Ve Velké Británii dnes žijí malé děti, jejichž babičky a dědové se už narodili v době, kdy si ona v pouhých pětadvaceti letech odnášela z Westminsterského opatství jablko, žezlo a korunu. Odznaky moci, jejichž tíha může nejednomu podlomit kolena; tahle žena má však pod hermelínovým pláštěm velmi svižné a hlavně velmi silné nohy.
Já jsem se narodila ve stejném roce, kdy si Diana Spencerová brala královnina syna, následníka trůnu prince Charlese. Moje máma mě chtěla v šedi komunismu a v nadšení z tehdejší „svatby století“ pojmenovat Diana, nicméně úřednický šiml roku 1981 podobná alotria zakazoval. Nakonec jsem dostala jméno Barbora. Je to česko (řecké), je to schválené, je to chrám v Kutné Hoře a táta mámě u porodu řekl, že se asi zbláznila. To ale moji tvrdohlavou matku (budiž jí země lehká) nezastavilo, a tak mě počeštělé oslovení „Dajáno“ provázelo celý můj a její soukromý život.
Po vynalezení YouTube byla máma schopna hodiny sledovat pohřeb Diany, této královny lidských srdcí, u toho pít turka, popotahovat z cigarety a slzet. Co však rozhodně neměla v plánu, bylo to, že u mě se v její „královské“ výchově něco zvrtlo. Po smrti nejsledovanější ženy světa jsem se přiklonila k té, kterou v tu dobu nenáviděl celý svět, tedy ke královně Alžbětě II. Proč zrovna ona? – zněla věčná otázka mojí mámy. Protože bych chtěla být jako Alžběta! – zněla moje odpověď. Důstojná, neosobní a vždy se vším vyrovnaná.
Představuju si, co si asi Alžběta II., která 21. dubna oslaví 95. narozeniny, na sklonku svého života myslí. Je spokojená? Zklamaná? Možná že si večer říká zrovna to, co si teď přečtete. Vžijte se tedy do toho, že k vám a k sobě mluví sama královna.
Můj milý Philip
„Před spaním si naliju martini, zuju lodičky, sundám kostým, který musí být jednobarevný, aby mě bylo v davu vidět, a teprve pak mám čas na sebe a na svoje myšlenky. Jsem královna a vzpomínám. Na co? Na to, co se mi povedlo a nepovedlo.
Nikdo už nikdy nevymaže můj odkaz světu, jsem nejdéle vládnoucí panovnicí, která tu kdy byla. Měla jsem za to, že moje největší služba státu se odbyla v době, kdy jsem za druhé světové války nastoupila do boje jako technická pomocná síla. To jsem ovšem neměla představu, nakolik se svět změní.
Pochopte, vychovávala mě viktoriánská babička Marie z Tecku, matka mého otce Jiřího VI., a já měla za to, že jedinou mou povinností je důstojně uvážená nečinnost. Víte vlastně, co to znamená? Ani já ne, dnes jsou to už prázdná slova, jelikož každý by chtěl vědět, co prožívám teď, když už se ohýbám k zemi. Nikdy bych si nemyslela, že se budu muset zpovídat z věcí, jimž ani sama nerozumím.
Myslím, že jsem udělala všechno, když něco bylo třeba, ale nikdy jsem to nikomu nevysvětlovala. Neobhajovala jsem se, nepyšnila se, nelitovala se, alespoň ne navenek, a moje zásahy pro udržení jednoty lidu i Koruny prošly bez povšimnutí jako automatická povinnost, zatímco teď mě čekají osobní traumata, ale pochopí to někdo?
Kdysi se mi smáli, že si beru Philipa, prince řeckého. Bez majetku a bez rodiny, navíc se musel naučit chodit jeden krok za mnou, což vedlo k nejedné hádce, nicméně všem bych vám přála takového partnera. Kolikrát mě ztrapnil, kolikrát mi dal najevo, že žena je bez manžela poloviční. O to víc to vnímám dnes, kdy bych měla řešit hádku svých vnuků, jenže já bezmocně sledovala, jak mi Philip odchází. Jistě si plánoval, že schválně zemře v den svých stých narozenin, aby mi mohl říct: Tak co, Lilibeth, jak se ti líbil můj nejlepší vtip? To mu nevyšlo...
Byla jsem s ním přes sedmdesát let a neznám nikoho lépe než jeho. Musím se potýkat s vnukem, který mi utekl do Ameriky s novou Wallis Simpsonovou, musím čelit tomu, že po třiceti letech se znovu mnou udržovaná monarchie ocitá v krizi kvůli nějakému hnutí, na něž jsem „too old for this shit“, a najednou mi bude chybět opora, která by si na všechny ty výtečníky s radostí vystřelila z děla a ještě u toho zasalutovala. Občas si říkám, že tohle ve svém věku vážně nemám zapotřebí, jsem pro poddané téměř stoletý maják stále čelící dotírajícím vlnám a ještě pořád neúnavně blikající zbloudilým lodím na cestu, na druhou stranu – neměla bych dneska být spíš už jen babička?
Tak to ne. Nejsem tady proto, abych se jim líbila, ale aby se na mě mohli spolehnout, ale nikdo si nedovede představit, jak je složité být mámou, rozmazlovat vnuky a zároveň být královnou. Sice pokaždé vypadám, že mě nic na světě nemůže rozhodit, ale můj úděl je takhle vypadat, ne nic necítit. Nikdo asi nemá představu, jakou ztrátou pro mě je manželův odchod, když víte, že si ani nemůžete pořádně poplakat.
Rána od Harryho
Zamyslel se někdo nad tím, co jsem prožívala, když jsem přišla o svého milovaného vnuka? Díky Harrymu a Williamovi jsem se stala modernější královnou a mohla si dovolit mít radost z toho, jak mi hlavně Harry odlehčil od mých povinností, když jezdil místo mě na oficiální cesty. Jenže život mě naučil, že dobré chvilky netrvají dlouho a je třeba si na to zvyknout. A proto když mi vnuk zasadí ránu do srdce, ostatní by si mohli dovolit dát najevo smutek, jen já se musím zachovat jinak.
Není radno mě podceňovat a myslet si, že jsem už natolik stará, abych nad tím mohla mávnout rukou. Služba, to je moje hlavní životní náplň a musím ji dodržovat i v momentě, kdy se to týká lidí z mé rodiny. Nařídit proto Harrymu, aby svlékl uniformu a přestal být vojákem, je důkazem toho, čemu jsem celý život oddaná a že není dobré mě naštvat.
Když chci a musím, umím kopnout tak, aby vás to hodně zabolelo, přestože mám jen metr padesát a lidé na mě koukají z výšky. Vždycky si s úsměvem vzpomenu na to, jak jsem poprvé u sebe v salonu vítala svého prvního premiéra Winstona Churchilla, vítěze z druhé světové války. Ten o mně věru neměl valné mínění, a navíc – byla jsem žena! Pochyboval o mých schopnostech, o mojí inteligenci a hlavně o mém poslání být jeho rádkyní. Já sama jsem na tom byla podobně, copak můžete v pětadvaceti radit zasloužilému muži o generaci staršímu?
Kdyby nebylo mého strýce Eduarda, mohly jsme si já a moje sestra Margaret vychutnat život zlaté mládeže, ale kvůli jeho abdikaci se náš svět radikálně změnil, a to spíš k horšímu. Můj táta, sám nerozhodný, nejistý a s vadou řeči, která mu bránila vystupovat, se najedou musel stát králem. Možná si řeknete, že být dcerou krále je bezva, každý vám dělá pukrle a nikdy se nebudete muset bát, za co budete žít, ale co vaše rodina?
Už v jedenácti mě začali připravovat na moje povinnosti, a tak zatímco já seděla ve studovně a za zadkem mi běhali poradci, milovaná sestra pochopila, že se mezi nás postavila zeď vzešlá z povinností a protokolu. Už jsme nebyly sestry, ale královna a její podřízená, a to bylo na dvě malé holky víc než dost.
Alžběta a její sestra Margaret ve Windsoru rok před koncem války
Léta s Dianou
Nemůže se mi pak nikdo divit, že takové dospívání vás zformuje v člověka s povahou žuly. Možná si smíte večer pobrečet do polštáře, ale když dojde na zájmy Koruny, musí jít veškerá lidskost stranou. Bolestně jsme to obě poznaly v den, kdy přišlo jedno z mých nejtěžších rozhodnutí, které mi Margaret zřejmě neodpustila až do své smrti. Jejího milence Petera Townsenda jsem musela nechat převelet a sestře zakázat sňatek z lásky jen proto, že musím následovat pravidla církve. Má někdo vůbec tušení, jak dokáže ublížit vědomí, že zradíte vlastní sestru?
Nenechala to jen tak, dobře vím, že mi dělala naschvály, aby mi to oplatila, řádila na veřejnosti, tahala se s celebritami, jednou měla chuť pro mě pracovat, podruhé odmítala plnit své povinnosti. Nyní s vysokým věkem a poté, co jsem o ni přišla, to vidím tak, že chtěla prorazit hlavou zeď a žít si po svém, než aby měla skutečně v úmyslu mě zlobit. Ostatně byla mou velkou spojenkyní zejména v době, kdy mě tisk a veřejnost nenáviděly za něco, za co jsem ani nemohla, ale jak se tomu můžete bránit, když je vaší povinností za každých okolností mlčet?
Margaret chápala moje starosti po svatbě mého syna Charlese s dívkou, kterou jsme mu, pravda, vybrali my. Chtěla jsem syna zlomit a neuvědomila si, že tím ničím život třem lidem zároveň, ale proč vlastně? Jen proto, že v té době se mi Camilla nezdála vhodná? V dnešní době zní tenhle argument už legračně, ale když teď nad tím přemýšlím, možná to byla moje největší chyba. Nikoliv to, že se Diana podle mého názoru nechtěla rodině přizpůsobit, ale že jsem si trvala na svém. Charles nastoupí po mně a já chtěla, aby měl tu nejlepší partnerku, která s ním to břemeno ponese, nicméně teď je mi jasné, že děti kolikrát vědí lépe než my, co je pro ně nejlepší.
Léta s Dianou pro mě byla velká škola a právě moje sestra Margaret tehdy prokázala, že kdyby to osud zařídil jinak, mohla by být skvělou královnou. Vím, že umravňovala obě mé zlobivé snachy Dianu a Sarah, pomáhala jim, ale v soukromí je i plísnila. V ten moment jí hlavně záleželo na tom, jak z toho vyjde zejména instituce, kterou představuju, bolístky lidí odsunula na vedlejší kolej, stejně jako to udělala u sebe, když jsem byla nucena jí zničit vztah.
A když se teď na to dívám zpětně, už vím, že všechno zlé je k něčemu dobré. Po Dianině smrti jsem trvala na svém, zbytečně, nechtěla jsem o ní mluvit, nechtěla jsem veřejný pohřeb, odmítala jsem se zajímat o to, co si lidé myslí. Nikdy jsem nebyla zvyklá dávat najevo emoce a chlácholit lid, ale teď vím, že jsou momenty, kdy mám přestat být královnou a musím se zachovat jako máma a babička.
A za celou tu hrůzu, která se na mě valila, za všechnu kritiku a nenávist můžu být jedině vděčná, pomohla mi uvědomit si to a pomohla mi se změnit. Nikdy jsem se nebála lidí, ale neviděla jsem důvod, proč mezi ně tolik chodit. To už neplatí a je za tím odkaz mojí snachy, jejíž tragická smrt nás a hlavně mě opravdu změnila. Diana vždycky chtěla, abychom v naší rodině byli lidštější a otevřenější, a já si troufám říct, že dnes už rozhodně jsme.
Je to moje vina?
Rozhodně jednou z vlastností, kterou bych se nikdy nepopsala, je být romantická. Manželství beru stejně jako službu státu, je to prostě svazek navždy, který musí překonat mnohé, ale i mě na stáří dojme, když vidím, že se láska v pravém slova smyslu dokáže naplnit i přes moje zásahy. Charlesovi s Camillou jsem na svatbu jít nemohla, moje postavení mi to nedovolovalo, ale beru to tak, že osud, když se má naplnit, naplní se i po letech, i když se ho jiní snaží přetvořit.
Takhle se poslední dobou snažím stavět k věcem, nad nimiž se zdá, že už nemám kontrolu. Jsme sice stejní jako vy, řešíme hádky a neshody, jen je na nás víc vidět, a to nejen tehdy, když se seřadíme na balkoně. Naší rodině se říká firma, což mě celkem pobavilo a zřejmě to nebude daleko od pravdy, ale právě proto mě zklamalo, že se najdou lidé, kteří nechtějí toto fungování respektovat.
Často se zamýšlím, jestli je to mou vinou. Jsem já sama natolik přísná, že rodině dělám život nesnesitelným, nebo jsem v tom už tak dlouho, že nevidím lákadla civilního života a jistý druh svobody považuju za odmítnutí toho, co jsem celý život ne budovala, ale musela budovat? Jinou volbu jsem nikdy neměla a ani nevím, jak žít jinak.
Na mě samotné ani tak nezáleží, ale na instituci, kterou představuju, určitě ano, nechcete přece jen tak nechat zmizet něco, co existuje po staletí. A je stále těžší splnit všechna očekávání těch, kteří na mě a vůbec na nás hledí skrze titulky a sociální sítě a rozebírají náš život. Víte, já se k němu vyjadřovat nemůžu, ale to neznamená, že nemám svůj názor, jen ho na rozdíl od vás smím svěřit jen pár lidem, které ani neznáte. Mezi blízké patří moje sestřenice a bratranci, všichni jsou už v mém věku a chápou, čím vším jsem si prošla. Tím těžší pro mě bude se s nimi jednoho dne rozloučit.
Královně je zde 43 let, nejstaršímu dítěti a následníku trůnu Charlesovi 21 let.
Možná málokdo tuší, jak je snadné mně a nám všem ublížit nejen tím, co mi někdo v rodině provede, ale i tím, co si o sobě a o nás musím pravidelně přečíst, aniž bych měla možnost se bránit. V posledních dnech, když vnuk Harry odešel se svou manželkou Meghan do Ameriky, se říká, že lidé u nás přicházejí o vlastní hlas a jsou umlčováni. To není pravda, pravdou je, že váš hlas vám zůstane, jen se musí trochu změnit a chvíli trvá, než najdete jeho správnou polohu. Já to hledání nikdy nevzdala, protože jsem ani nemohla, bylo mi to určeno jako moje životní cesta. Stejně tak to nevzdali ostatní, kteří se do naší rodiny přivdali nebo přiženili, a teď jsou stejně oblíbení jako já.
To neberte jako kyselé hrozny, vlastně bych nemohla být na nic pyšnější než na to, že až tu za chvíli nebudu, celý můj odkaz přejde na ty, jimž může náš lid samou radostí utrhat ruce. Určitě by si to přál i můj drahý Philip.“
