Když jsem ale dostal možnost s Jiřím Kajínkem udělat rozhovor, rozhodně jsem se netoužil pitvat ve skoro čtvrt století starém případu, kde svědci mění názor podle ročního období a obviněný celou dobu tvrdí, že je nevinný. Ačkoliv se Jiří Kajínek rád vrací do minulosti, z jeho života mě zajímala hlavně současnost a budoucnost.
Před patnácti dny vás po více než třiadvaceti letech propustili díky milosti prezidenta Miloše Zemana na svobodu. Jaký to byl pocit, když jste se poprvé svobodně nadechl?
Bylo to naprosto úžasné. Na tento pocit jsem čekal mnoho let. V roce 2000 jsem utíkal z vězení právě proto, abych docílil toho, co se podařilo za sedmnáct let. Bohužel se to nepodařilo soudní cestou, nepodařilo se to ani prezidentu Havlovi, ani Klausovi. Teprve prezident Zeman měl to srdce a bojovného ducha a zvládl to. Vím, že pan Špaček tvrdí, že prezident Havel neuvažoval o mé milosti, ale to není pravda. Pan Ladislav Špaček lže a je to smutné, když pravdu nemluví člověk, který vyučuje etiketu. Navíc doktorka Jana Chalupová, což byla ředitelka odboru styku s veřejností jeho kanceláře, jasně připravovala podklady pro udělení milosti.
Co já jsem zaznamenal, tak právnička Lenka Marečková, která v roce 2002 pracovala ve speciálním týmu, jenž se žádostmi o milost zabýval, řekla, že Václav Havel byl příliš slabý na to, aby vám udělil milost.
Miloš Zeman se nebál a byl ještě slabší než Václav Havel. Osobně si myslím, že antizemanovci na Miloše Zemana útočí, což je fakt. Nikdo panu Zemanovi ale nemůže upřít, že je to chytrý člověk. A navíc na rozdíl od ostatních je statečný. Když se pro něco rozhodne, vyhodnotí to, půjde proti všem. I když dneska špatně chodí, má neuropatii a jde o nemocného chlapa, má prostě srdce, které má málokdo. Můžou ho pomlouvat a říkat, že pije a bůhvíco, jak je na tom špatně, vždyť je mu ale sedmdesát dva. Je to starý chlap. Já před ním ale musím smeknout a ode mě nikdo proti Zemanovi nic špatného neuslyší. Můžu vám říct, že když chodím po ulici, lidi mě zastavují a říkají mi, že toho Zemana nikdy nemuseli, ale tím, že mi dal milost, u nich stoupl a dají mu svůj hlas. Ani Havel, ani Klaus to nedokázali. Klaus mi milost sliboval deset let. Musím uznat, že teď přiznal, že se neodvážil. Ty jeho lidi mi ale deset let vzkazovali, že nemám utíkat, protože to prezident vyřeší.
Měl jste další plán na útěk?
Řeknu to na rovinu. Kdybych tušil, že budu čekat sedmnáct let, utekl bych před sedmnácti lety znovu.
Zvládl byste to?
Vždycky se to dá zvládnout.
Ať se vrátíme zpátky. Říkal jste, že vás lidi zastavují a říkají, že kvůli milosti by dali Zemanovi hlas. Právě tohle je mu často vyčítáno, že to byl z jeho strany jenom kalkul.
To říkají jeho protivníci. Lidé mi na ulici říkají, že Josef Klíma za mě sedmnáct let bojoval a teď se otočil proti mně. A říkají: On nikdy neměl rád Zemana, nikdy by ho nevolil a teď udělá vše pro to, aby mu uškodil. On je schopný všeho. Takhle to ta veřejnost vnímá.
Asi by vám to ani nevadilo, kdyby to byl kalkul, že?
Já s tím nemám problém. Znovu opakuji, já Miloše Zemana budu chvalořečit do konce života. Pro mě Miloš Zeman bude člověk, který se nebál udělit milost. Havel se bál, Klaus se bál.
Miloš Zeman nejdřív oznámil, že vaši milost zvažuje, a několik týdnů poté, těsně před odletem do Číny, oznámil, že vám ji udělí, až se vrátí zpátky. Nebyl jste na něj naštvaný, že vás takhle napínal?
Nebyl jsem naštvaný, ale napjatý. A on řekl, že v druhé polovině května.
Nebál jste se, že se mu do té doby něco stane?
To je správný dotaz. I v tom vězení za mnou chodili věřící vězni a říkali, že mě pozdravuje farář, se kterým se za mě modlí. A prý se modlili i za šťastný návrat Miloše Zemana z Číny, aby nespadlo letadlo.
A vy jste se také bál?
Samozřejmě. Ačkoliv jsem nevěřící, modlil jsem se také. S napětím jsem čekal, až dosedne letadlo v Kbelích.
Ani pak to ale nepodepsal.
Miloš Zeman se vrátil ve středu v noci a ředitel věznice za mnou přišel ve čtvrtek ráno a říká: Každou minutu čekám, že to přijde, buďte připravený. A tak to bylo od čtvrtka do úterka. Každý den mě takhle napínali. Prožívali to víc než já. Bylo to napjaté, protože nikdy nevíte, co se stane.
Vraťme se zpátky ke dni, kdy vás propustili. Ven jste vyšel v dnes již slavném zeleném tričku. Několik dní v kuse se neřešilo nic jiného. To bylo jediné oblečení, které jste měl?
Ne. Mohl jsem si vybrat. Dokonce jsem měl připravené černé tílko, ale když jsem ho oblékl, zdálo se mi, že je mi moc těsné. A jelikož jsem nevěděl, za jak dlouho se dostanu do nějakého obchodu a budu si moct koupit něco nového, rozhodl jsem se pro pohodlnější tílko. Jinak jsem tam vše nechal, i zbytek oblečení. Měl jsem tam i koženého parkera, kterého jsem měl před několika lety. Kožený parker je ale kožený parker, ten se může nosit dvacet let. Měl jsem tam troje kalhoty, všelijaké oblečení. Vše jsem tam nechal. I s televizí a rádiem.
To jste si koupil, nebo dostal?
Ve vězení vám nikdo nic nedá. Vše jsem si musel koupit.
Kolik stojí život ve vězení?
To je různé, jak pro koho. Jsou lidi, kteří tam nemají vůbec nic. Nepracujou, dostanou od věznice sto korun sociální kapesné za měsíc a za to si musí pořídit hygienu a tak.
A vy jste ve vězení pracoval?
Já jsem tam byl 23 let a od prvopočátku platil zákon, že vězeň musí žádat o práci. Když nepožádá o práci, byl by nepracující z vlastní viny. To je velmi podstatné. Takže já jsem každé tři měsíce žádal o práci a vězeňská služba se mi vysmívala s tím, že pro mě práci nemají. Já jsem se ale nevzdal a znovu jsem požádal a znovu mě odmítli zaměstnat. A já jsem se neustále žádal a nikdy mi ji nedali s tím, že mě nikdo hlídat nebude, protože je to u mě nebezpečné. Trvalo to dvacet let. Tak dlouho mě odmítali zaměstnat. Po dvaadvaceti letech, před rokem, za mnou přišli poprvé. Přesněji řečeno to byl zástupce ředitele Věznice Mírov Tomáš Keprt, který tam měl na starosti práci. Přišel za mnou a říká mi: Je tady společenská objednávka, abyste šel do práce. Prý bych měl začít platit dluhy, alimenty a začít se připravovat na civilní život, abych se naučil vydělávat peníze, až budu v civilu. Na to jsem mu řekl, že si mě asi s někým spletl.
Vy máte alimenty?
Proto jsem mu řekl, že si mě spletl. Řekl jsem mu, že nemám žádné děti a ani dluhy. Řekl jsem mu, aby se podíval do mých materiálů, kde stálo, že mám dluhy nula. Já jsem byl odsouzený za to, za co jsem byl odsouzený na doživotí, a za to jsem zaplatil sedm set tisíc korun. Ze svých prostředků. Byl jsem odsouzený za něco, co jsem neudělal, a zaplatil jsem sedm set tisíc. Ty peníze jsem zaplatil právě proto, abych neměl žádné dluhy. Takže jsem tomu Keprtovi řekl: Mně je padesát pět a vy mě chcete po 22 letech, kdy jste mi práci dát odmítali, nutit do té nejhorší práce, kterou tady máte? Řekl jsem mu, že všichni ti dvacetiletí kluci, kteří by měli platit alimenty, se válí na postelích a pracovat nemusí a já mám jít do práce? Vyčetl jsem mu, že mě chtějí využít jenom pro marketing, protože si ministři vymysleli, že bude velká zaměstnanost vězňů, takže se rozhodli zaměstnat Kajínka, protože když pracuje Kajínek, budou pracovat všichni. Já mu řekl, že jestli on potřebuje pracovat, tak já ne. Já mám nějaké peníze, které mi stačí na nějaké živobytí, a pokud se dostanu z věznice, nemusím jít hned pracovat. Řekl jsme mu, že tohle je pro feťáky, kteří mají dluhy a potřebují se začlenit do společnosti a žít jako normální lidi. To ale není můj případ. Řekl jsem mu, že oni ze mě za dvacet dva let vytvořili člověka, který nedostane důchod, a udělali pro to všechno možné, když za mě neplatili sociální pojištění. On na mě koukal a nelíbilo se mu, že mu říkám pravdu. Já jsem dvacet dva let chtěl pracovat a oni mi to neumožnili, když pak za mnou přišli, řekl jsem jim, že nebudu pracovat, protože jsem nemocný člověk. Tím se dostaneme k celé problematice, pokud ji znáte.
Přiznám se, že neznám.
Když se člověk dostane do vězení, přijde k lékaři a tam dojde k vyšetření a dají mu zdravotní klasifikaci. Je to od A až po F, což znamená, že už nemůžete pracovat vůbec. Céčko znamená, že nemůžete zvedat těžší věci. Já jsem před mnoha lety, když jsem se do vězení dostal za komunistů, byl CX. Tehdy jsem měl za sebou havárii a ochrnuté nohy a komunisti to vyhodnotili na CX. V roce 1990 po mně chtěli, abych řídil místní kuchyni, ale doktor mi řekl, že jsem sice za komunistů spadal do skupiny CX, ale už jsem byl v DX, takže jsem nesměl nic zvedat a být v hluku. Dali mi administrativní práce. Když mě pak v roce 1994 zatkli za tyto vraždy, žil jsem v domnění, že mám DX. Měl jsem neustále DX, žádal jsem o práci, nikdo se se mnou nebavil, nikdo mi ji nedal. A po dvaceti dvou letech za mnou přišel pan Keprt, že musím pracovat – a když ne, pomstí se mi. Tak jsem mu řekl, že stejně nemůžu ze zdravotních důvodů pracovat, takže je to stejně jedno. Pak za mnou poslali mistra, který se mě vyptával, jestli bych chtěl pracovat. Tomu jsem řekl, že i kdybych chtěl, tak nemůžu, protože mám DX. Šel jsem za doktorem, že po mně chtějí, abych pracoval, a co on na to říká. Ten mi řekl, že je to nesmysl a že to zařídí. Za týden si mě zavolal ten stejný doktor, že na něj tlačí a že bych to měl aspoň zkusit, což jsem odmítl. Nakonec jsem zjistil, že nemám DX, ale A. A když jsem začal pátrat, jak se to stalo, zjistil jsem, že v roce 1990 jsem měl DX, ale když mě o osm let později přivezli na Mírov, tak mě nějaký doktor bez mého vědomí a vyšetření přehodil na áčko. Takže bych všem lidem, kteří mají nějaké zdravotní problémy, doporučil, aby šli do vězení. Tam je totiž vyléčí a na stará kolena budou zdraví.
Jak zmiňujete zdravotní problémy, tak Josef Klíma se nechal slyšet, že slepnete. Je to pravda?
To není pravda. Když se podíváte na můj mobil, tak mám malá písmena a vše přečtu. Nemám žádné problémy.
Vy jste plný příběhů z vězení, vraťme se ale zpátky do přítomnosti. Jste na svobodě již patnáct dní. Co jste si od té doby koupil?
Mám normální oblečení, kalhoty, boty. Řeknu vám krásný příběh, který mě dojal. Šel jsem si v Brně v nákupním středisku Vaňkovka koupit pořádný boty. Zkoušel jsem si boty v ceně kolem tří tisíc korun a slečny prodavačky mi řekly, že by mi doporučily jiné, které sice u nich neměly, ale v Olympii prý ano. Tak jsme se sebrali a jeli jsme tam, kde je již měli připravené. Nakonec jsem si vybral jiné boty za 4300 korun. Řekl jsem, že si je vezmu, a šel jsem k pokladně. Tam stál chlapík, prostě sympaťák, trošku větší než já, a něco s nimi řešil. Když jsem řekl, že si je vezmu, řekly mi prodavačky, že boty jsou již zaplacené. Že to je prý dárek od toho pána. Tak jsem se ho zeptal, co to má znamenat. A on mi řekl: Užil jste si dost, to je to nejmenší, co můžu udělat. Samozřejmě jsem mu poděkoval a domluvili jsme se, že mu pošlu svoji podepsanou knížku. Bylo to neskutečné.
Máte víc podobných reakcí?
Samozřejmě. To se snad ani nehodí, abychom to zveřejňovali.
Nebál jste se před propuštěním reakcí lidí? Aby na vás nepořvávali vrahu a podobně.
Jsem na svobodě patnáctý den a kdekoliv se pohybuju, lidi mě zdraví, přejou mi, fandí a říkají, že jsou rádi, že jsem na svobodě. Strašně moc lidí se se mnou fotí. Ze všech stran slyším jenom podporu. Za celou dobu jsem neslyšel ani jednu negativní reakci. Všichni mi fandí, ať zastavím kdekoliv. Část lidí mi říká, že jsou přesvědčení, že jsem nevinný, a další část, že i kdybych nebyl, odseděl jsem si až až. Lidi to vnímají tak, že ti mrtví nebyli staří lidé nebo děti, ale lidi, kteří si to zasloužili. Tak to ti lidi vnímají.
Neotravuje vás ta pozornost?
Ono to opadne. To nebude na stálo. Abychom si rozuměli. Jiří Kajínek se nikdy nechtěl proslavit, ten se chtěl jenom legálně dostat z vězení. Když mě odsoudili na doživotí, rozhodl jsem se, že s tím budu bojovat. Udělal jsem vše pro to, abych se z vězení dostal. Nikdy jsem ale netoužil po tom, abych byl slavný. Tento efekt přinesl útěk. Druhotný efekt je, že jsem se stal známým a začali mi fandit lidi. Kdyby bylo jasné, že jsem vrah, lidi by mi nefandili. Lidé nejsou hloupí.
Je to i díky Josefu Klímovi?
Josef Klíma je pro mě strašné zklamání. Já jsem mu to říkal, že jsem si ho vážil a měl jsem ho rád, ale on na mě udělal opakovaně podraz. Levárnu. Já jsem na to háklivý. To, že jsem byl ve vězení, neznamená, že si musím nechat líbit levárny.
Jak na vás reagují sousedé v Brně?
Naprosto perfektně. Všude, kam přijdu, mě přijímají úžasně. Klepou mi rukou a říkají, že mi přejí klid a že jsou rádi, že tam bydlím. Dokonce i starosta té části říkal, že je rád, že tam bydlím, protože zloději nebudou vykrádat auta, jelikož nikdo nebude chtít vykrást to moje. Chtěl bych, abyste napsal, že si vážím lidí za to, že mě přijímají tak hezky.
A spřátelil jste se s některým ze sousedů?
Já se s nikým de facto nepřátelím. Chci mít svůj klid a hrozně oceňuju, že mě ti lidi neobtěžujou. Jenom mi vyjadřují podporu. Nemůžu říct jediné křivé slovo. Uvědomte si, že já jsem přišel z pekla do ráje. Ačkoliv vězeňská služba vykládá, že jsou české věznice úžasné a že se tam všem líbí, není to pravda. Kdyby to tak bylo, tak všichni pražští bezdomovci na podzim kopnou policistu do zadku a jdou do tepla. Proč by mrzli venku, když je to tak perfektní? Protože je to ztráta svobody. A vězeňská služba se tváří, že ztráta svobody nic neznamená. To není jenom prázdný pojem.
Kolik peněz jste již od svého propuštění utratil a za co?
Utratil jsem již desítky tisíc. Vždyť jenom obyčejný telefon stojí deset tisíc.
A za co jste utratil nejvíc?
Musel jsem si koupit nějaké oblečení. Všechno stojí peníze. Bez peněz být nemůžete.
Umíte hospodařit s penězi?
To je otázka, že? Vězeňská služba udělala vše pro to, aby lidi zbavila svéprávnosti. Do vězení přijde člověk, který je relativně soběstačný, a vězeňská služba z něj udělá tvora, který nesmí být samostatný. Oni za něj rádi rozhodují. Kdyby to šlo, vězeňská služba by rozhodovala i o tom, kdy ten vězeň půjde na záchod, místo toho, aby ty lidi učili hospodaření s penězi. A teď si představte, že jste ve vězení, máte svůj prostor a máte skříňku, ve které máte své věci. A jsou vězni, kteří v ní nemají nic. Přijdou bachaři udělat prohlídku cely a řeknou: Tohle je vzorný vězeň, nemá tam nic. Otevřou moji skříňku a řeknou: Pane Kajínku, vy tady máte tolik věcí. Jídlo, čokolády, bonbóny. Máte tady věci na týden. Tak jsem jim řekl, že ano. Já jsem si mohl jednou za týden ve vězeňské kantýně koupit nákup. Na Mírově to bylo ve středu. Takže jsem si koupil na týden věci a měl jsem je tak, aby mi vydržely týden. Drtivá většina vězňů to má tak, že si něco jeden den koupili a za jeden dva dny vše zlikvidovali. A já to měl tak, že jsem si každý den vzal něco a navíc jsem si nechával rezervu na další týden. Jsem totiž naučený, že musím mít rezervy. Ve své knížce to přesně popisuju. Tatínek mi říkal: Když vyděláš sto korun, nemůžeš utratit sto jedna. Proto jsem já nikdy neměl dluhy. Všichni dluží mně. Představte si, že mi lidi dluží peníze dvacet tři let. Víte, jaké to jsou úroky?
Lidé vám dluží peníze? To je z doby, než vás zatkli?
Ano. A teď nechtějí vylézt z kanálů.
Budete se o své peníze hlásit?
Uvidíme, co se stane.
Ty půjčky asi nebyly oficiální, že?
Na takové věci se nedávají doklady. Ale abychom si rozuměli, mě osobně to nezajímá. Pro mě je nejvíc, že tady můžu sedět, dívat se na zeleň, mluvit s vámi, to je nejvíc, co může být. Vše ostatní je nepodstatné.
Druhou část rozhovoru si můžete přečíst ZDE.
Fotogalerie |
