„Vkročit dovnitř bylo jednoduché, ale vyjít...,“ shrnula celkem výstižně svůj zážitek americká fotografka Andrea Star Reese, když se jí ptali na její projekt Disorder (v překladu Porucha).
Co je to Pasung?Pasung je metoda léčby psychicky nemocných lidí, která se oficiálně používala v Indonésii do roku 1977, kdy byla zákonem zakázána. Její součástí je přivazování pacienta, zavírání do malých prostor beze světla nebo klecí a jeho minimální krmení, ale i snaha uvedení léčeného do transu pomocí bylinných čajů. |
V něm se zaměřila na stav indonéských blázinců. Během návštěvy Jakarty totiž do jednoho zavítala a to, co tam viděla, jí vyrazilo dech a zlomilo srdce.
Ačkoliv je to už pěknou řádku let nelegální, ve zdejších zařízeních pro psychicky nemocné se používá tzv. Pasung. To je „léčebná metoda“ vyžadující obrovskou zátěž pro lidský organismus.
Hladovky, segregace od ostatních a minimum sociální interakce, živoření v temných celách a přivazování jsou tu na denním pořádku.
Málo peněz, málo lidí
Šílené středověké podmínky v Indonésii rozhodně nejsou výsadou několika málo zařízení - spíše je to zdejší standard. Soukromé kliniky tu prakticky neexistují. Nejlepší léčebnou je nemocnice Lawang, která zároveň plní úkol (prvního a jediného v zemi) domova důchodců.
Většinu oficiálních blázinců zřizuje stát. To znamená, že nikoho neodmítnou - zároveň to ale také znamená, že jeden člověk má zajištěnu stravu na dva měsíce. Na víc nejsou peníze.
A není ani personál. Zřízenci blázinců procházejí školeními, spíše je to ale výcvik sebeobrany. Musí být hlavně schopni zkrotit divoké pacienty a zabránit jim, aby se třeba zranili nebo i zabili.
Fotogalerie |
Samotnou léčbu psychických nemocí jednotlivcům platí jejich rodiny, pokud tedy nějaké mají.
Šestnáctiletá Evi například od svých patnácti trpí halucinacemi. Její rodiče pro ni zaplatili dřevěnou postel a takovou léčbu, která neodporuje islámu. Evi je muslimka.
Pacienti z movitějších rodin mají možnost duchovní léčby; to většinou znamená nejrůznější duchovní očistné rituály.
Drtivá většina se ale musí spokojit se zmíněným Pasungem. Někteří tráví i desítky let zavřeni v cele, jiní nemůžou pořádně používat končetiny - jsou klidně několik měsíců připoutáni k jednomu místu, jen sedí a nikdo si jich nevšímá.
Rádi bychom teď řekli, že jde celou dobu o smyšlený hororový příběh ze 13. století, tohle je ale realita indonéských blázinců v roce 2016.
