Josef Beran před sedmdesáti lety v katedrále svatého Víta v rámci inaugurace pro nově zvoleného komunistického prezidenta Klementa Gottwalda sloužil děkovnou mši Te Deum.
A to i přestože Gottwald nechodil do kostela a v boha ani nevěřil. O mši ale stál proto, aby jeho nástup do funkce vypadal důvěryhodně a demokraticky. A také aby dal zapomenout na nedávný komunistický puč, díky němuž se dostal do čela státu.
Beran se později nechal slyšet, že odmítnutí Klementa Gottwalda by mohlo ještě více vyhrotit již tak velmi napjaté vztahy mezi státem a církví. Rozhodl se tehdy jako zkušený diplomat. Nechtěl rozdmýchávat oheň a posloužil raději Gottwaldovi, aby on i jeho společníci měli klid.
Někteří to ale kdysi viděli nejspíše jinak. Šest dní po slavnostní mši tak Beran nechal v kostelích předčítat své poselství, že mše pro Gottwalda neznamenala vyjádření politického souhlasu s tehdejším komunistickým režimem, který v zemi nově panoval. A brzy dost možná za své odvážné rozhodnutí Beran pykal.
Bývalý československý prezident Klement Gottwald.
Komunisté porušili své předchozí sliby, které Beranovi a spol. dali, a začali zatýkat členy církve. Mezi prvními byl právě jeden z těch nejvýraznějších – Josef Beran, pro kterého si příslušníci StB přišli v červnu roku 1949. Arcibiskup poté skončil v přísném domácím vězení. A to nejhorší ho teprve čekalo!
Beran byl po několik dlouhých let prakticky izolován od světa. Během věznění byl arcibiskup sledován a příslušníci StB se na něj pokoušeli sehnat, nebo někdy i nechutným způsobem vyrobit, kompromitující materiály. Například mu měli do nápojů přimíchávat afrodiziaka, aby mohli zastihnout a natočit Beranovo dovádění s členkami ženského církevního řádu, které byly vězněny spolu s ním.
Josef Beran byl za svůj život několikrát zatčen.
Pro arcibiskupa to ale nebylo nic nového. Zatčen byl už například v roce 1942. Tehdy prý čekal, že bude zastřelen. Nakonec byl ale převezen do Terezína, konkrétně do věznice gestapa v Malé pevnosti.
Později se svěřil, že zde panovaly nesnesitelné podmínky života a násilí prý zde bylo na denním pořádku.
Po dvou měsících odjel Beran transportem do jiného koncentračního tábora v Dachau, kde se setkal s několika dalšími členy církve. Mnoho z nich zde zahynulo, Beran ale teror přežil. A to i navzdory tomu, že zde onemocněl tyfem.
Měl namále, ale teror během druhé světové války přežil.
Po návratu nevážil ani 60 kilogramů, ale i tak mu nacisté nedokázali sebrat víru a dál kázal a vrátil se do svého života před zatčením.
I přestože se StB několik let usilovně snažila Berana pošpinit a všemožně zdiskreditovat, tak se vytoužený úspěch nedostavil. Beran byl tak propuštěn v roce 1963 s jednou „malou“ podmínkou: Nesměl vykonávat arcibiskupský úřad a zdržovat se v Praze.
25. února 1965 se mu ale dostalo nevídané cti. Byl totiž jmenován kardinálem a bylo mu povoleno odcestovat do Říma, odkud se již nesměl vrátit. Zde ale dlouho novopečený kardinál nepobyl. V roce 1968 mu byla diagnostikována rakovina, které o necelý rok později podlehl.
Beran byl symbolem útlaku církve.
Komunisté o návrat ostatků Josefa Berana nestáli. A to i přestože v poslední vůli kardinál uvedl, že by si přál být pohřben doma. Jeho přání se mu nakonec splnilo. Bohužel ale s téměř padesátiletým odkladem. Ale říká se, lepší pozdě nežli vůbec. A u Josefa Berana to platí dvojnásob!
Fotogalerie |
