Martin Ditmar: Miss mě dohnala k smrti, zachránila mě nadpřirozená síla

Na rok 2017 měl rozhodně jiné plány. Chtěl úspěšně dokončit první ročník soutěže krásy Česká Miss, které předloni i se svou snoubenkou Evou Čerešňákovou začal šéfovat, a chystal svatbu. Vše se ale změnilo 9. srpna 2017, kdy ho Eva v bolestech odvezla do zlínské nemocnice. Právě tam totiž strávil následující měsíce, kde bojoval o holý život, lékaři mu dávali jenom jedno procento šance na přežití. Nyní Martin Ditmar znovu stojí na nohou a Expres.cz popsal poslední měsíce svého života. Alespoň ty, které si pamatuje.

Na několik měsíců zmizel z veřejného života a nikdo zpočátku netušil, co se s ním stalo. Martin Ditmar mezitím bojoval o holý život. Nakonec vyhrál a mohla za to i podpora jeho snoubenky Evy Čerešňákové, která při něm po celou dobu stála jako skála. Co podnikatel v posledních měsících prožil? 



Potkáváme se po půl roce, který jste strávil v nemocnici. Co se vám stalo?

Akutní zánět slinivky má tři spouštěče. Přímý spouštěč je, pokud bych byl alkoholik a denně bych vypil několik lahví tvrdého alkoholu, odnese to slinivka a dostal bych se do podobné situace, což není můj případ.

V minulosti jste se ale svěřil, že s Evou každý večer pijete víno.

Víno tomu nevadí. Druhá možnost je dlouhodobé nekvalitní stravování, což také není můj případ. Pak je tu to, co si spousta lidí neuvědomuje, a to nakumulovaný vnitřní stres, který jsem nedostatečně odbourával. Málo jsem relaxoval a odpočíval. Nevyvažoval jsem práci s odpočinkem a to mě, řekněme, složilo.

Dá se říct, že vás složila Miss?

To určitě ne. Miss je jeden z projektů, který mám a řeším. Já mám rád práci, rád pracuju a v posledních patnácti až dvaceti letech jsem to přeháněl. Dával jsem práci naprosto všechno. Byla u mě na prvním místě jako nejvyšší priorita. Pracoval jsem tolik, že to ve mně zanechalo stopu. Ve třiceti letech si to člověk neuvědomuje, protože si myslí, že tělo všechno zvládne a vydrží. Najednou je vám čtyřicet, pořád si říkáte, že je všechno v pohodě a dáte to. Skutečnost je taková, že si to tělo všechno pamatuje a jednoho krásného dne vám to všechno vrátí zpátky.

Pociťoval jste nějaké změny postupně, nebo to přišlo jako blesk z čistého nebe?

Před tou hospitalizací byly měsíce, kdy jsem na sobě pociťoval únavu. Když jsme šli s Evou (snoubenka Eva Čerešňáková, pozn. red.) běhat, předtím jsem s ní uběhl pět až osm kilometrů, a najednou jsem po jednom neměl ani sílu stát na nohou. Měl jsem co dělat, abych se vrátil zpátky domů. Přisuzoval jsem to tomu, že hodně pracujeme a málo odpočíváme a že mám unavené tělo. Nenapadlo mě, že by se mi mohlo něco takového stát.

Co se vám vlastně ten den stalo? Dokážete to popsat?

Devátého srpna loňského roku se mi ráno udělalo hodně špatně. Takové bolesti jsem ještě v životě nezažil. Tak mě Eva odvezla do Krajské nemocnice ve Zlíně, kde mi vzali krev a udělali test CRP, kdy u zdravého člověka jsou hodnoty kolem šesti, potom podle velikosti zánětu hladina stoupá. Je zvláštní, že ráno jsem měl hodnoty naprosto v pořádku, takže jsem dostal jenom léky proti bolesti a po pár hodinách mě poslali domů. Akorát v noci se situace tak zhoršila, že jsem tou bolestí upadal do bezvědomí, tak mě Eva zase odvezla do nemocnice, kde zjistili, že hodnota CRP je přes čtyři sta. Přitom otrava krve s následky smrti je již při hodnotě CRP dvě stě.

U snímků jsou autentické popisky Evy Čerešňákové: Martin na konci října na ARU ve Zlíně, kvůli umělému dýchání nemohl mluvit a komunikovali jsme pouze pomocí napsaných slov na papír.

U snímků jsou autentické popisky Evy Čerešňákové: Martin na konci října na ARU ve Zlíně, kvůli umělému dýchání nemohl mluvit a komunikovali jsme pouze pomocí napsaných slov na papír.

Takže jste dvakrát umřel.

Přesně tak. Říká se, že zánět slinivky je největší bolest, která může nastat.

Tam vás uvedli do umělého spánku?

Ono to bylo tak, že mě hospitalizovali, napojili na všechny možné přístroje, dostal jsem kapačky a tak dále. Bylo zajímavé, že po třech čtyřech dnech ta bolest ustoupila a můj stav se rapidně zlepšil. Řekl jsem si, že to je super, že si v nemocnici týden dva poležím, odpočinu si a vrátím se zpátky do procesu. Nechal jsem si do nemocnice dovézt počítač a telefon a začal jsem řešit, že bych se nechal přemístit na nadstandard, kde bych měl svůj klid a mohl z nemocnice pracovat.

Takový nadstandard by se vám možná prodražil, když si vezmeme, že jste byl v nemocnici půl roku.

Asi ano. Kdysi jsem četl, že ve chvíli, kdy člověk umírá, tak těsně před smrtí se jeho zdravotní stav zlepší, i když je hospitalizovaný se zdravotními problémy, dojde k prudkému zlepšení a pak přijde strmý pád dolů a většinou přijde konec. Podobný průběh to mělo i u mě. Přišel tak prudký pád dolů, že se ty bolesti ještě znásobily a já jsem nemohl dýchat, tak mě napojili na dýchací přístroje. Začínaly mi selhávat další a další orgány. Selhal mi krevní oběh, játra, slinivka. Ten zánět byl v celém těle. To bylo týden a půl po mé hospitalizaci. Tehdy se sešlo lékařské konzilium, kde se řešilo, co se mnou bude dál, a vím, že jednou z variant bylo uvedení do umělého spánku. Poté se můj zdravotní stav tak zhoršil, že už nevím, co se dělo. Tu noc jsem byl převezen na ARO, protože mě na jednotce intenzivní péče nebyli schopni udržet při životě. Potřebovali ještě další přístroje. V noci mě tak v ohrožení života odvezli na ARO, kde mě buď uvedli do umělého spánku, nebo už jsem v něm byl. To opravdu nevím.

Kdy jste se z umělého spánku probudil?

To je zajímavá věc. Začnu ze široka. Rodiče si mě pořídili, ještě když studovali na vysoké škole...

Počkejte, takhle ze široka?

Hned vám řeknu proč. Já jsem první tři roky vyrůstal u babičky, která mě vychovávala, a oni za mnou jezdili. A mezi mnou a babičkou se vytvořil jiný vztah. Ve své podstatě pro mě byla druhou mámou. A moje babička loni na podzim ve svých 98 letech zemřela, a než zemřela, byla taky v nemocnici, a to ne v úplně fajn stavu. A aby se jí nepřitížilo, rodiče jí neřekli, že jsem taky v nemocnici a že mi je tak špatně. V den, kdy babička umřela, poslední, na co se mé mamky zeptala, bylo, jestli ještě žiju. Máma jí řekla, že ano. Pár minut na to babička umřela. Myslím si, že mi poslala svou poslední energii, kterou nemohla použít pro sebe. Zajímavé na tom je, že devátého října jsem se probudil z kómatu a od desátého se ten stav začal prudce zlepšovat. Babička zemřela devátého října. Dodnes mě z toho mrazí. Byl jsem člověk, který byl na „racionálno“ a na byznys. Uchopitelné věci rozhodovaly můj život a nepřipouštěl jsem si, že by existovala jak pozitivní, tak negativní energie, kterou by vám mohl kdokoliv poslat. Jsem pokřtěný od dětství, ale nebyl jsem vychovávaný ve víře. Bůh nebyl součástí mého každodenního života. Pokud po několikaměsíční léčbě jeden z nejlepších odborníků na dutinu břišní a na slinivku profesor Klein řekne, že udělal vše, co umí, ale šance na přežití je jedno procento – a já teď tady sedím, musí za tím něco být. I on řekl, že nastal nějaký moment, kdy zasáhla nadpřirozená síla. Můj stav byl velmi vážný a pak došlo k rapidnímu zlepšení.

Eva chodila každý den za Martinem do nemocnice.

Eva chodila každý den za Martinem do nemocnice.

Znamená tahle zkušenost tedy, že jste našel cestu k Bohu?

Eva byla hodně vychovávaná ve víře a Bůh je součástí jejího života. Ona se od začátku našeho vztahu snažila mi pomoct najít cestu k Bohu. Přece jenom, když člověk 45 let žije jinak, není to úplně jednoduché. Vždycky když jsme vedli nějaké rozhovory na toto téma, říkal jsem jí, že by mi pomohlo, kdybych dostal nějaký signál. Nějakou jasnou zprávu, abych to mohl přijmout. Myslím si, že jsem byl vyslyšen. Díky tomu, že se ona i její sestra pohybují v této komunitě, aktivovaly různé faráře, kteří za mě sloužili vše. Ať to byly řádové sestry, které se údajně šest až osm hodin denně jenom modlí. Jedním z těch střípků té mozaiky, že jsem tady, je, že jsem si ani jednou nepřipustil, že bych umřel. Dalším faktorem byla ta neskutečná péče jednak ošetřujících lékařů a zdravotního personálu. Dva měsíce jsem ležel na ARU a vzpomínám na to pozitivně. Jelikož jsem nebyl schopen ničeho, každý den mě umyli, navoněli a oholili. Jsou to střípky, které vás dostanou do jiné pohody.

Začal jste chodit do kostela?

To my chodíme už dva roky. Eva by si totiž přála svatbu v kostele. Tak tam chodíme pravidelně.

Z vaší svatby s Evou Čerešňákovou ale sešlo, že?

Byla připravená, ale tenkrát nám kolidovala s finálovým galavečerem, jenž měl být v červnu. Ten projekt je ale specifický a první ročník byl pro nás náročný, tak jsme se rozhodli, že svatbu odložíme i z toho důvodu, abychom si ji mohli užít. My jsme mentálně natolik žili Miss, že jsme neměli čas tyto další věci řešit. A to jsme si říkali, že je škoda, protože by bylo fajn si to i užít, a ne si jenom mezi termíny a prací odskočit do kostela. My jsme chodili i do Víta na předmanželskou přípravu.

Jak to máte teď?

Oba jsme rádi, že jsme ten loňský rok přežili. Já doslova, Eva, že zvládla ty pracovní aktivity. Já jsem z nemocnice dva týdny. Můj zdravotní stav mě dost zaměstnává. Nejsem v top kondici, i když to tak může vypadat. Jakýkoliv pohyb mě vysiluje. Chybí mi dvacet kilo svalové hmoty. Třeba jsem netušil, že člověk po dvou měsících v kómatu přijde o veškerou svalovou hmotu.

Bude tedy svatba?

Myslím si, že každý vztah by si měl předtím, než se vezmou, projít nějakou zkouškou. A my jsme si prošli tou nejtvrdší. To, že mě Eva neopustila a ustála to, je úžasná věc a já jsem si jí vážil předtím a nyní si jí vážím o to víc. Z mého pohledu je vše v pořádku, ale jde o to, že jsem venku z nemocnice čtrnáct dní a musíte to brát tak, že jsme pět šest měsíců žili v nějakém stereotypu. Eva za mnou jezdila do nemocnice a já jsem ji někdy vnímal, jindy ne. My se teprve teď vracíme zpátky do nějakého normálního života, přestože moje léčba není ukončená. Já se nejdřív musím dostat do plné kondice, plně se uzdravit. Ty naše aktivity musíme přizpůsobit tomu, abych se já zase nevrátil do nemocnice, nebo aby to Evu nesemlelo. To jsou naše priority. A pak si myslím, že to bude téma a začneme se o tom bavit, najdeme vhodný termín a užijeme si to. Jestli to bude letos, anebo příští rok, nevíme. To uvidíme.

U snímků jsou autentické popisky Evy Čerešňákové: První dny po probuzení z umělého spánku a první dny zlepšování stavu Martina na ARU v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně. Martin v sobě má přes 20 litrů tekutin v rámci léčby.

U snímků jsou autentické popisky Evy Čerešňákové: První dny po probuzení z umělého spánku a první dny zlepšování stavu Martina na ARU v Krajské nemocnici T. Bati ve Zlíně. Martin v sobě má přes 20 litrů tekutin v rámci léčby.

Máte nějaký zákaz od doktorů?

Doktoři říkali, že bych neměl tolik pracovat. Problém je v tom, že miluju práci, pracuju rád a baví mě to. Není to pro mě úplně jednoduché. Spousta lidí by toho v mé situaci zneužila a šli by do invalidního důchodu. Já takový typ člověka nejsem. Budu pracovat, ale pokusím se, aby to bylo vyvážené. Musím si udělat prostor na relax a odpočinek.

Měl jste nárok na invalidní důchod?

Ano. Dostal bych ho. Na parkování by to nebylo špatné, ale bylo by to rouhání. Takový nejsem. Stál jsem na tom rozcestí stát se invalidním důchodcem a využívat veškeré benefity, ale já jsem se tomu postavil čelem. I v nemocnici jsem dělal vše pro to, abych se dostal domů.

Koukám, že vám dělali i tracheotomii.

Je to tak. Nemohl jsem dýchat. Dusil jsem se. Proto jsem byl napojený na dýchací přístroje. To s sebou nese i to, že mi ochabla mluvidla. Já jsem se znovu učil mluvit. Pro mě to bylo šokující zjištění. Nefungovala mi ani jemná motorika, takže jsem nebyl schopný nic uchopit. Nebyl jsem schopen se posadit ani chodit. Najednou ležíte v posteli a musíte budovat svaly od nuly. Je velmi náročné udělat první kroky. Už když jsem byl schopný se pomocí chodítka dostat na záchod nebo do sprchy, stálo mě to tolik energie, že jsem pak v posteli okamžitě usnul. Poprvé, když jsem šel deset schodů, ten desátý schod jsem překonával naprosto fyzicky vyčerpaný.

Už si troufnete usednout za volant?

Řídit můžu, ale jenom v rámci popojíždění po městě. Nejsem v kondici, že bych v Olomouci sedl do auta a jel do Prahy. Nezkoušel jsem to, ale donedávna jsem ani nevydržel takto celý den mimo postel. Po obědě jsem si musel jít sednout, protože tělo nemělo energii. Vracím se do života krok za krokem.

Fotogalerie





Komentáře

Expres.cz