Do tábora se Tomáš Radil dostal 16. června roku 1944. Nebylo mu ani 14 let. Přestože již kráčel k plynové komoře a setkal se také s doktorem Mengelem, nakonec přežil. Později se stal profesorem psychologie a již 60 let si klade otázku, kde se v lidech bere zlo.
Při osvobozování tábora dostal za úkol hlídat spolu s dalším chlapcem bránu tábora. Uviděli utíkajícího Němce a bavili se o tom, zda by ho zastřelili. Shodli se na tom, že ne. „Přece ho nezabijeme jen proto, že šel na vojnu. Vždyť tam musel,“ vysvětluje profesor Radil. „Kdo ale něco vážně provedl, ten měl být potrestán,“ komentuje fakt, že v Německu bylo dosud potrestáno jen velice málo dozorců z koncentračních táborů.
Tomáš Radil o svém příběhu napsal také knihu. „Holocaust po 70 letech: sociálně psychologické mechanismy, dopady a asociace“. Jednak proto, že jeho vlastní přežití bylo velmi nepravděpodobné a bez pomoci mnoha lidí by patrně také zemřel, jednak z nutnosti varovat. A protože má s holocaustem osobní zkušenost, dobře ví, o čem mluví.
Přežití bez pomoci druhých by bylo prakticky nemožné. Lidé museli fungovat jako kolektiv, pokud chtěli přežít. Systém chtěl vězně demoralizovat, ale díky týmové snaze a podpoře druhých se mu to v mnoha případech nepodařilo. Organizovalo se společné kradení jídla, který si poté všichni přerozdělovali.
Kromě nedostatku jídla děsil vězně také doktor Mengele. Mnoho vězňů uvěřilo, že Němci jsou nadlidé, pravděpodobně proto, že měli pořád převahu, ale Tomáš Radil a jeho přátelé přesto pokaždé selekcí prošli. Přišli totiž na to, že pokud se nebudou tvářit ztrápeně, ale naopak budou předstírat nadšení do práce, Němci je ušetří, protože je potřebovali jako pracovní sílu.
Za důležité považuje profesor Radil především to, aby se holocaust neopakoval. „Vzdělání je úplně základní věc. Samo o sobě sice nestačí, ale bez něj se případná vlna násilí nedá zastavit, ačkoli vzdělání samotné ještě nezaručí dobré mravy. Musíme se starat o to, aby se to neopakovalo. A musíme každý individuálně upozorňovat na to, že je třeba nebýt pohodlný a nemít strach,“ uzavřel Tomáš Radil.
Fotogalerie |
