Nedalo se nic dělat, Johnny Depp ve čtvrtek přiletěl do Karlových Varů, a proto jsme i my museli zvednout naše líné zadky a přijet na klasickou novinářskou kukačku, abychom z toho napsali komentář, který vám nesmí uniknout. Stejně jako všechny filmy ve Varech každý rok, na které jste se zase nevydali.
Než tady některé věci rozstřílíme jako letiště v Kábulu, musíme hned ze startu vyzdvihnout Jiřího Bartošku. Sice každý rok dělá na profesionální úrovni to, co má, ale letos ho máme o to raději, že se spolu s uměleckým ředitelem Karlem Ochem nezalekli aktivistek a nedali na zrůdné odstraňovací trendy z Hollywoodu, ale dostali sem absolutní hvězdu Johnnyho Deppa.
Ethan Hawke i Michael Cane jsou samozřejmě také áčkové hvězdy, ale na Deppovi vyrůstala celá jedna generace mladých lidí, takže jeho fanoušci nejsou jen lidé jeho věku, kteří „pamatují“ jeho filmy, ale i malé holčičky, které aktuálně koukají na celkem nedávno natočené Piráty z Karibiku.
V tom je přidaná hodnota této návštěvy, jde o mezigenerační pojítko.
Udělat otevírací ceremoniál s Michaelem Cainem a ten závěrečný s hollywoodským pracantem Ethanem Hawkem je něco neuvěřitelného a je to něco, co většina zemí kolem nás vůbec nemá. Jako každý rok, kdy se ohlásí nějaké hvězdné jméno, pak vyvstává neustále dokola pokládaná otázka, jestli je festival o sbírání selfie, o filmech, nebo o paření. Odpověď je jednoduchá, je to o všech třech věcech a je to tak v pořádku.
Teď ale přijde ta smutná část, my totiž čím dál více zjišťujeme, že přestává být pro lidi.
Zejména pro mladé lidi.
My do Varů jezdíme už asi dvacet let a než jsme začali jezdit jako novináři, jezdili jsme sem jako baťůžkáři se vším všudy, tedy se spaním ve stanovém městečku, stáním front na lístky a s rozpočtem na každý den.
Vary vždy začínají tím prvním a strašidelným zážitkem, kdy jste doma a nevíte, co si máte zabalit, protože ve Varech může být počasí od mínus dvanácti stupňů až ke plus třiceti včetně sedmi propršených dnů z devíti. Pak dojedete sem po jedné z nejhorších cest v Česku a pokud jedete autem, nemáte kde zaparkovat, což se ale už dá vyřešit podzemními garážemi, které na den stojí 180 korun. To opravdu není žádná díra do financí a město v tomto udělalo skvělý krok. Vyjdete ale z auta (či na nádraží z autobusu), celí nadšení se ženete na kolonádu a první, co uvidíte, je ta hrůza hrůzácká z Hrůzákova.
Stále se nemůžeme zbavit toho prvního pocitu, kdy jsme u Thermalu před mnoha a mnoha lety stáli poprvé a měli to za nějakou budovu okresního národního výboru nebo ústřední nemocnice. Automaticky jsme šli někam dál dozadu k Puppu hledat „ten hotel“, než nás zkušenější doprovod začal pobaveně volat zpět.
Na druhou stranu, i na to se dá zvyknout a ošklivost hotelu dodává celé akci jakýsi genius loci včetně toho, že už je dávno značkou. Poznáte ho i na Najbrtových grafikách a jeho poloha je vskutku mimořádná. Letos Thermal prochází velkou rekonstrukcí, kvůli níž vznikaly vtipné situace, že někdo měl teplou vodu, ale nefungoval mu záchod, a někomu zase nešla sprcha, ale poskytl svou miniledničku sousedům, což z hotelu udělalo spíše studentský kampus. Nicméně to, co musíme letos na Thermalu ocenit, je, že svůj snídaňový bufet otevřeli pro veřejnost. Protože snídaně v Thermalu jsou opravdu skvělé a ve spodním vestibulu s výhledem na červený koberec si můžete dát raut za 250 korun na hlavu.
Když se tam usídlíte na celé dvě hodiny, nejenže se „najíte do zásoby“, ale nebude vědět, co jíst dříve. Zapomeňte na salám, vajíčka a housky, za takovou cenu dostanete hostinu včetně ryb, zeleniny, ovoce, masa a pití, co hrdlo ráčí. Je to ale jen jedna z mála věcí, která vychází těm, o nichž Vary jsou, vstříc.
