Josef Jandač po prohře v zápase o třetí místo s Kanadou prohlásil: „Není to žádná tragédie, neudělali jsme tady ostudu. Jsem rád, že jsem mohl trénovat takový tým, který držel pospolu. Měl touhu, ale nepodařilo se nám to v posledních dvou zápasech přetavit. Čas to zklamání zahojí.“
Petr Koukal řekl po prohře v zápase o třetí místo: Jsme idioti.
Trenér má vlastně pravdu.
Čtvrté místo není ostuda, to je fakt. Jenže to taky není nic na poplácání po zádech. Česko čeká na velkou medaili už šest let, na olympiádě dokonce dvanáct. Je tedy jisté, že placku z her nebude mít minimálně šestnáct roků.
Tým měl touhu. To je taky krása. Ale proč to vyzdvihovat? Je snad jasné, že mančaft hokejistů bude bažit po úspěchu na největším turnaji, který se vůbec na planetě koná.
A čas prý zklamání zahojí… Jasně. „Když nejde o život, jde o ho…,“ říkal už legendární trenér Ivan Hlinka. Jenže on vyhrál olympiádu v Naganu.
Na neúspěch Jandačovy party sice brzy padne prach, ale to neznamená, že by se neměly hledat důvody, proč tak báječně rozjetý turnaj Češi nedotáhli. Navíc, když je podobných selhání v posledních letech až moc a opakují se.
Zklamaný kapitán Martin Erat a jeho tým po prohře v zápase o třetí místo.
České fanoušky už to nebaví, tak to je.
Kdo tedy může za neúspěch v Koreji? Samozřejmě, je to nastavení celého českého hokeje (sportu), v němž chybí systém, peníze, vzdělání, respekt.
Čechy táhnou supernadějní jedinci s individuálním zázemím– Ester Ledecká, Martina Sáblíková, Eva Samková, Karolína Erbanová. Snad jen biatlonisté jedou v kvalitním módu, z čehož profituje celý tým.
Jenže v případě hokejistů jsou tu vedle systémových potíží také individuální. Zaměřme se nyní na Jandačův vliv na mužstvo.
Hokejisté selhali v boji o olympijskou medaili. Padli s Kanadou 4:6.
Výběr hráčů je jeho svaté právo.
Jandač vsadil na protřelé hráče – například v případě útočníka Petra Koukala se to vyplatilo. Příliš výrazný však nebyl kapitán Martin Erat. Jenže Jandač při hledání lídra neměl při neúčasti hráčů z NHL moc možností.
Trenér nejprve nevzal kanonýra Martina Růžičku, po zranění Milana Gulaše ho donominoval. Růžičkovy výkony však rozhodně nebyly takové, že by si z nich svět sedl na zadek. Například v semifinále s Ruskem zazdil klíčové šance, jediný gól dal až v zápase o třetí místo. To je málo.
Jandač mohl vzít i brněnského mladíka Martina Nečase. Tedy měl ho vzít. Jenže ne, aby tenhle klučina dovedl mančaft k medaili, ale aby sbíral zkušenosti do budoucna.
Nominace tedy zásadním problémem nebyla, zato vedení mužstva na turnaji ano.
Jandač nereagoval, neměnil útoky, nesahal do sestavy. Především v boji o třetí místo bylo markantní, jak mužstvo potřebuje impuls. Nic se nestalo, jen Erat se přesunul z prvního útoku do třetího. Toť vše.
Proč Jandač nevyužil na střídačce sedícího Michala Vondrku? Zkušený borec, střelec, srdcař. Byl po nemoci, nemá formu jako jindy, ale co kdyby? Nebo proč trenérský tým nezměnil v boji o třetí místo gólmana. Pavel Francouz za góly nemohl, celý turnaj byl skvělý, ale tady šlo o živou vodu, o elektrický výboj, šok, zásadní krok.
Nic takového se nestalo, Jandač (a jeho asistenti) zklamali stejně jako na mistrovství světa v minulém roce.
Proto by měli odejít.
Fotogalerie |
