Úterý 19. března 2024, svátek má Josef

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Černá kronika
  • Jen pro muže
  • Virál
  • Sport
  • Video
  • Telebrity
  • Tipy na dárky
  • jít naiDNES.cz

    Rozhovor s Čechem, co došel pěšky z Prahy až do Portugalska

    Adam s krosnou na zádech prochodil svět. | foto: Zdroj: Koláž Expres.cz

    Jistě všichni znáte to přísloví „všude dobře, doma nejlíp“, že? A když to říká sedmadvacetiletý Adam Konečný, něco na tom fakt bude. Adam totiž strávil celý minulý rok ve světě na cestách. Ty cesty ale povětšinou neprojížděl autobusem, vlakem či snad autem, ale poctivě je prochodil. Navštívil čtyři kontinenty, prošel více než dvacet zemí, v nohách má tisíce mil a v hlavě nespočet zážitků. Co bylo impulsem k takové pouti světem? Proč pěšky? A jak se na to lze připravit?

    Jak se zrodil nápad opustit komfortní zónu běžného života a strávit celý rok ve světě na cestách?

    Prvotní impuls k cestě byl rozchod s přítelkyní a s tím související potřeba změnit prostředí. Už po pár týdnech jsem si začal uvědomovat s tím související příležitosti, a sice to, že se nacházím v ideální situaci k realizaci cesty, kterou jsem tak začal postupně plánovat.

    Jak probíhalo plánování tvé cesty? Měl jsi dopředu jasno, kam se chceš vydáš, nebo se tvé plány měnily za pochodu?

    Plány jsem spíše měnil za pochodu a přizpůsoboval okolnostem. Jediná jistá a dopředu známá etapa cesty byla právě Cesta sv. Jakuba, která díky perfektnímu značení v terénu už od ČR prakticky žádné plánování nevyžadovala. Co se týče přesunů na jiné kontinenty, tam jsem se většinou rozhodoval podle ceny letenek a kvůli nařízení aerolinek, kdy jsem musel před vstupem na palubu letadla doložit navazující letenku, většinou jsem i předem věděl, kde budu cca za měsíc.

    Tuhle vzdálenost ušel Adam pěšky za 3 měsíce.

    Na svoji životní pouť jsi vyrazil pěšky s krosnou na zádech z Prahy a do cíle ti zbývalo ujít přes 3000 km. Měl jsi už tehdy nějaké zkušenosti s pěší turistikou? Z čeho jsi měl před cestou největší obavy?

    Myšlenka zahájit roční cestu poutí do španělské Galicie se nabízela celkem přirozeně: V roce 2016 jsem šel do Santiaga poprvé, a to od francouzských hranic. Po šesti týdnech a tisíci kilometrech v nohách mě cesta natolik pohltila, že jsem po návratu začal automaticky plánovat další treky.

    Ze samotné poutě jsem neměl obavy téměř žádné. Jelikož jsem ji už jednou absolvoval, věděl jsem, že o mě jako o poutníka bude postaráno a minimálně jednou denně potkám alespoň vesnici, takže hlady neumřu a vždycky najdu místo, kde složit hlavu. Víc jsem po materiální stránce nepotřeboval. V souvislosti s Jižní Amerikou jsem mírné obavy měl, protože se jednalo o (pro mě) tehdy ještě neznámé prostředí s velmi odlišnou kulturou. Obavy se ale brzy ukázaly jako zbytečné.

    Cesta místy vedla i přes horské hřebeny.

    Co všechno jsi táhl v krosně? Které věci byly klíčové a které věci jsi táhl třeba naopak zbytečně?

    Právě na základě zkušeností z již uskutečněné Svatojakubské cesty jsem si vytvořil seznam nutných věcí bez jakýchkoliv zbytečností navíc. Co se týče oblečení, stačilo mi mít minimálně dvě varianty (jednu suchou a čistou) od každého kusu. Za další klíčové věci samozřejmě považuji spacák a karimatku, což mi umožňovalo vyspat se téměř kdekoliv, a irskou flétnu, kterou jsem občas zaháněl pocit samoty a seznamoval se s dalšími muzikanty.

    Nezbytné vybavení, které Adam táhl v krosně.

    Do španělského Santiga de Compostela jsi nakonec putoval 105 dní. Kde jsi po cestě přespával, jedl, pral oblečení a jak jsi řešil hygienu?

    Jelikož jsem na pouť vyrazil začátkem léta, dalo se bez problémů všechno dělat venku: K očistě i praní oblečení mi vždy stačilo jen najít zdroj čisté vody (často řeky), čehož bylo po cestě dost. A ke spaní jsem skoro pokaždé našel nějaký veřejný přístřech nebo si nad sebe napnul pončo. Párkrát mi byl taky nabídnut nocleh od místních, nejčastěji v Bavorsku. A na španělském území, kde je pouť už podstatně komerčnější záležitost, jsem často nocoval v levných poutnických ubytovnách. Jídlo jsem nakupoval výhradně v supermarketech, což mi umožňovalo předzásobit se pokaždé na dva až tři dny dopředu.

    Poutníkovo lože.

    Kdy ti bylo na cestě nejhůře? Přišel nějaký moment, kdy jsi přemýšlel, že to zabalíš a vrátíš se autobusem domů?

    Tak špatně, že bych pomyslel na návrat domů, jsem na tom naštěstí za celou cestu nebyl, i když některé etapy byly dost náročné. Ve Francii, kdy jsem zrovna putoval s velmi inspirujícím člověkem, který do Španělska vyrazil o Velikonocích z Budapešti, jsem podcenil sílu slunce a po pár dnech chůze bez pokrývky hlavy chytil dost silný úpal spojený s bolestmi hlavy, což mi asi týden znemožňovalo ujít víc než patnáct kilometrů denně, protože se mi vysílením neustále podlamovaly nohy. Ale možná ještě horší byl průběh střevní infekce, kterou jsem zažil v Ekvádoru.

    Naopak psychicky nejnáročnější část cesty nastala po tom, co jsem ukončil svou pěší pouť v Portugalsku. Jednak jsem si zvykl na příjemnou společnost ostatních poutníků, z nichž někteří mě provázeli celým Španělskem, ale teď už se na rozdíl ode mě vraceli domů. Taky zmizely žluté šipky Svatojakubské cesty, které vedly mé kroky po čtyři uplynulé měsíce, a já zatím nevěděl, kam dál. Tuhle trudnomyslnost ale brzy zahnal pobyt a dobrovolničení na meditační farmě v jižním Portugalsku.

    Na zimu jsi se pak přesunul do Jižní Ameriky, kde jsi procestoval země jako Peru, Chile, Bolívie či Ekvádor. U nás z návštěv těchto zemí panují spíše obavy. Jaký na tebe udělala Jižní Amerika dojem?

    Ve srovnání s Evropou je to v lecčems jiný svět, ale lidé (alespoň ti, které jsem měl možnost potkat) jsou dost otevření a srdeční a ihned vás přijmou mezi sebe. V podstatě jsem se za celou dobu (možná s výjimkou extrémně chudé Bolívie) necítil nijak nepříjemně ani v nebezpečí.

    Jižní Amerika je pro Evropana jako jiný svět.

    Do rodné Prahy jsi se nakonec vrátil přes asijský kontinent. Skvělých zážitků z cest máš určitě nespočet, kdyby jsi měl přesto nějaký nadřadit, který by to byl?

    V situacích, na které vzpomínám nejraději, figurují spontánní setkání s místními a hudba, která spojuje nás všechny. Ale vnitřně nejintenzivnějším prožitkem celé cesty byla účast na šamanské ceremonii, kterou vyvrcholil můj desetidenní pobyt v amazonské džungli. Při rituálu se pila rostlina ayahuasca (vyvařená liána se silně halucinogenními účinky) a celou noc mě provázely až neskutečně živé vize. Právě proto považují místní rostlinu za posvátnou a také léčivou, protože po jejím požití dochází ve většině případů ke zvracení, souvisejícím s detoxikací organismu.

    Příprava džusu z ovoce uprostřed amazonské džungle.

    Pár týdnů už jsi doma, tak jak obtížné bylo zařadit se zpátky do běžného módu pracovního života? Bereš to tak, že už máš nacestováno na roky dopředu, nebo už tě zase svrbí nohy a plánuješ nějakou další pouť?

    Uvědomoval jsem si, že návrat do „běžného pracovního života“ po roce na cestách, kdy jsem žil v naprosté svobodě jen podle sebe, bude bolestivý, a proto se do něj záměrně zařazuji postupně, takže do zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou se například nebudu hnát dřív než na podzim.

    Co se týče dalších cest, už poměrně dlouho si pohrávám s myšlenkou projít PCT (Pacifickou hřebenovku), vedoucí při západním pobřeží USA a spojující hranice Mexika a Kanady. Dálkové pěší trasy se po prvním „Caminu“ staly mojí velkou drogou, protože v tomhle způsobu cestování cítím největší svobodu a myslím, že to tak zůstane, dokud mě nohy budou nést.

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 22:47 pondělí 17. prosince 2018. Anketa je uzavřena.

    • Super
      29
    • Haha
      6
    • Cože
      5
    • Trapas
      5
    • Sladký
      5
    • Tvl
      5
    Vybrali jsme pro vás

    VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

    Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

    Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

    Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

    Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

    Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...