Strávil sice téměř čtvrt století ve vězení, po svém propuštění se ale stihl velmi rychle aklimatizovat. Jenom čtvrt roku poté, co opustil brány věznice, si pořídil vůz Mercedes-Benz za více než milion korun a nyní společně se svou partnerkou Magdou pracuje na své již druhé knížce.
Jak Jiří Kajínek prožil svůj první rok na svobodě? Jak na něj reagují lidé a proč téměř oslepl? I o tom se nejslavnější český trestanec rozpovídal.
23. května to bude přesně rok od vašeho propuštění z vězení. Proběhne ten den nějaká oslava?
Oslava ne, ale proběhne taková zajímavá akce. Když mě toho 23. května pustili, tak jsem přijel do Prahy a s paní doktorkou (tak oslovuje svou partnerku, pozn. redakce) jsme to měli původně naplánované tak, že jenom přesednu do jejího auta a pojedeme do Brna. Když už jsme ale byli v Praze, řekl jsem si, že být po těch letech v Praze a nejít na Karlův most, to by bylo smutné. Navíc jsem si myslel, že tam budou samí cizinci, tak by neměl být problém. Už na Karlův most nás vezl taxikář, který se na mě podíval a povídá: Jste ten, koho myslím? Já byl na svobodě tři hodiny. Držel se za srdce a říkal, že to nepřežije. Když jsme u Karlova mostu vystupovali, nenechal si ani zaplatit.
Jiří Kajínek se vede za ruku s psycholožkou Magdou G. při společné procházce po Karlově mostě v Praze.
Co se dělo na Karlově mostě? Poznávali vás lidé?
Přišli jsme na Karlův most, tam dav lidí, který mě zastavoval, chtěli se se mnou fotit. Nevěřil jsem, že je možné, že mě poznávají. Šli tehdy proti nám dva muži v uniformách paroplavební společnosti a pozvali nás na okružní jízdu. Myslel jsem si, že se spletli, ale nespletli. Tak nás s paní doktorkou vzali do přístaviště, nasedli jsme do člunu, který měli přímo z Benátek pro VIP osobnosti, které tam jezdí na zapřenou, a ukazují jim pod Karlovým mostem věci, které normálně lidi nevidí. Do toho tam ale zrovna večeřel jeden hokejista z NHL, který mě vyfotil a dal na Instagram.
Vy jste ještě v té době neznal moc sociálních sítí, že?
Samozřejmě že neznal, ale hlavně by mě nenapadlo, že mě bude znát nějaký hokejista z NHL.
Proč jste si nepřevlékl to zářivě zelené tričko?
Mě vůbec nenapadlo, že někdo bude řešit moje zelené tílko. Ale proč to říkám. Když jsme s tou plavbou skončili, tak nás ti dva pánové pozvali, abychom za rok přijeli na výroční plavbu znovu. Takže možná 23. května poplujeme po Vltavě, možná taky ne. Paní doktorka je přesvědčená o tom, že ano. Já si zatím nejsem jistý. Ale Karlův most je pro mě srdeční záležitost. Jeden čas jsem kousek od něj bydlel.
Jak jste strávil první noc na svobodě?
Do Brna jsme přijeli někdy po půlnoci. Z Karlova mostu jsme šli Královskou cestou až na Staroměstské náměstí. Paní doktorku jsem vzal na nejlepší zmrzlinu do Světozoru, kam jsem já chodíval na zmrzlinové poháry, které byly kdysi vyhlášené. Zajímavé, že je to tam pořád. Pak jsme taxíkem jeli k autu paní doktorky. Opět mě překvapilo, že jsme zase neplatili. A jeli jsme do Brna. Tady jsem poprvé viděl našeho pejska. Ten se na mě vrhl, jako kdybych byl jeho pán celý život. Paní doktorka je totiž chytrá. Když jsem ve vězení vyhazoval sportovní boty, řekla mi, abych je nevyhazoval, že je vezme domů, aby měl pejsek možnost mě „načichat“. Tak byly boty stále v předsíni a pejskovi k dispozici. Když jsem přijel za pár let domů, věděl, že tam patřím. Poznal mě!
Jak jste se s paní doktorkou vůbec seznámili?
To je tajemství. Známe se čtyřicet let. Bylo mi šestnáct, když jsem paní doktorku poznal. Jsou věci, do kterých nikomu nic není. Jsou věci, které se neříkají. To samé je s první nocí. Do toho nikomu nic není. Známe se téměř celý můj život a Magda je naprosto výjimečný a spolehlivý člověk. Je vzdělaná, chytrá. Celý život pomáhá lidem. Je to člověk, kterého si můžete vážit. Moje paní doktorka je klinický psycholog. Má dvacet let soukromou ordinaci. Magda je úžasný člověk.
Byli byste spolu, kdybyste nešel do vězení?
Nevím. Ale víte, jak to je. Na „kdyby“ se v životě nehraje. Žije se přítomností.
Ona byla ale vždycky v pozadí. Téměř nikdo o ní nevěděl.
Magda byla vždycky neviditelná. Neměla touhu se někde zviditelňovat. Proč by to dělala? My nejsme lidi, kteří touží být ve sdělovacích prostředcích. Někteří novináři o její existenci ale věděli. Byla s nimi ve spojení a roky od ní dostávali informace. Moje dopisy totiž nikdo nedokázal přečíst, takže jsem je vždycky posílal Magdě, ta je přepsala na počítači a posílala dál.
Kolik let na vás čekala?
Magda za mnou jezdila do vězení přes patnáct let. Pravidelně každou návštěvu. Za nikým v této republice nebyl nikdo tolikrát, jako byla za mnou paní doktorka. Zákonný nárok byl jednou za měsíc na tři hodiny. Takto se podporuje, aby lidi zůstali v kontaktu se svými rodinami. Jeden čas byl zákon, že jsme mohli ty tři hodiny rozdělit na dva termíny, potom to takto dělit nešlo, krátce před mým propuštěním už bylo zase možné návštěvy rozdělit na dvě kratší v měsíci.
Přijde mi, že vám obětovala kus svého života. Předpokládám, že neměla doma po celou tu dobu tolerantního partnera, který ji chápal, že za vámi pravidelně jezdí do vězení.
To neměla. Ono to bylo ale o tom, že celou dobu to vypadalo, že mě pustí. Vezměte si, že v roce 2000 jsem utekl z vězení a hned na začátku roku 2001 Pavel Rychetský dal jako ministr spravedlnosti v můj prospěch stížnost pro porušení zákona. Nejvyšší soud bez jakéhokoliv slyšení stížnost zamítl s tím, že je to hlupák, který tomu nerozumí. Pavel Rychetský je dneska přes deset let předsedou Ústavního soudu. Po Rychetském přišel Jaroslav Bureš, který na Nejvyšší soud podal ústavní stížnost. Ústavní soud rozhodl, že sice v mém případě byla porušena ústava, ale ne zase tolik, aby to změnilo rozsudek. Pak přišel třetí ministr spravedlnosti, a to Pavel Němec, který také podal stížnost pro porušení zákona. V mém případě se angažovali tři ministři spravedlnosti a nebylo mi to nic platné. Přesto to ale vypadalo, že mě budou muset propustit. Proto se paní doktorka domnívala, že bych mohl jít domů. Do toho se advokáti opakovaně pokoušeli o obnovu řízení. Za normální situace by byly ty důkazy tak silné, že by mě soud měl propustit.
Kdo všechno vám sliboval milost?
Václav Havel mi slíbil, že mě na Vánoce 2002 pustí domů. Klaus mi sliboval milost deset let. To až Miloš Zeman se nebál, a přestože nic nesliboval, udělil mi milost.
Je vám padesát sedm, s paní doktorkou jste byl ve vězení patnáct let v kontaktu. Není vám líto, že jste se nepokusili o miminko?
Ne. Není. Navíc to ani nešlo řešit. My jsme nikdy neměli nestandardní návštěvu. Ti ubožáci nám to vždycky jenom slibovali. Ve vězení mají všichni nárok na tříhodinovou návštěvu a ti, co se chovají slušně, mohou mít návštěvu bez zrakové a sluchové kontroly. Ředitel mírovské věznice Lang nám ji sliboval mnoho let a své sliby nikdy nesplnil. Přitom my jsme splňovali podmínky pro udělení této nestandardní návštěvy nejvíce ze všech. Některým vězňům ředitel tuto návštěvu povolil, přestože jejich „přítelkyně“ byly pouze dámy na inzerát a standardní návštěvu měli společně jen jednou. My jsme měli návštěv 251.
Nebylo by to jednodušší, kdybyste se s paní doktorkou vzali?
Nehraje to žádnou roli. Oni by nám tu svatbu ani nemuseli povolit. Vězeň se chce oženit, a když mu to ředitel věznice nepovolí, nestane se to. Viděl jsem mnohokrát, že to nepovolili. Proč my bychom těm ubožákům dělali nějakou komedii a doprošovali se jich? Ti lidi nám nesahají ani po kotníky, paní doktorce stoprocentně ne. Pokud jsem zažil ve vězení svatbu vězně, tak to bylo pouze v zastoupení. Za svoji osobu mohu říci, že bych se ve vězení nikdy neženil.
Měli jste spolu vztah předtím, než vás zavřeli?
Do toho nikomu nic není.
Paní doktorka je renomovaná psycholožka se soukromou praxí. Nepřišla po provalení vašeho vztahu o klienty?
Na to jsme byli zvědaví, co se stane, až se to lidi dozví. Nutno ale říct, že mnoho jejích pacientů a klientů to vědělo dopředu. Ale v momentě, kdy se to dozvěděli všichni, jsme čekali, co se stane. Drtivá většina lidí se tvářila, že nic neví. Někteří se zeptali. Paní doktorka je ale velmi oblíbená a šikovná, takže nedošlo k žádné změně.
Zpátky k návratu na svobodu. Šel jste vůbec ten večer spát?
Mám obrovský spánkový deficit. Dvacet tři let jsem pořádně nespal. Dvacet tři let mě každou hodinu v noci budili. Dneska to mám tak, že můžu být do rána v pohybu, ale jindy si zase v osm večer lehnu k televizi a usnu u ní. Většinou chodím spát ve dvě hodiny ráno. I dneska to mám tak, že se dvakrát až třikrát za noc vzbudím. Mám kvůli pobytu ve vězení narušený rytmus. Pro mě je úžasné, když se můžu vyspat. Na všechno jsem si musel postupně zvykat. Zpočátku mě strašně unavovala jízda autem. Cesta do Prahy a zpátky mě vyčerpávala. Dneska už jsem na tom ale dobře. Nemám problém vyběhnout schody nahoru, dolů. Ale byl jsem zvyklý na lepší kondici. Mám co dohánět, tak trénuji.
Byl jste zvyklý na lepší kondici?
Samozřejmě. To vězení mě de facto zabilo.
Kajínek je ze smrti svého pejska zdrcený.
Přestal jste po propuštění z vězení cvičit?
Nepřestal. Já jsem na tom byl silově dobře i ve vězení, ale měl jsem problém s kardio tréninkem. Neměl jsem kde běhat a plavat. Co je mi platné, že uzvednu dvě stě kilo na bench, když uběhnu sto metrů a nemůžu dýchat. To je ten problém. Teď mám ale sto šest kilo, s čímž se špatně běhá. Je mi padesát sedm a nic mě naštěstí nebolí. Kolena, klouby, prostě nic. V momentě, kdy ale začnu s touto váhou běhat na tvrdém povrchu, začnou mě bolet kolena. Když jsem se připravoval na útěk, tak jsem dělal 1600 kliků za hodinu dvacet. Neznám nikoho, kdo by něco takového zvládl. Roky jsem dělal 1600 kliků denně, šest dní v týdnu. Do toho jsem cvičil jiné věci. Když jsem pak utíkal z Mírova, seběhl jsem z hradu dolů, přeběhl jsem louku k silnici a tam jsem měl krev v krku. Nemohl jsem dýchat. Byl jsem asi těsně před kolapsem.
Říkáte, že vážíte sto šest kilogramů. Přibral jste po propuštění z vězení?
Naopak jsem zhubl. Jím lepší jídlo a navíc mám hodně pohybu.
Neměl jste po propuštění žaludeční problémy?
Naštěstí můžu jíst, cokoliv chci, a nemám žádné problémy. Ale to je dané tím, že jsem se po propuštění zařekl, že nebudu dělat nic, co nechci, a nebudu jíst, co nechci. Když mi něco nechutná, nejím to. Pravda je ale taková, že nikde vám neudělají lepší jídlo, než jaké si uděláte vy sami doma.
Takže vaříte? Pochlubte se, co vám jde nejlépe.
Jestliže si doma peču husu, tak si to udělám líp, než to udělají kdekoliv jinde. Sám si to ochutím. Vezmu husu, dám do pekáče, malinko podleji, celou ji osolím, dám na ni kmín, přiklopím a dám na pět hodin do trouby na sto dvacet stupňů. Po pěti hodinách se pomalu rozpadá, otočím ji, otevřu a nechám ještě na dvacet minut péct, aby celá zčervenala. Je to husa, kterou nikdo tak neupeče. Takhle je to se vším.
Zdá se, že jsme našli váš koníček. Z vás bude kuchař.
To není koníček. To je o tom, že nemám problém s vařením, uklízením, vyprat si prádlo nebo si ho pověsit. Jsem samostatný člověk. Nepotřebuji ženu, aby za mnou uklízela. Vždy jsem si po sobě uklízel. Neříkám, že jsem úplný perfekcionista, ale když mě vzbudíte o půlnoci, tak půjdu potmě a kam sáhnu, bude tam vše, co tam má být. Mám vše na svém místě. Nechápu, jak někdo může hledat mobil nebo klíče. Mám vše na jednom místě. I v tom vězení mi říkali bachaři, že ke mně přijít do cely je radost. Tam to vonělo a mohlo se jíst z podlahy.
Jiří Kajínek se opět rozpovídal.
To vypadá, že jste byl miláčkem bachařů. Prováděli vám něco?
Jeden čas mě zneužívali a každé dva měsíce mě stěhovali z jedné cely do druhé. Já jsem tu celu uklidil, byla jako nová. Pak mě bachaři přestěhovali dál, tu novou celu jsem zase uklidil a za dva měsíce jsem se zase stěhoval dál. Když jsem přišel do té, kde jsem byl před čtyřmi měsíci, byla v takovém stavu, jako bych ji nikdy neuklízel. Paní doktorka mi říkala, že mě tam využívají jako univerzální uklízečku. Já bych v tom prasečáku nemohl být. Než mě zatkli, tak jsem měl v Praze dům a tři byty. Všechny jsem měl uklizené.
Máte v Praze stále dům a tři byty?
Já jsem prosím pěkně chudý vězeň. Občas za mnou chodí lidi a ptají se mě, jestli by se mnou mohli jít hledat zlatý poklad. Já jim odpovídám, že jsem zapomněl, kde je.
Vždycky když se ptám na přítomnost, vracíte se ke svému pobytu ve vězení. Zdají se vám třeba noční můry z vašeho pobytu?
Mám štěstí, že nemám žádné noční můry. Ve vězení se mi zdály sny. Zdálo se mi o utíkání. Byly dost nepříjemné.
Třeba že útěk nedopadl?
Ne. Třeba jsem utíkal z vězení s tím, že jsem mohl vyjít z brány, ale nemohl jsem, protože jsem věděl, že tam na mě čeká nebezpečí. Pak se mi zdálo, že jsem utíkal z vězení a kolem hořely budovy, ze kterých padaly děti, které jsem musel zachraňovat. Další sen byl, že jsem utíkal z vězení, všichni na mě stříleli a já jsem sice taky měl zbraň, ale bez nábojů.
To už by si možná žádalo návštěvu psychologa, nemyslíte?
Určitě ne. Ty sny byly způsobené tím, že jsem byl v tom prostředí a pořád jsem vymýšlel, co a jak. Jak se dostat na svobodu. Kdybych fetoval, tak by to možná byly krásné sny. Ani s takovými se asi nechodí k odborníkům. Ale to nevím, protože jsem nefetoval a nefetuji.
Takže jste ve vězení čtyřiadvacet hodin denně vymýšlel, jak utéct?
To ne, ale často jsem promýšlel, která varianta by byla nejlepší. Měl jsem připravený útěk. Sedmnáct let jsem odseděl zbytečně navíc, protože mi neustále slibovali, že dostanu milost. Nebýt těch slibů, mohl jsem před sedmnácti lety utéct znovu a žít v klidu v zahraničí.
Jiří Kajínek strávil za mřížemi přes čtvrt století.
Nejste za to vlastně rád? Dneska se nemusíte ohlížet a jste svobodný.
To je otázka. Já zatím můžu žít jenom do zítra, zatímco teď jsem mohl mít odžito sedmnáct let na Sahaře na písku. Kdybych neměl co jíst, zametl bych tam v baru podlahu a dostal třeba rohlík, ale byl bych svobodný člověk. Žil bych naprosto inkognito. Dneska jsem na svobodě, strašně si toho vážím a užívám si každý den. Je mi jedno, jestli prší, chumelí, nebo mrzne. Jsem pořád spokojený. Lidi si stále na něco stěžují místo toho, aby si vážili svobody.
Proč se na tu Saharu nepřestěhujete teď?
Není důvod. Lidi se mě neustále ptají, proč někam neletím. Dostal jsem nabídku letět na Floridu a být tam zadarmo. Další nabídka přišla ze Zanzibaru od člověka, který tam vlastní nádherný resort. Nabídka je zase velkorysá, mohu tam být třeba půl roku. Všechno zdarma. Ale neletím.
Kdy jste si na svobodě uvědomil, že jste svobodný člověk? Trvalo vám to chvíli?
Ne. Podívejte se na záznam z mého propuštění. Odcházel jsem jako šťastný a svobodný člověk.
Jak trávíte celé dny na svobodě?
Záleží na tom, jestli mám nějakou akci, natáčení, nebo něco jiného. Pokud ano, jedu do Prahy nebo jinam. Po natáčení mívám většinou další schůzky a vracím se do Brna. Pokud nemám žádnou dopředu domluvenou akci, tak stejně řeším mnoho telefonátů, e-mailů, domlouvám věci dopředu, pracujeme s paní doktorkou na druhé knížce a jenom přemýšlím, kdy s ní vyjdu ven.
Když propustili Ivana Jonáka, zanedlouho umřel. I o vás se říkalo, že budete prolezlý nemocemi.
Je to trošku jinak. Ivan Jonák bohužel na rozdíl ode mě neudělal nic pro to, aby se z toho vězení dostal dřív. On byl poprvé trestaný, takže mohl být podmínečně propuštěn z vězení o pět let dřív. Nic pro to ale neudělal. On v těch Valdicích seděl a jedl a jedl. Nechodil ani na vycházky. Uvelebil se v kulturní místnosti, u sebe měl kýbl se sádlem a chleba. Jeho dcera mi psala, jestli bych nemohl něco pro něj udělat. Já jsem mu poradil, ale on nechtěl. Jenom seděl nebo ležel. Nic nedělal. Jenom kynul. Když vyšel z vězení, tak nemohl ani chodit. Byl to nešťastník, kterého mi bylo líto. Když o mně pan Klíma vykládal, že vyjdu z vězení a nebudu moct chodit do kopce, musel jsem se smát. Říkal o mně také, že slepnu, ale já ani dnes nepotřebuji a nemám brýle. Netuším, proč tohle o mně říkal.
Vy jste po propuštění z vězení šel na nějakou prohlídku?
Nechal jsem si nejdříve zkontrolovat znaménka, která jsem si ve vězení nemohl nechat odstranit. Dvě operace mám už za sebou. Takto pomalu řeším některé věci. Samozřejmě nejsem zdravý člověk, ale nestěžuji si. Jsem svobodný. Doufám, že prolezlý nemocemi nejsem!
Říkal jste, že jste v prosinci měl něco s okem.
To bylo hodně nepříjemné. Kdyby se mi toto stalo ve vězení, byl bych na jedno oko slepý. Jel jsem autem a najednou mi v oku začal padat popel. Nevěděl jsem, co se děje. Pak mi okem začal lézt milimetr silný červ. Vedle něj druhý. Zavřel jsem oko, levé bylo dobré. Zase jsem ho otevřel a měl jsem tam chuchvalce. Ještěže jsem byl v Brně, takže jsem auto otočil a jel do bohunické nemocnice, kde mají vyhlášené oční oddělení. Tam lékaři zjistili, že mám protrženou rohovku. To se může stát buď při obrovské námaze, nebo stárnutím. A jak jsem měl protrhnutou rohovku, tekla mi do oka krev, kterou jsem měl za ty červíky. Pokud by se ta rohovka odlepila, tak by mě museli okamžitě operovat. To se mi naštěstí nedělo a pomoci laseru mi tu rohovku přilepili zpátky. Kupodivu mi nezakázali činky a další cvičení. Lékaři i sestry v nemocnici byli úžasní, stejně jako chirurg, o kterém jsem se zmiňoval, kožní lékařka, o které byla také řeč, i paní zubařka, o které jsem se nezmínil, ale také jsem ji už navštívil.
Cvičíte stále každý den?
Cvičím, ale ne tolik, kolik bych měl. Navíc bych neměl ukazovat svaly.
Kajínek se po třiadvaceti letech dočkal milosti. Před věznicí rozdával rozhovory a autogramy.
Proč myslíte?
Lidi to trápí, že mám svaly. Někteří lidé říkají, že těmi svaly zastrašuji lidi. Dřív jsem cvičil šest dní v týdnu. Teď stíhám čtyři dny. Do posilovny nechodím. Cvičím jenom doma, kde mám činky.
Vy jste se po svém propuštění přestěhoval do Brna. Neměl byste větší anonymitu v Praze?
Asi ne. Kamkoliv tam přijdu, tak vidím, že mě lidé poznávají. Anonymitu dneska nemám nikde. Nemám s tím problém.
A zaznamenal jste nějaké negativní reakce?
Za celou dobu jsem nezažil ani jednoho člověka, který by mi do očí řekl: Ty vrahu, nechceme tě tady. Jednou se mi stalo, že jsem šel ve městě kolem partičky puberťáků. Když jsem kolem nich prošel, začali na mě pokřikovat: Kajínku, Kajínku. Tak jsem se otočil a vrátil se k nim, jestli něco nepotřebují. Hned se mi začali omlouvat.
Několik měsíců po svém propuštění jste si pořídil nejnovější model vozu Mercedes-Benz třídy E. Nezaznamenal jste potom závist?
To je přesně ono. Lidi, které potkávám, mi říkají, že mi mercedes přejí. Jedna paní se ale na internetu vyjádřila tak, že mi strašně moc fandila, ale že jsem ji zklamal, protože jsem si koupil mercedes. Už mi nemůže prý fandit. To vypovídá něco o ní, a ne o mně. Co je na tom divného, že jsem si pořídil mercedes? Než mě zavřeli, měl jsem poslední typ éčka, dneska mám poslední typ éčka. Nevidím v tom nic divného. Někdo má trabant, někdo mercedes. I já jsem měl trabant, žigulíky, škodovky nebo polský fiat. Když v roce 1982 přišly do Tuzexu nové modely Ford Escort, tehdy za 24 tisíc bonů, což bylo 120 tisíc korun, šel jsem a koupil jsem si ho. Za rok jsem ho prodal za 130 tisíc korun. To byla zvrácená doba. Lidi měli peníze, ale neměli je za co utratit. V roce 1981 jsem si pořídil nejnovější typ BMW. Zaplatil jsem ho kilem zlata. Byla taková doba.
Vy jste nikdy neuměl být nenápadný, že?
To bylo jinak. Já jsem měl tři auta. Trabant, škodovku a BMW. V BMW jsem jezdil po Praze a okolí a k rodičům jsem jel v trabantu. Nemohl jsem k mým rodičům ve dvaceti letech přijet v BMW. Když jsem jel po Praze v bavoráku, večer v baru všichni věděli, kde jsem ten den byl. Takže když jsem šel „pracovat“, jel jsem v trabantu. Nikdo si mě nevšiml.
Než se vrátíme zpátky k vašemu životu na svobodě, uměl byste ještě otevřít zámek?
Neuměl. Já žiji legálně. Nedělám nic nezákonného.
Nebál jste se, že vám někdo poškodí auto, když ho parkujete na sídlišti?
Zatím se to nestalo, ale samozřejmě se to stát může. Ale abych si kvůli tomu kupoval trabant, tak zas tolik mě to netrápí. Auto je pro mě spotřební věc. Když je hodně špinavé, nechám ho umýt. Je to ale pořád jenom auto. Pokud by byl někdo tak ubohý, tak tomu nezabráním. Závist je strašná věc. Jsem rád, že neumím závidět. Dnes jezdí po silnicích velké množství mercedesů, bavoráků i mnohem dražších aut. Závistivci to dnes mají těžké.
Jste na svobodě téměř rok. Pokoušely se na vás za tu dobu nalepit pofidérní osoby, které by na vás chtěly vydělat?
Mnohokrát.
Jak to poznáte a co vám tito lidé nabízeli?
Různé spolupráce nebo zastupování. Takových lidí je hodně. Nabízejí různé projekty, podniky a příležitosti, na kterých bych zaručeně vydělal hodně peněz. Dále mi chodí maily nebo dopisy, abych některým lidem poslal peníze. Někteří jsou tak drzí, že mi posílají rovnou i číslo svého účtu...
Kolik chtějí?
Začíná to na dvaceti až třiceti tisících a nejvíc po mně chtěli čtyři sta tisíc korun. Hodně lidí po mně chce půjčku, že jim banka nepůjčí. Já nikomu nemůžu půjčovat peníze. Jsem chudý vězeň.
S tím mívají slavní lidé často problém. Jaký je život celebrity?
Nepovažuji se za celebritu. Nejsem skutečná celebrita. Jsem člověk, který se díky útěku z vězení stal známým. Kamkoliv přijdu, lidi mě poznávají. Nemůžu se tvářit, že mě lidi nepoznávají, ale nemám s tím problém. Nevadí mi jejich přízeň. Proč by měla?
Nabízí vám firmy za propagaci věci zadarmo?
Žádné smlouvy na propagaci nedostávám, protože jsem pro firmy kontroverzní osoba. Když jsem vyšel z vězení, dostal jsem nabídku, že dostanu auto zadarmo. Koukal jsem se na to divně a nechápal jsem, proč by mi někdo dával něco zadarmo. Pak z toho vylezlo, že by mi auto strašně rádi dali, ale jejich šéfové se bojí, že jsem kontroverzní osoba a že by jim spolupráce se mnou uškodila. Adidasu jsem se zeleným tílkem udělal takovou reklamu, že by ji jenom těžko zaplatili.
Takže vám peníze neposlali?
Zvažovalo se, že mi různé firmy dají smlouvu na reklamu, ale skončilo to vždy úplně stejně. Kdyby mě soud osvobodil a řekl, že jsem nevinný, smlouvu by mi možná dali a dostal bych i to auto zadarmo. Takhle to ale není.
Když jsme se viděli poprvé, říkal jste, že svatba s paní doktorkou není na pořadu dne. Stále toto stanovisko platí?
Na tohle se mě ptá strašně moc lidí. Proč nemám děti, rodinu, proč se nežením... Pokud jde o svatbu, tak se mě dost lidí ptá, jestli jsem už „poklekl“. Paní doktorka by vám odpověděla, že se jí znovu vdávat nechce.
Takže ona byla již vdaná?
Ano, byla.
Ale přece jenom vám byla věrná tolik let. Sňatek by byl jenom zpečetěním vašeho vztahu.
Na to, aby se lidi vzali, musí být dva. Ale opravdu do toho nikomu nic není.
Řekli byste to, kdybyste se vzali?
Určitě. Na utajené svatby ať si hrají celebrity. To je trapné. Je zvláštní, že si to neuvědomují, jak moc je to trapné.
S paní doktorkou bydlíte spolu v panelovém bytě, přitom jste říkal, že jste měl dům u Prahy. Nezvažujete stěhování do domu?
Byt má obrovskou výhodu v tom, že zavřete dveře a máte soukromí. Dům je veliká starost. Ani zabezpečení domu není sranda. Nechci žít v domě, kam může kdokoliv přijít a vidět, co se tam děje. Třeba ale za půl roku budu bydlet v domě. Všechno je možné. Já nemám problém s bydlením v paneláku. Změnu bydlení zvažujeme, lokalitu ale měnit nechceme.
Udělal jste po svém propuštění v bytě nějaké změny se zabezpečením?
Ty udělala již paní doktorka v minulosti, když byt rekonstruovala. Dostala ode mne instrukce z vězení. Dopředu věděla, jaké dát dveře, zámky a tak dále.
Stalo se vám, že byste měl na svobodě strach?
Já nemám strach, já se bojím celý život. Všeho (smích). Lidi se bojí zbraní, ale zbraně nezabíjejí. Je třeba se bát zlých lidí, ne zbraní.
Nebylo by tedy pro vás snazší, abyste odletěl do zahraničí a tam žil v klidu?
Samozřejmě že by to pro mě bylo nejjednodušší. Sebrat se, odletět do Řecka, tam si šest let užívat pláží a pak se vrátit s tím, že mi skončila podmínka, ať mi všichni vlezou na záda. Proč bych to ale dělal? Třeba za týden bude všechno jinak. Třeba zítra. Mám jiné záměry...
Fotogalerie |
