Jiří Krampol patří mezi uznávané kapacity dabingu a za svůj život ztvárnil nekonečnou řadu populárních filmových a seriálových postav. Ve svých devětasedmdesáti letech myslí především na životní úroveň svých vrstevníků, seniorů. Z jeho názorů je cítit zdravá naštvanost nad poměry, které u nás panují.
„V televizi pořád slyšíte, jak se mezi sebou hádají politici, co kdo ukradl a co kdo jiný zašantročil a kdo by tam měl být, aby se to nedělo. Ale že by se bavili o lidech, o těch běžných občanech, aby se měli lépe, kteří celý život dřeli? To ne! Politikům jsou asi takoví lidi buřt! Já od svých čtrnácti let pracuju, platím si nemocenské pojištění a pak si jdu pro léky a doplácím na jeden lék třeba 380 korun. Tak na co si pak platím pojištění? Až do svého pozdního věku jsem nikdy po doktorech nechodil, žádné léky jsem neměl, nic jsem nezneužíval, nevyužíval a teď, když to potřebuju, tak si to musím zaplatit?“ rozhorlil se v rozhovoru pro ParlamentniListy.cz.
Z vlastní zkušenosti se zamýšlí nad drsnou realitou, které čelí staří nemocní občané a nejen oni. „Farmaceutický průmysl je podle mne zrůdný. Třeba kapky do uší, které stály 6 korun, nyní stojí 160. To už jsou skoro naschvály pro lidi... Když je někdo starý a potřebuje těch léků dvacet, tak co pak má dělat?“ klade si otázku.
Herecká legenda dokonce poradila novému premiérovi České republiky, na co by se měl zaměřit. A co Andreji Babišovi vzkazuje? „Že by se měl hlavně postarat o ty, kteří to potřebují nejvíc. To znamená o děti, o nemocné děti, o staré lidi, měl by pomoci lidem, které vystěhovali z bytu za to, že neplatili činži. Jenže oni ji neplatili třeba proto, aby měli na léky a na jídlo. Je to strašné!“
Jiří Krampol dokonce okomentoval i potahování zemí Visegrádu za odmítnutí bruselského diktátu ve věci uprchlických kvót. Na uprchlickou krizi a pomoc uprchlíkům má střízlivý pohled. Zdůrazňuje humanistické stanovisko, ale na srdci mu leží hlavně lidé u nás.
„Pomoci lidem, kteří jsou v nouzi, se samozřejmě má. Ale první, co by se mělo udělat, je pomoci lidem u nás doma, tedy umět pomoci sami sobě a umět se uchránit před nebezpečím, a to i teroristickým. Důležité je, aby má rodina byla v pořádku, aby můj dědeček a babička nestrádali, aby moje maminka měla léky, a potom proč nepomáhat jiným? Nebudu ale pomáhat druhým na úkor toho, že se prostě na vlastní lidi vykašlu. To neznamená, že bych nepřál lepší život chudákům, kteří ze své země zdrhají, protože nemají co jíst a kde být, protože tam je válka. Chápu, že to musí být strašný. Ale říká se, že je košile bližší než kabát.“
Fotogalerie |
