Alireza Beiranvand se narodil do rodiny chudého kočovného pastevce a jeho mládí tak nemohlo být ani v nejmenším idylické. Celé dny cestoval po venkově a společně s rodiči hledal pastvy pro jejich ovce. Byl prvorozeným synem, a tak na jeho bedra na pastvě padalo nejvíc práce.
Jedinou jeho vášní se podobně jako u spousty chudých chlapců stal fotbal. Beiranvand ho nejprve hrával jako útočník, pak se ale zranil a musel se postavit mezi tři tyče. A tam už zůstal. Chytání mu šlo a měl k němu zjevný talent i všechny proporce.
Problémem však bylo, že s jeho koníčkem a sny o profesionální kariéře vůbec nesouhlasil přísný otec, který požadoval, aby se Alireza stal dělníkem a soustředil se na práci, která ho do budoucna skutečně uživí. „Otec neměl fotbal vůbec rád. Často mi třeba roztrhal dres a rukavice, takže jsem musel chytat holýma rukama,“ vzpomínal Beiranvand krátce před šampionátem na krušné dětství.
Alireza Beiranvand domlouvá svým spoluhráčům.
Alireza se ale nechtěl smířit s tím, že by se jednou nemohl stát skutečným fotbalistou. A tak z domova prostě utekl a vydal se splnit svůj sen do hlavního města Teheránu.
Střídal práce, žil s uprchlíky
Neměl ovšem peníze ani žádné známosti, a tak musel spát na ulici. Několik nocí strávil například u historické věže Azadi Tower, kde se shromažďují chudí uprchlíci.
Jeho dalším oblíbeným místem se stal stadion místního fotbalového klubu. „Spal jsem u dveří, a když jsem se ráno vzbudil, ležely kolem mě mince, které mi tam nechali lidé. Tehdy jsem se po dlouhé době konečně pořádně nasnídal,“ vzpomínal Alireza.
Posléze se nad ním slitoval trenér a nabídl mu, aby s nimi trénoval. Chudého a hladového mladíka se ujal týmový kapitán, který u sebe nechal Beiranvanda bydlet a pomohl mu sehnat práci v továrně, kterou vlastnil otec dalšího spoluhráče.
Práce však Alireza poměrně často střídal, později začal pracovat v myčce aut a díky své výšce se stal specialistou na vozy SUV. Následovala práce ve fastfoodu s pizzou, nakonec se z něj stal čistič chodníků.
Hodně trnitá byla i jeho fotbalová cesta. V lokálním týmu, který mu dal šanci jako první, si ho vyhlédl teheránský klub Naft. Zprvu přespával v klubové modlitebně, zanedlouho se však zranil a z týmu ho vyhodili.
Cesta na fotbalový vrchol byla pro Alirezu Beiranvanda hodně trnitá.
Když už to ale vypadalo, že se jeho fotbalový sen rozpadá a zůstane bez smlouvy, ozval se Beiranvandovi trenér jednoho z mládežnických výběrů Nafty s tím, že pokud má zájem, může se vrátit mezi jeho hráče. A tehdy se talentovaný gólman pomocné ruky pevně chytil a nepustil ji. Začal zářit, brzy si ho vyhlédli trenéři íránské reprezentace do 23 let a v tu chvíli si ho navíc do áčka vytáhlo i vedení Naftu.
Pak už následoval přestup do tradičního íránského celku Persepolis Teherán a přesun do seniorské reprezentace Íránu, které pomohl dvanácti čistými štíty v kvalifikaci na letošní mistrovství světa. Írán sice z těžké skupiny nakonec nepostoupil, zejména za výkon v zápase s Portugalskem si ale jeho hráči zaslouží uznání. Beiranvand, který chytil penaltu Cristianu Ronaldovi, obzvlášť.
„Zažil jsem mnoho těžkých chvil, abych si splnil svůj sen, ale nechci na ně zapomenout. Právě ty chvíle ze mě totiž udělaly člověka, jakým jsem teď,“ vzkazuje.
Fotogalerie |
