HRA
„Chceme být výsledkově úspěšní,“ pronesl samozřejmou větu trenér Pavel Vrba, když nastupoval před necelými dvěma lety do funkce. „Ale také chceme hrát atraktivní útočný fotbal,“ navnadil fanoušky, že implantuje do hry národního mužstva plzeňskou lehkost i rychlost.
Stalo se? Rozhodně ne. Progres je spíše záporný, mužstvo hraje čím dál pomaleji. Vrcholem byly domácí duely s Kazachstánem, který otočil až zjednodušením hry a sázkou na hrubou sílu, a sobotní střet s Tureckem na Letné. Dvě ubohé střely na bránu a pokažená oslava postupu.
Po zápase měli hráči křepčit s příznivci, jenže ti z tribuny zmizeli. „Zavinili jsme si to sami,“ uznal brankář Tomáš Vaclík.
AROGANCE
První čtyři zápasy, čtyři vítězství. Oslavné reakce, kouč Vrba je brán jako spasitel fotbalu v Česku. Mimochodem, mediální tolerance si užíval velmi dlouhou dobu, ta odešla až během kvalifikace – a mohly za ní výkony mužstva.
Začalo to drhnout a logicky přišly nepříjemné otázky. K tomu náznaky (ale v první etapě opravdu jen náznaky) kritiky. Na to vše především Vrba reagoval naprosto nesmyslně. Vztekal se jako dítě, tlak nezvládal. Jenže reprezentace je prostě mnohem sledovanější tým než Plzeň.
Vrchol pak přišel po aféře obránce Davida Limberského. Vysvětlení? Odpovědi? Nic takového, jen reakce ve stylu: „To je naše věc.“ Navíc se Vrba viditelně urazil, když mu předseda asociace Pelta nařídil, aby Limberského nenominoval k posledním utkáním kvalifikace.
CENY LÍSTKŮ
Lístky na duel s Lotyšskem za 1490 korun, na Turecko druhá kategorie za tisíc. Proto nebyly stadiony v Praze plné. V případě Lotyšska, s nímž se hrálo v Edenu, šlo o naprostý propadák. Přišlo jen necelých 14 tisíc diváků. Plno však nebylo ani v Plzni na klíčový souboj s Kazachstánem. Tam stál lístek na hlavní tribunu tisíc korun.
„Pro mě osobně, všechny hráče i trenéra je obrovské zklamání, že jsme nedokázali naplnit stadion, abychom jako národ táhli za vítězstvím,“ řekl záložník Lukáš Vácha po remíze s Lotyšskem. „Připouštíme, že ceny vstupenek na zápas s Lotyšskem byly stanoveny příliš vysoko,“ stálo ve společném prohlášení asociace a její marketingové společnosti STES.
NO NAME TÝM
Jen dva hráči světové úrovně. Tak to prostě je, český fotbal má jen Petra Čecha a Tomáše Rosického, toho však bohužel až příliš často s omluvenkou od doktora. Čecha jako symbol zase limituje post brankáře a možná až přílišná dokonalost.
Další hráči – při vší úctě k nim – jsou v Evropě jen fotbalovým komparsem, průměrem až podprůměrem. A to nejen herně, ale také mediálně či jako možné idoly pro malé fotbalisty. Důkaz je jasný, kluby z velkých lig (Německo, Anglie, Španělsko, Francie, Itálie) o ně nemají s výjimkou pár výjimek vůbec zájem.
POVĚST FOTBALU
Zásadní věc. Fotbal pod vládou Miroslava Pelty, Romana Berbra či Dagmar Damkové má pověst sportu veksláků, v němž vládne právo silnějšího – a informovanějšího. Zjednodušeně: Každý na někoho něco ví, a proto fotbal ovládá spolek kočičí pracky.
Jenže fanoušci to vidí, proto zajdou na fotbal, ale euforie se jich nedrží.