Psal o něm Alois Jirásek, psal o něm už dějepisec Jan Skála z Doubravky alias Dubravius. O tajuplném kejklíři Žitovi, který ve 14. století sloužil na dvoře krále Václava IV., koluje mnoho pověstí. Byl údajně zlomyslný, rozverný, ale také dobrý kouzelník, vzhledem k tomu, že Žito měl údajné schopnosti měnit lidem končetiny za zvířecí, jednalo se spíše o povedeného podvodníka (pokud vůbec skutečně existoval) než o muže nadaného nadpozemskými schopnostmi.
Dá se říci, že Žito patřil spíše do sorty šašků a kejklířů, kteří přišli ke královu dvoru. Šašci patřili k nedílné součásti těchto míst a jejich úloha byla jasná: pobavit společnost a rozptýlit lid i krále od každodenních starostí. Někteří předváděli akrobatické kousky, jiní bavili vyprávěním příběhů a někteří „kouzlili“, což byl nejspíše i Žitův případ.
Jaké povídačky o Žitovi kolovaly?
Mnohé. Povídá se, že se dokázal proměnit z otrhaného chudáka v elegána, že dokázal kohokoliv přimrazit na místo, údajně uměl proměnit ruce v koňská kopyta nebo vybraným nešťastníkům přičarovat parohy.
Nejznámější pověst vypráví o tom, jak kouzelník Žito proměnil třicet svazků slámy ve vepře, které prodal nicnetušícímu pekaři Míchalovi. Přestože pekaře výslovně varoval, aby zvířata nepouštěl k vodě, pekař je vzal jednou k řece vykoupat. Nestačil se pak divit, když z řeky namísto vepřů vyplavaly jen snopy slámy! Rozzuřený pekař se vydal kouzelníka hledat, a když ho objevil spícího v krčmě, utrhl mu prý nohu. Za to ho Žito hnal před soud a vysoudil za utrženou končetinu nemalý peníz. Poté, co vychytralý kouzelník shrábl peníze, nasadil si končetinu zpátky a zvesela vyrazil do světa!
Kde se pověsti o Žitovi vzaly?
Takto kejklíře popisuje Alois Jirásek ve Starých pověstech českých, zřejmě se inspiroval článkem v časopise Květy, jehož autorem byl český folklorista Čeněk Zíbrt. Ten čerpal z latinsky psané kroniky Historie Českého království (Historiae Regni Boiemiae) od biskupa a historika Dubravia (Jan Skála z Doubravky). Dubraviova kronika z roku 1552 má být nejstarším pramenem, který záhadného kouzelníka Žita popisuje.
Dubravius kouzelníka poprvé zmiňuje v souvislosti se svatbou Václava IV. s Žofií Bavorskou v roce 1389. Žofiin otec tehdy přivezl do Prahy kejklíře a šašky, kteří měli za úkol rozveselit svatebčany. Kouzelník Žito se prý nenechal zastrašit a jednoho z kejklířů spolkl. Poté vyplivl jeho zablácené boty a na závěr spolknutého kejklíře, kterého vyplivl do kádě s vodou. Není vůbec jasné, na základě jaké povídačky vznikla tato legenda.
Zajímavé ale je, že autor Kroniky české (poprvé vydaná v roce 1543) Václav Hájek z Libočan o Žitovi nic nepíše, přestože byl známým vypravěčem, který se v podobných historkách přímo vyžíval. Jediná zmínka z Kroniky české, která by na Žitovu existenci mohla odkazovat, je příběh o soupeření porýnských kejklířů s těmi českými. To mohl být základ pověsti o tom, jak Žito spolkl kejklíře Jana Bavorského.
Mnoho historiků se mělo snahu přijít na to, kdo skutečně byl kouzelník Žito, a snažili se jeho osobu propojit s nějakou existující historickou osobností. Nikdo z nominovaných se ale nezdál být pravděpodobným kandidátem.
Nejblíže pravdě by pak mohl být historik Rudolf Urbánek, který v Kronice univerzity pražské (Chronicon Universitatis Pragensis) objevil pasáž o jakémsi šaškovi, jenž v roce 1393 vystupoval v podivném klobouku proti prodeji odpustků a brojil proti kněžím. Ačkoliv jméno šaška není uvedeno, mohlo by se jednat o Žita, který měl být přívržencem Jan Husa. Až Husovi odpůrci z něj pak měli udělat čaroděje.
Tuto teorii by pak podporoval i fakt, že Václav IV. byl proslulý spory s církví a dlouho držel nad Husem a dalšími kacíři ochrannou ruku. Podle Dubravia měl Václav IV. na svém dvoře černokněžníka, kterého si nakonec odnesl čert. Tato vyprávěnka pak dala vzniknout pověře, že Žito a alchymista Faust (16. století) jsou jedna a ta samá převtělená postava, neboť Faust stejně jako Žito končí podle legendy svůj život tím, že je jeho duše odvlečena ďáblem.
Fotogalerie |
