32 let od smrti bláznivé Viktorky: Ve vězení ji mučili, Jirásková chtěla její smrt

Jaký je životní příběh Jiřiny Štěpničkové? | foto: Reprofoto: CSFD/Profimedia

Maminka Jiřího Štěpničky a filmová Viktorka Jiřina Štěpničková patřila k největším hereckým legendám minulého století. Úspěch ovšem nebyl zadarmo. Když se odmítala jakožto známá umělkyně podvolit komunistickému režimu, připravila na ni StB past. Ta sklapla. Skončila ve vězení a kolegyně z divadla dokonce orodovaly za její smrt. Milovala svého filmového milence z Babičky, láska však nikdy nedošla naplnění. Roky v kriminále ji navždy poznamenaly. Dnes je tomu přesně 32 let, co zemřela. Jaký byl skutečný příběh Jiřiny Štěpničkové?

Filmová diva Jiřina Štěpničková se narodila roku 1912 na pražské Letné. Otec si přál syna, proto dcerku navzdory dívčímu jménu oslovoval Jiří. Vychovával ji v chlapeckém duchu a vedl ke sportu. Když se rozhodla studovat herectví, narazila. Otec byl proti.



Ve spolupráci s maminkou se však Štěpničková odhodlala vyslyšet hlas svého srdce a prošla přijímacími zkouškami na konzervatoř. Otci tvrdila, že studuje obchodní akademii.

Už na škole se z Jiřiny stala hvězda. Přestože to bylo studentům zapovězeno, hrála během studia v Osvobozeném divadle. Aby zůstala inkognito, používala v té době dívčí jméno své maminky. Brzy však podvod praskl.

Ještě ke konci studia se Štěpničkové podařilo získat angažmá na prknech Národního divadla, odkud přesídlila do Divadla na Vinohradech, které se tehdy těšilo nevídané prestiži. Z herečky se brzy stala megastar. Přišly její velké filmové role, mezi kterými dnes vyčnívá například bláznivá Viktorka z Babičky.

Během natáčení se Jiřina bezhlavě zamilovala do svého hereckého kolegy Gustava Nezvala, který v Babičce ztvárnil černého myslivce.

Během natáčení Babičky se Jiřina zamilovala do svého filmového milence Gustava Nezvala, který hrál černého myslivce.

Během natáčení Babičky se Jiřina zamilovala do svého filmového milence Gustava Nezvala, který hrál černého myslivce.

Láska však nedošla naplnění. Herec byl totiž ženatý a podle slov jedné z jejích kolegyň Evy Klepáčové se tehdy nepřipouštěl odchod od rodiny. Jejich vztah byl však vášnivý a dle Klepáčové také celoživotní.

Jejím manželem se stal nakonec akademický malíř Jan Samec, s kterým krátce po seznámení počala syna Jiřího. Vzali se na dálku, jelikož Štěpničková se dozvěděla o svém těhotenství v době, kdy se vzdělávala v Londýně a porodit nemanželské dítě by tehdy znamenalo společenské faux pas. Manželství se rozpadlo krátce poté, co se herečka vrátila zpátky do Čech.

Co však temperamentní hereckou ikonu neblaze provázelo celý život, byla politika. Jiřina se odmítala přizpůsobit a podvolovat režimu, který se příčil jejímu přesvědčení. Když byl na vzestupu nacismus a herečky jako Baarová nebo Mandlová hledaly úspěch v Německu, Štěpničková se rozhodla udělat vše pro to, aby svou duši nezaprodala.

„Maminka se bránila jakémukoliv styku s německou kinematografií, a když už nevěděla, co vymyslet, a nenašla jiný úhybný manévr, tak si nechala operovat naprosto zdravé koleno, aby se dostala do stavu neschopného a nemocného, a tím pádem se jí podařilo nenatočit jediný metr německého filmu,“ řekl před lety Jiří Štěpnička v pořadu České televize Příběhy slavných.

Jiřina coby legendární bláznivá Viktorka z Babičky.

Jiřina coby legendární bláznivá Viktorka z Babičky.

Největší herecká oběť komunismu

Po konci 2. světové války naivně doufala, že zlým časům odzvonilo. Přestože se v Česku začalo vytvářet jisté politické dusno a všichni pociťovali ticho před bouří, Jiřina nedbala varování a vrátila se z Londýna do vlasti. Okamžitě se dostala do hledáčku StB. Psal se rok 1948.

Štěpničková odmítla spolupracovat. Následovalo několik výhrůžných telefonátů, které završila politická past. Ta herečce doživotně zlomila vaz.

Jiřina tehdy obdržela dopis od režiséra Františka Čápa. Ten jí psal, ať za ním přicestuje do Západního Německa, že pro ni má roli. Herečka dlouho neváhala. Dle pokynů si sbalila pár věcí, tehdy čtyřletému Jiřímu řekla, že jedou za otcem do Karlových Varů, a v noci lesem se vydala na hranice.

Ráno 22. října 1951 však kolem jejich hlavy začaly létat kulky. Padli do pasti. Dopis byl podvrh. Štěpničkovou chytli a zatkli.
Policie měla dokonce během příprav zadržovat i dopisy, které psal Čáp své mamince do Prahy, aby mohli kopírovat nejen rukopis, ale také výrazy a slovní obraty. Těžko tedy mohla Štěpničková podvrh odhalit.

Známá je také pro svou roli ve snímku Kladivo na čarodějnice z roku 1969.

Známá je také pro svou roli ve snímku Kladivo na čarodějnice z roku 1969.

Následoval kolotoč tvrdých výslechů, lynč, psychické a fyzické týrání a v neposlední řadě také petice kolegyň z vinohradského divadla, které požadovaly hereččinu smrt. Mezi podepsanými byly jména jako Světla Amortová nebo Jiřina Jirásková.

Pro tu byla tato temná kapitola jejího života dlouhou dobu tabu, před svou smrtí se však omluvila a svůj podpis svedla na mladickou nerozvážnost, oddanost režimu a důvěru v informace, které jim komunisté poskytovali.

Jiřina Jirásková se na sklonku života za své činy omluvila.

Jiřina Jirásková se na sklonku života za své činy omluvila.

Nechutné praktiky StB

Na proces čekala Štěpničková ve pražské věznici na Pankráci více než rok. Chovali se k ní podle jejího osobního spisu hrozně.

Ve dne musela nepřetržitě chodit, sedět měla striktně zakázáno. V noci mohla spát jen na zádech, přičemž jí celou noc svítilo světlo do očí. Neměla žádná práva. Dopisovat si s rodinou ani přijmout návštěvu.

Měla být prý dokonce kázeňsky trestána za to, že se dívala oknem na letící letadlo.

Proces pak trval pouhé dva dny. Odsoudili herečku na 15 let vězení, z nichž si nakonec díky intervenci blízkých odseděla 8. Ani po propuštění jí však policie nedala pokoj. Neustále postávali kolem jejího domu a sledovali každý její krok.

Syn Jiří Štěpnička však kupodivu nikoho neobviňuje: „Nebral jsem to jako křivdu. Moje máma se pokusila o nelegální přechod hranic. Tehdy lidově demokratické republiky. A já zákony uznávám. Myslím, že se mají dodržovat, a ne obcházet,“ řekl nedávno.

Štěpnička svou matku příliš nebrání.

Štěpnička svou matku příliš nebrání.

V roce 1969 se dočkala plné rehabilitace spolu s titulem zasloužilé umělkyně, mnohé křivdy a léta ve vězení se na ní však podepsaly.

Smrt s pachutí hořkosti

Hořkost ji provázela až do smrti. Vybila si ji dokonce i na svém synovi. Ten se totiž na škole zamiloval a chtěl se oženit. S tím však Štěpničková nesouhlasila.

„Došlo to až tak daleko, že jsme se jako rodič a dítě životně rozešli, protože já jsem holt řekl, že budu žít normálním životem, a máma razila heslo, že herec nemá právo mít rodinu ani děti a má se věnovat pouze svému poslání,“ vzpomíná Štěpnička.

Přestali se stýkat. Odmítala vnoučata, nechtěla je ani vidět, chtěla jen hrát. Byla zlomená.

„Poslední fáze jejího života byla problematická. Člověk neví, co se stalo s člověkem, který byl 9 let v kriminále a který prošel něčím tak hrůzným, jako byla celá ta past na ni nastrojená, a co se stalo, když ji pustili na svobodu, co po ní žádali,“ dodává závěrem Radovan Lukavský.

Zemřela v roce 1985. Bylo jí 73 let.

Fotogalerie





Komentáře