S Pavlem Sankotem jsme se sešli v pěkné pelhřimovské hospůdce, kterou má herec moc rád a pravidelně ji navštěvuje.
Zpočátku jsme v plné restauraci měli problém Sankota najít. Pak se ale u jednoho stolu napůl zvedl téměř holohlavý chlapík a zamával na nás. Nebýt toho dobráckého úsměvu, který mu snad jako jediný zůstal, snad bychom ho ani nepoznali.
Společně s námi dorazila k jeho stolu také sympatická servírka, udělala na Sankotově lístečku čtvrtou čárku a postavila před něj čerstvě natočené pivo. „Alespoň mi to bude lépe kecat,“ řekl nám evidentně dobře naladěný herec na úvod rozhovoru.
Pane Sankote, abych byl upřímný, Kameňák nepatří mezi mé nejoblíbenější filmy. Vaše postava mě ale vždy rozesměje. Jste takový „trouba“ i ve skutečném životě?
No jéžiš! Já mám pocit, že ta role mi byla ušitá na míru. My jsme si snad z prdele vypadli. Jsem úplně stejný blbec (smích).
Blbec je možná trochu silné slovo, ne?
Dobře, tak tedy trouba.
To už je lepší! Chodíte stejně jako Honza Hlaváč do nevěstinců a cinkají vám v kapse drobáčky?
Ne. To je asi jediný rozdíl mezi námi. Já jsem v bordelu v životě nebyl a nikdy bych tam ani nešel.
Pavel Sankot jako Honzík Hlaváč z Kameňáku
Nedávno v televizi opět dávali Kameňák. Díval jste se, nebo vás film už omrzel?
Nedíval jsem se, ale občas si ho doma pustíme na DVD. Naposledy jsem se koukal asi loni na Vánoce. Rád si zavzpomínám...
Ve filmu máte boží scénku, kdy se své manželky jako pravý „podpantoflák“ v hospodě ironicky zeptáte, jestli si můžete ještě objednat pití. Pamatujete si tuto větu dodnes?
Jasně: Milu, co myslíš, mám ještě žízeň?
To je přesně ono!
Tohle byla, myslím, moje vůbec první scénka, kterou jsme natáčeli.
U toho jste se museli asi hodně nasmát. Já skoro brečím smíchy už teď.
Já byl spíš hodně nervózní. Klepal jsem se.
Pomáhá v takových chvílích třeba alkohol? Jeden panáček na odreagování?
Ne, to vůbec. Alespoň u mě ne. Ono to odejde nějak samo.
Na co konkrétně si ještě ve spojitosti s natáčením Kameňáků rád vzpomenete? Prý jste byl nadšený z Josefa Laufera...
Byl. To je frajer. V hlavě mám hodně historek, ale teď si na žádnou nemohu vzpomenout. Můžu vám ale třeba říct, jaký jsem měl rituál během natáčení.
O co šlo?
Vystoupil jsem v Praze na Roztylech. Koupil jsem si dvě plechovkový. Pak na jedno dvě točený na Ládví.
V Kameňáku jsem hrát nechtěl, přemluvila mě žena
To musely být hodně veselé cesty. Na co si vzpomenete, když se řekne Zdeněk Troška?
Mám na něj dobré vzpomínky. Nejprve si mě vzal jako kompars do Princezny ze mlejna, pak to bylo Z pekla štěstí. Po prvním díle Kameňáku mi volal a říkal: Kamaráde, zvykej si na popularitu!
Jak jste si na ni zvykal?
Ze začátku jsem se klepal jak ratlík. Byl jsem hodně nervózní. Zapíral jsem, kdo jsem.
Proč? Vy jste se styděl?
Ne, nestyděl. Jenom jsem si dělal srandu. Ale je pravda, že jsem původně hrát v Kameňáku nechtěl. Když jsem slyšel o té scéně s tou kačenou... Musela mě přemluvit žena. Bál jsem se ostudy, ale nakonec toho nelituji.
To své ženě musíte být vděčný. Tím, že vás přemluvila, vám zařídila životní roli.
To tedy ano.
Přišly po Kameňáku nějaké zajímavé nabídky?
Do filmu moc ne. Spíš reklamy. S jednou byl ale celkem problém.
Povídejte...
Chtěli po mně, abych použil hlášku z filmu a řekl „hezkýýý kryty na mobily“ nebo tak něco. To ale není jen tak, to je smluvně vázané. Nemohl jsem to použít bez souhlasu. Musel jsem tedy volat Zdeňkovi Troškovi a Pavlovi Páskovi. Ti to povolili.
Když umřel Pomeje, čuměl jsem jako tele
Jaké jste měl vztahy s Pavlem Páskem nebo třeba s Jiřím Pomejem?
Úplně v pohodě.
Jak moc vás zasáhla zpráva o úmrtí Jiřího Pomejeho?
Já na to čuměl jako tele. Věděl jsem, že je nemocný. Když to ale přišlo... Naposledy jsme spolu mluvili na Vánočním Kameňáku. Měli jsme spolu kamarádský vztah.
Co režisér Zdeněk Troška, jste stále v kontaktu?
S ním docela ano. Občas si zavoláme. Hlavně kvůli receptům. On je dobrý kuchař, občas si zavolám pro radu. Jednou jsem nevěděl, co v neděli vařit, tak mi poradil nějaké obrácené řízky nebo co.
Zdeněk Troška vás objevil v ochotnickém divadle. Hrajete stále, nebo už na to nemáte čas?
V ochotnickém divadle v Rynárci jsem stále. Letos se na mě ale nedostalo. Kromě toho pracuji v Agrostroji v Pelhřimově.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno vstanu. Kafe si nedávám, to nepiju. V 5:10 mi jede autobus a jedu do práce. Dělám ranní a odpolední. Ale teď je málo práce, tak se dělají jen ranní. Pomalu se to rozjíždí. Od prosince už zase pojedeme normálně. Jsem dělník ve výrobě. Děláme podvozky na finishery.
Těžká práce?
Není to příliš těžká práce. Taková normální. Dělám to asi devět let a nestěžuji si.
Viděl jsem na vašem Facebooku jednu fotografii, která předpokládám, že je z práce, a moc mě pobavila. Vy na ní normálně spíte...
Šli jsme tehdy asi od dvou odpoledne do práce a já šel spát o půlnoci. Tak jsem si na dvě hodiny lehnul a blbci (kolegové) si z toho dělali srandu.
Co váš osobní život. Máte rodinu?
Dvacet let jsem šťastně ženatý a mám dvacetiletou dceru.
To je krásné. Gratuluji! Jaký máte recept na takto spokojené manželství?
Tolerance, hlavně tolerance.
Šla vaše dcera ve vašich šlépějích?
Ne. Jako malá hrála v ochotnickém divadle. Asi jednou nebo dvakrát. Tehdy jí bylo zhruba pět let. Pracuje kousek odsud v kavárně.
Exekutoři mi vtrhli na chalupu
Před časem se objevily informace, že jste se topil v milionových dluzích. Je to pravda?
Já a milionové dluhy? Je to hloupost. Exekuce jsme měli, ale zdaleka ne takové. Zaplať pánbůh, že už nám to skončilo. Nebylo to moc peněz...
Hlavně že už je to za vámi!
Už bych si nepůjčil ani hovno! Měli jsme i exekutory v chalupě. Něco nám tam vzali. Už přesně ale nevím co.
Pane Sankote, pojďme se na závěr věnovat něčemu příjemnějšímu. Na co se třeba rád koukáte v televizi, máte například nějaký oblíbený seriál?
Koukám hodně na dokumenty o přírodě a o zvířatech. Ze seriálů se pravidelně koukám asi jen na Dobrou Vodu.
Máte rád koně?
Mám. Moc!
Jezdil jste na nich někdy?
Ano, dřív. Kamarád měl koně, tak jsem se párkrát svezl. Dneska jsem už ale tlustý, tak bych musel na traverzu, abych ho nezlomil.
Fotogalerie |
