Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána

  • Zprávy
  • Celebrity
  • Jen pro muže
  • Sport
  • Video
  • Podcasty
  • Antiyoutuber
  • jít naiDNES.cz

    Velký rozhovor s Jiřím Pospíšilem: O paní Medě, tajemné závěti a miliardách

    Meda Mládková podporovala Pospíšila v jeho politické kariéře. On je nyní zavázán doživotní správou nad Museem Kampa. | foto: Profimedia.cz

    Europoslanec Jiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti ve vládách premiéra Topolánka a premiéra Nečase, byl a stále je politikem, který se těší podpoře a důvěře veřejnosti. Nyní dosáhl věku, kdy může kandidovat na prezidenta České republiky, Expres s ním proto přináší rozsáhlý rozhovor. V jeho druhé části nás zajímal vztah k Medě Mládkové a jeho dědictví, o němž kolují hotové legendy. Rozumí vůbec vystudovaný právník umění? A co se stane s Museem Kampa, jeho sbírkami i majetkem, až tu Pospíšilova blízká přítelkyně jednou nebude?

    O politice jsme toho namluvili mnoho, ale na paní Medu Mládkovou vůbec nedošlo, přitom bez ní nedáte ani ránu.

    Ale to je zrovna škoda, to by určitě všechny zajímalo víc.

    Tak od začátku, jak se Vám s ní spolupracuje? Vy ji všude tak chválíte.

    Paní Meda je pro mě něco jako člen rodiny. Nevím, jak to přesně pojmenovat, ale asi jako babička nebo něco takového, i když to možná bude znít trochu infantilně. Je to strašně zajímavý člověk a přes svůj věk (96 let, pozn. redakce) je velmi inspirativní. Já to osobně považuji za jedno z mých životních štěstí, že jsem ji potkal, a to je i ten důvod, proč některé věci už neřeším silově.

    Jakože jste vedle ní vyrostl a zmoudřel?

    Když jsem byl z ministerstva spravedlnosti odejit, tak jsem byl sice spokojen s tím, co jsem tam dokázal, ale víc jsem rád, že jsem potkal paní Medu a že to bylo její rozhodnutí mě povolat pro Museum Kampa. Co byste chtěli o Medě ještě vědět? Vy jste říkali, že to bude hlavně o paní Mládkové, ale pak jsme skončili u politiky a už není moc času.

    Řekněte nám, co máte v nejbližších dnech s paní Mládkovou na programu. Vy se vidíte denně, předpokládáme.

    Když nejsem v Bruselu nebo ve Štrasburku, tak ano. Paní Meda nemá žádné příbuzné, tak si troufnu říci, že mě bere jako svého vnuka, proto se snažím ji navštěvovat několikrát týdně. Nyní například spolu máme správní radu muzea, pak jdeme na večeři a ještě za ní většinou jezdím v neděli v podvečer z Plzně.

    Ono to totiž vypadá trochu jako pohádka. Je to mezi vámi tak ideální, nebo se někdy v něčem střetnete?

    Ale ona to je pohádka. Já si nedovedu představit, že bychom se spolu někdy pohádali.

    Nikdy Vás za nic nevypeskovala?

    Peskuje mě pořád za to, že mám patnáct kilo nadváhu, ale jinak nic. Teď to vypadá, že si vymýšlím a dělám to děsně růžové, ale já mám pocit, že ten náš vztah jakoby vnuka a - nechci říct babičky, protože ona to hrozně nemá ráda - starší dámy je opravdu ideální.

    Takže Vás formuje?

    Formuje. Má na mě velký vliv. Možná bude znít někomu směšně, ale v mnoha věcech mě hodně ovlivnila, nejen v umění. Ona je třeba podporovatelkou kampaní na ochranu zvířat a postupně jsem se v tomto jaksi nevědomky velmi přiblížil. Dnes už třeba jím minimálně maso, také z etických důvodů. Nikdy jsem nechoval zvířata a teď mám psa.

    Jak vidí Medu Mládkovou Jiří Pospíšil?

    Má osobní kouzlo, je to šarmantní dáma, která ve svém věku vypadá velmi elegantně. Dokáže být mimořádně vtipná, ale na druhou stranu má i ostrý jazyk a umí říct i větu tak upřímnou, až je tvrdá, což v Čechách není úplně zvykem. Potom z toho vznikají humorné příběhy o tom, co paní Meda komu kde řekla.

    Může existovat přátelství mezi věkově tak odlišnými lidmi? Evidentně může.

    Trávíte spolu Vánoce?

    Ano. Ona žije tady v Praze sama a já mám svoje bydlení v Plzni, takže spolu obědváme a trávíme spolu Štědrý večer.

    A co si takhle dáváte pod stromeček?

    Letos jsme si nedali nic, na tom jsme se dohodli, ale minulý rok jsem jí dal dřevěnou sochu Jana Nepomuckého, kterou má u své postele. Měla z toho hroznou radost, je to věc nejen esteticky krásná, ale má i nějakou duchovní hodnotu.

    Nemůžeme se na tuto otázku nezeptat. Co na Váš vztah s paní Mládkovou říká Vaše rodina?

    Paní Meda často jezdí k nám, bohužel moje matka je nyní vážně nemocná, takže... (Odmlčí se a odvrátí lesknoucí oči. Chvíli tiše čekáme, jestli chce pokračovat dál.) Je až překvapivé, jak vznikl dobrý a přátelský vztah mezi paní Medou a mojí matkou. Moje maminka už také nemá svoje rodiče, takže paní Mládková jezdí do Plzně navštěvovat mou matku, jaksi automaticky se stala členkou naší rodiny.

    Vy jí tu její nahrazujete?

    Moje maminka by mohla být její dcera, což ale tak i odpovídá situaci, protože paní Meda nikdy neměla děti, pořád pracovala. Tehdy jí to asi nevadilo, ale samozřejmě když pak zvolníte, tak vám rodina začne chybět. Čili s jistou mírou nadsázky si nás paní Mládková adoptovala. Snad to takto můžu říct a nebude jí to vadit, ale já to tak cítím.

    Přátelství mezi Jiřím Pospíšilem a Medou Mládkovou už přerostlo spíše v rodinný vztah.

    To je ale mimořádný vztah.

    Užívám si toho, že jsem ve středním věku, oslavil jsem čtyřicítku a mám vedle sebe člověka, který je moudrý a zkušený a mohl by být mým prarodičem. Mně prarodiče zemřeli ještě když jsem byl hodně mladý a nyní znovu nacházím výhody vlivu takového člověka. Paní Mládkovou beru intuitivně sám trochu jako babičku. Možná to zní lidem z venku hloupě, ale nestydím se za to.

    Teď jste sám, pracujete a děti také nemáte, opakujete vlastně její vzorec. Máte strach, že Vy to štěstí, jaké měla paní Mládková, mít nebudete? Že Vám se nepodaří najít si „vlastního Pospíšila“?

    O tom vůbec nepřemýšlím. Starám se o její muzeum a řeším tedy nyní tohle jako náplň života.

    K takové funkci ale musíte rozumět umění. Vyznáte se v něm?

    Myslím, že mohu říct ano. Přivedla mě k tomu moje učitelka ze střední školy. Komunisti jí kdysi zakázali na mnoho let učit a ona se vrátila s mým ročníkem na gymnáziu. Měla naprosto nonkonformní přístup k výuce a hrozně mi otevřela oči. Byl jsem šprt se samými jedničkami, neměl jsem tedy ve škole problémy, ale tato učitelka výtvarné výchovy mě nejvíce lidsky ovlivnila. Ona nastartovala můj zájem o umění.

    V umění se bývalý ministr spravedlnosti prý vyzná. Nyní dává dohromady novou sbírku exilových umělců.

    Máte představu, jak naložíte do budoucna s tím obrovským nákladem, tedy správou Musea Kampa?

    Je s tím hrozně práce. Vyvedli jsme muzeum z dluhů, chceme se rozšířit a být soběstační ekonomicky, abychom mohli dělat kvalitnější výstavy.

    Jak si to představujete?

    Nejčistší a nejstabilnější řešení je vykupování nemovitostí, jejich pronájem a z výnosů pak financování muzea. Snažíme se dělat vše proto, aby muzeum do budoucna přežilo.

    Mnoho lidí si ale myslí, že muzeum je bohaté samo o sobě Vy budete disponovat velkým majetkem.

    Všechen majetek paní Medy je převeden na Nadaci Jana a Medy Mládkových, a to včetně jejích nemovitých majetků.

    Takže žádné miliardy Vám na účet nepůjdou?

    Ne, jak to myslíte?

    Je to jedna z obecně rozšířených legend mezi lidmi. Že jste dědicem ohromných peněz paní Mládkové.

    Ne, peníze paní Medy připadnou muzeu a stejně pak i moje peníze, které já do budoucna našetřím.

    U toho na chvíli zůstaneme. Paní Mládková Vás učinila před několika lety u notáře doživotním nástupcem ve správě muzea.

    Ano.

    Víte Vy vlastně, jak to pak máte dělat?

    Paní Meda pro mě sepsala čtyřstránkový dopis, kde je napsáno, jak se jednou tohle muzeum má řídit, a ten dopis je uložený v bance. Takže poté, až tu nedejbože jednou nebude, přijde na řadu tento testament.

    Co v té závěti je?

    Nevím. Vím jen, že její základní vůle je to, aby Kampa zůstala muzeem. To znamená, aby se zde vystavovali výtvarníci, jejichž dílo je už ukončeno, čili jsou po smrti, anebo jsou to starší generace od roku 1948 do roku 1989.

    Jiří Pospíšil má svou budoucnost zajištěnou, ovšem miliardy, jak si někteří myslí, jej nečekají. Spíše starost o rozsáhlý majetek a umělecké sbírky.

    Čili už teď musíte mít plán.

    Získali jsme Werichovu vilu a plánujeme oživení Moravského Krumlova, kde je v krumlovském zámku část obrovské sbírky umění a do budoucna bychom rádi, aby v Museu Kampa zůstala nadále jako stálou expozicí sbírka Kupky a ostatní sbírky se vystavovaly tam.

    Ten zámek je ale ve strašně dezolátním stavu.

    Máte pravdu, ale zase je to kvalitně postavená budova a interiéry jsou tam v pořádku.

    Interiéry možná, ale to okolí a vůbec celý vjem, jakým krumlovský zámek působí na návštěvníka, je příšerný.

    Souhlasím, ale na druhou stranu oceňuji, že je už to chtějí dát dohromady a město chce tu památku zachránit. Počítám s tím, že se bude třeba dvacet let rekonstruovat, ale nyní je to ve státních rukou a už to nikdo nezničí.

    Takže expandujete?

    Jako muzeum expandujeme a snažíme se ukázat, že privátní kultura v této zemi se může uživit a fungovat. Třeba když se podívám na DOX, což je v pražské centrum moderního umění, tak ten je skvělý a mám ho rád, ale až tam jednou nebudou ti sponzoři a Bakalové, tak to muzeum zanikne. Snažím se vlastně udělat opak toho, jak funguje DOX.

    Budete podporovat i mladé umělce? Výstavy v Museu Kampa jsou velikášské, teď tu máte Toyen.

    Primárně budeme dělat umění od roku 1948 do roku 1989, hlavně tedy z doby komunismu. Klidně uděláme mladšího výtvarníka, ale například proto, že navazuje na někoho, kdo spadá do té dané generace let. Samoúčelně dělat mladou generaci nebudeme, nezapadá to do konceptu Musea Kampa.

    Tohle je jeho srdeční záležitost. Pospíšil je dědicem Nadace Jana a Medy Mládkových a po její smrti na něj přejde správa majetku.

    Proč se zrovna staráte o lidi z dob komunismu?

    Snažím se kupovat umění českých exilových výtvarníků, které seženete třeba v Německu za pár korun, a ukazujeme Čechům emigranty, kteří v té době odešli do zahraničí. Češi je přestali sbírat a nyní je z těchto lidí neznámá komunita. Slávy nedosáhli a zůstali jaksi napůl cesty.

    Jak je možné, že Museum Kampa má po celkem krátké době své existence takový věhlas?

    Děláme jenom poválečnou generaci, děláme emigranty a táhne i životní příběh Medy Mládkové, tedy ženy, která sama byla mnoho let v emigraci. Tyto umělce osobně znala, třeba zrovna Toyen, kterou nyní vystavujeme. Dva roky se spolu intenzivně stýkaly v Paříži, takže nejsou to jen věci ze sbírek Medy Mládkové, ale jsou to věci s příběhem.

    To ale víte Vy, ovšem když se řekne Kampa nebo Meda, většina lidí si hned dosadí Kupku.

    Chceme ukázat to, že Meda Mládková není jen František Kupka, ale že ta její podpora umění je v tomto ohledu mnohem širší. Věnujeme se hlavně soukromým sbírkám, proto všechny výstavy u nás jsou nekomerční, my nic neprodáváme. (Pospíšil je u stolu v kavárně tak zaujatý vyprávěním, že ani nevnímá, jak moc přetahujeme daný čas a že už je po něm shon jinde, jeho telefon nepřestává zvonit.) No prosím, sami vidíte, že raději mluvím o muzeu, než o politice.

    Redakce Expres se s europoslancem Pospíšilem sešla přímo v Museu Kampa. Ještě po dvou hodinách mluvení nebylo stále řečeno vše.

    S mnohem větší vášní, úplně jste se zapomněl.

    Umění je totiž vášeň sama o sobě.

    Je to na Vás poznat, Vy se chováte spíš jako sběratel, než jako byznysmen, který by měl manažersky řídit muzeum.

    Tuhle instituci mám celou na starost, takže ji samozřejmě řídit musím, ale mám umění rád a to se promítá do mé práce. Peníze, které mám, využívám k doplňování sbírek. Jsem s muzeem spojen, je to pro mě samozřejmě vyznamenání, ale i celoživotní úděl.

    Takže Vy se opravdu nehodláte už nikdy věnovat jiné kariéře?

    Nemůžu si za pět let říct, že půjdu dělat advokacii. Mohu to kombinovat s jinou prací, ale nemůžu to tady nechat být. Mám jakýsi morální závazek vůči paní Mládkové.

    Co to znamená, mít morální závazek vůči Medě Mládkové? Co budete dělat Vy, až se naplní Váš životní čas?

    Že dokud budu živ, tak o to budu tady pečovat. Pak si jednou vyberu já někoho, kdo místo mě tu Cháronovu loďku převezme. Takto je to postavené ve statutu paní Medy. Že předseda správní rady, který je doživotně jmenovaný, má být nástupcem Medy Mládkové.

    Bude to pak někdy Museum Jiřího Pospíšila a Medy Mládkové?

    Ne, zakladatel, hybatel a tvůrce myšlenky je vždycky paní Mládková. Musím říct, že když pak přijedete třeba do Paříže a tam jednáte s lidmi z Centre Pompidou, tak všichni ti lidé paní Mládkovou znají. To si pak teprve uvědomíte její význam pro kulturu.

    Paní Mládková tu byla dost nedoceněná.

    Teď už ji Češi doceňují a je pro mě dojemné vidět tu změnu. Ale až z pohledu zahraničí si uvědomíte, jak je to je skvělá věc, když máme Čechy, na které můžete být hrdi.

    Konkrétně kde?

    Třeba u Francouzů, kteří mají pocit, že jsou velmocí v oblasti kultury a nikoho jiného v zásadě nerespektují. Jenže když tam řeknete jméno Meda Mladek, tak oni moc dobře vědí, o kom je řeč.

    První část rozhovoru, kde se Jiří Pospíšil věnuje migrační krizi, hodnocení a kritice současné vlády a otázce kandidatury na prezidenta, si můžete přečíst ZDE

    Fotogalerie

    Ohodnoťte článek
    Hlasování skončilo

    Čtenáři hlasovali do 5:00 pátek 27. května 2016. Anketa je uzavřena.

    • Super
      0
    • Haha
      0
    • Cože
      0
    • Trapas
      0
    • Sladký
      0
    • Tvl
      0