnací motory. Jen hrstka lidí k nim ale umí přidat potřebnou píli a vytrvalost, bez nichž se z marastu člověk nevyhrabe. Musí ale přijít i onen moment, kdy vám prolétne hlavou: Sakra, tohle chci dělat!
„Každý vidí jen to, co chce!“ řekl v jednom z rozhovorů Rytmus, který má dar jít si stůj co stůj za svým. Netají se tím, že ho kromě hudby a rodiny moc věcí nezajímá. „Politiku nesleduju to, netýká se mě to,“ říká s tím, že nechápe, jak se někteří rapeři mohou chtít proslavit skrze politická témata, která hýbou společností.
„Bude to tak, jak chci já, a hotovo. Je to lehké!“ prozradil Vrbovský jedno ze svých životních mott. A jsme u toho.
Rytmus na cestě k úspěchu zapomněl koukat napravo a nalevo. Absolutně v sobě potlačil projevy empatie a nadhledu, v jeho optice vidění světa pro ně není místo. Nebo je umně skrývá, protože „coolný“ raper nedává takové věci najevo. Naopak se musí ověsit řetězy, nosit kšiltovku, mluvit sprostě, boxovat, mít doma sexy kočku a fára střídat jako ponožky.
„Instagram mi vydělal na barák,“ pochlubil se před časem. Sociální síť slouží i jako Rytmusův rozhlas, s novináři mluví jen velmi nerad. Svoji osobu v médiích prožívá o to víc. Když už jednou povstanete z Petržalky, slávy se nikdy nebudete moct nabažit. Navíc propadnete touze ovlivňovat to, co o vás bude vycházet. To jde ale špatně, když s médii nemluvíte.
„Jinak se bavím s mámou, jinak s novináři, jinak s frajerkou, jinak se sponzory,“ říká Vrbovský, který s médii nemluví pro jistotu skoro vůbec. Když už k rozhovoru svolí, dává si hodně pozor na ústa, rozhodně to nelze srovnat s texty jeho songů nebo statusy na sociálních sítích.
V úplném rozporu s tím, co razí a posílá do světa, s železnou pravidelností řeší články v novinách a na webu. Hejtry a bulvár zpravidla posílá do patřičných mezí, nejčastěji „do p*če“ nebo jejího blízkého okolí. Kdyby zprávami o sobě tolik pohrdal, bylo by mu to ukradené a raději by energii věnoval hudbě, rodině či boxu. Nebo?
Být profík, to s sebou nese i schopnost nechat si umět poradit. Člověk může vystupovat jako král diskoték, podsvětí, nadsvětí, všeho živého, musí ale tu hru hrát se vším všudy. Být nezávislým raperem s miliony a širokým úsměvem a zároveň „potrefenou husou“, která ne a ne přestat kejhat, když o ni někdo zavadí, to nejde dost dobře dohromady. Zbytečné jsou i dětinské reakce a demonstrativní kroky, o kterých informuji celý svět (a samozřejmě počítám s tím, že se to objeví v médiích).
Na nadarmo se říká, že to nejhorší, co se člověku může stát, je, když se mu splní jeho velký sen. Že by snad Rytmus poté, co všeho dosáhl, vyprodává haly, balíky mikin a triček, vydělává miliony, přemýšlel, co dál, a nic ho nenapadalo? Nebyl by první, kdo se ocitl ve slepé uličce, navíc nikdo z nás nemládne, ani Rytmus. Chtě nechtě se musí připravit na to, že přijdou mladší, dravější a zajímavější jedinci a vzory.
Držet se zuby nehty své image, zakonzervovat ji a nenechat ji se vyvíjet, není šťastné a ani prozíravé. Na to si ale ti, kteří si nedají říct, musejí přijít sami. Pokud tedy nechtějí být vystaveni jako exponáty v Muzeu zmaru v sekcích Nedali si říct a Měli patent na rozum...
Fotogalerie |
49
15
12
9
8
7
