Po atentátech v Paříži unikl jediný přeživší terorista –Saleh Abdeslam. Belgická policie na něj vyhlásila hon, byl veřejným nepřítelem číslo jedna. Určitě si pamatujete na ty stovky razií, které policie prováděla po celém Bruselu a zejména v semeništi teroristů ve čtvrti Molenbeek.
Belgický ministr vnitra Jan Jambon tehdy vykřikoval, že si na onu čtvrť posvítí. Posvítil si tak, že policisté museli klepat na všechny dveře a ptát se, kdo tam doopravdy žije. S jistou mírou ironie to mohlo probíhat takto: „Dobrý den, nebydlí u vás náhodou terorista?“ Nemluvě o tom, že belgická policie nesmí provádatě noční zátahy, aby tím nerušila dobré sousedy. Pro tamní teroristy to znamená „happy hours“.
Zpět k Abdeslanovi. Zadrženy byly sice desítky lidí, ale nejhledanější terorista nikoliv. Začaly se šířit zvěsti, že je v zahraničí, možná dokonce v Sýrii. Zároveň ho média vykreslovala jako zoufalce na útěku, dezorientovaného, bez prostředků a přátel, kteří by ho podporovali.
Po čtyřech měsících policie na něj náhodou narazila v bytě v Bruselu. Ovšem Abdeslam, ten štvanec na útěku, měl u sebe kumpána a hromadu zbraní a dokázal zahnat policisty na útěk a následně se prostřílet pryč. Už tady měly padat hlavy, protože pokud policisté nejsou schopni zadržet teroristu v obklíčeném domě, pak je zjevně něco špatně. Povedlo se jim to až o dva dny později v dalším úkrytu.
A co se dovídáme? Abdeslam vytvořil novou teroristickou síť. Opatřil si další zbraně, výbušniny, plánoval nové útoky přímo v Bruselu. To nevypadá na zoufalce na útěku, to vypadá na promyšlený postup odhodlaného teroristy.
Fotogalerie |
Jak je tedy možné, že nejhledanější muž Evropy, kterého honí tisíce policistů, sežene zbraně a rekrutuje nové členy do své teroristické buňky?
Po jeho zadržení dělají vyšetřovatelé další nepochopitelnou chybu. Do médií v klidu prohlásí, že Abdeslam spolupracuje, všechno jim prozradil a díky tomu mají mnoho cenných informací. Takže všichni členové jeho sítě věděli, že si pro ně dřív nebo později přijde policie, protože Abdeslam zpíval.
A tak udělali to, co možná plánovali udělat mnohem později. Nasadili výbušné vesty, vzali své kalachy a šli se odpálit do metra a na letiště. Přes přísná bezpečnostní opatření, která panují údajně po celé Belgii, si v klidu došli do letištního terminálu, kde se vyhodili do vzduchu bombami naplněnými hřebíky, které měli s sebou v zavazadlech.
Pokud se tohle může stát v zemi, kde platí výjimečný stav a kde se policie a tajné služby dnem i nocí zajímají jen o teroristy, pak mají Belgičané vážný problém. A jestli budou dál pojídat čokoládu, užívat si života a neuvědomí si, že někteří z tamních muslimů v jejich zemi jsou teroristé, tuhle válku prohrají na celé čáře.
Politici teď opět vyjadřují zděšení, jsou v šoku, zdrceni a vyzývají k jednotě. Vyhlašují první, druhý, a třetí stupeň pohotovosti....Tohle už nikdo nemůže brát vážně. Politici tu nejsou od toho, aby byli zdrceni, ale od toho, aby zajistili bezpečnost svým občanům. Minuty ticha proti ostré střelbě, dutá slova proti tříštivým bombám islamisty fakt nezastraší. Stejně jako přehnaná solidarita na sociálních sítí a rádoby humor, který má být lidovou odpovědí na triumfující tweety, kterými se IS hlásí ke zvěrstvům v Bruselu, jsou z pohledu obětí z Paříže a Bruselu pouhou pošetilostí.
Představme si, kdyby Winston Churchill při německých náletech na Londýn řekl, že je zděšen, že se má vlajka vyvěsit na půl žerdi a držet minuta ticha. Hitler by řval smíchy. Stejně tak se reakcím evropských politiků smějí džihádisté.
Politici jsou ve válce jen verbálně, realita jim zatím vůbec nedochází.
Čurající socha chlapečka, kterého Belgičané pojali jako symbol jejich vzdoru proti terorismu, tak spíše naplňuje význam rčení: čurat proti větru!
