Jindřich Forejt: Všechno ve mně křičelo, že musím něco udělat, nemůžu zahodit 15 let

Bývalý ředitel odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky Jindřich Forejt | foto: MAFRA

Jindřich Forejt (41) je jedním z nejznámějších státních úředníků v zemi, čtrnáct let pracoval jako ředitel odboru protokolu Kanceláře prezidenta republiky, do tohoto úřadu nastoupil ještě za prezidenta Havla. Veřejnost jej začala zaznamenávat na fotografiích při návštěvách světových státníků a během všech důležitých akcí, do širšího povědomí pak vstoupil jako hostující komentátor ceremonií a událostí v královských rodinách. V prosinci roku 2016 odešel na vlastní žádost z úřadu ředitele protokolu, nyní pracuje v Institutu Václava Klause a stále odborně komentuje světové celospolečenské události, naposledy 97. narozeniny prince Filipa.

Bavili jsme se v první části rozhovoru o tom, že pravidla protokolu jsou stále předmětem zkoumání. Jak a proč vůbec funguje protokol? Proč jej potřebujeme? Čemu pomáhá a proč je dobré ho znát?

Protokol má věci usnadňovat, pokud máte pravidlo a znáte ho, dělá to váš život jednodušší. Jedná se o obecně respektované zákonitosti, pokud se u nás jezdí vpravo, pak všichni jezdíme vpravo, kdybyste jela doleva, nabouráte. Nedávno měl snad jeden z hradních úředníků tvrdit, že na Hradě určuje protokolární pravidla tamní šéf protokolu. To je prostě hloupost. Protokol je tvořen souborem pravidel, na kterých se společnost shodne. Mě fascinují lidé, kteří se pouští do organizace akcí, bohužel i státního charakteru, a nedisponují potřebným klíčem, o němž jsme mluvili. Státní ceremoniál neslouží pro naplnění ambicí jedince, ale k tomu, aby připomněl to, co je pro stát a jeho občany důležité, tedy historii a tradici. Někteří lidé to nemají rádi a brání se protokolu jako reliktu z doby monarchie, ale symboly jsou podstatné bez ohledu na státní zřízení. Proto by měly být důstojným způsobem připomínány. Jistě, monarchie mají dle mého názoru výhodu v tom, že v jejich čele jsou lidé, kteří své postavení berou jako životní poslání, nikoli časem podmíněné zaměstnání.

Tehdejší ředitel protokolu Jindřich Forejt ve Vladislavském sále.

Než jsem šla do médií, pracovala jsem na ministerstvu a dostala jsem se i ke kabinetu ministra. Zrovna v té době u nás probíhal velký summit a dívky z protokolu měly někdy práci trochu si našeho ministra „usměrnit“, měl svou hlavu. Má protokolář nějakou pravomoc vůči šéfovi, jenž nechce tato pravidla poslechnout?

Zažil jsem chvíle, kdy byla delegace a nebyl primátor. Jakmile se jde na akci a jakmile to začne, musí jít vše stranou a v ten moment musíte zůstat chladný. Pokud k něčemu dojde, nesmí se začít lamentovat, ale snažit se, aby ta škoda byla co nejmenší. Já jsem zažil šéfy, u nichž nebyla možnost říct nevím. Tím pádem se naučíte ne lhát, ale mít odpověď, která není přímo lež a je naplňující. Například když vstoupíte do sálu a váš šéf se vás ptá, proč musí jít vpravo, neříkejte mu, že to tak je, ale řekněte, že vlevo je kluzká podlaha. Nabídněte jinou možnost.

Má vůbec prezident, ať je to kdokoli a odkudkoli, šanci udělat něco po svém? Prezidentem se dnes může stát každý z lidu, kdo se nikdy s těmito pravidly nesetkal. A najednou jste tu vy a říkáte mu, kde má stát a co má udělat. Může si někdo postavit hlavu a říct ne?

U nás zatím byli prezidenti vždy silní muži a měli o výkonu prezidentského úřadu svou jasnou představu, která se vždy trochu upraví tím, že se do toho prostředí dostanete. Pražský hrad má svoji atmosféru a ona se podílí na výkonu funkce. Ale prezidenti mají možnost změnit spoustu věcí, protože záleží, jak oni chtějí, aby to vypadalo.

Prezident Zeman údajně stojí o to, aby se Forejt vrátil do úřadu, ale to jsou nepotvrzené spekulace.

Prezident Zeman například jmenoval ministry v Lánech a ozývalo se, že to je degradace. Je?

To podléhá zákonu, ten ale nic takového nezakazuje, čili je to v pořádku, i kdyby to s nadsázkou bylo na stromě nebo ve sklepě. Ten akt je platný, pokud jsou tam všichni přítomni a zazní to, co má zaznít. Naše představa je, že s tímto aktem souvisí ještě něco, co je s tím neodmyslitelně spojeno. V tento moment do toho vstupuje protokolář s vysvětlením, to je ten klíč, o kterém stále mluvím. Prezident může udělat změny, změnily se fanfáry, změnily se nástupy, ale lesku těch státních svátků to neubírá, jen je to jiné a za pár let to může být zase jinak.

Jsem odpůrce přímé volby, skupině Ztohoven bych dal 100 hodin kolem Hradu

Vy jste vždy pracoval s prezidenty, kteří měli svou politickou minulost, byli to profesionálové. Může se ale stát, že na Hrad přijde úplný nováček, a co teď s ním?

To úplně nejde, neboť každý kandidát musí absolvovat prezidentskou kampaň. Ona trvá dost dlouho a vy se v ní nějak profilujete, máte veřejná vystoupení a i ta probíhají podle nějakých pravidel. Takže základní výbavu pro tento úřad vždy získáte. Mimochodem, já jsem odpůrce přímé volby prezidenta, protože se domnívám, že nic nepoškodilo prezidentský úřad a nic nerozdělilo národ tak jako prezidentská volba.

Tento radikální názor zastává po druhé volbě stále více lidí, přesto se přímá volba prezidenta bere jako nejvyšší možnost demokratického vyjádření občanů.

Když si voliči stěžovali, že politici zvolili do čela státu někoho, koho oni nechtěli, tak to byla sice kritika politického vedení, ale tím to skončilo. Čeho jsme však dosáhli zavedením přímé volby? Jen si vzpomeňte, jak se lidé před rokem hádali doma, v práci i na ulici. A potom většina zvolila prezidenta a jeho oponenti prohlásili, že ho neuznávají. To je nelogická věc. Jen proto, že jejich kandidát nevyhrál, neznamená to, že není legitimně zvoleným prezidentem všech občanů České republiky. S tímto vývojem bohužel souvisí také změna náhledu na vážné symboly prezidentského úřadu. Když před pár lety někdo strhl nad Hradem standartu, tak to pro mě jako pro občana i jako pro šéfa protokolu rozhodně nebyl protest proti Miloši Zemanovi. Vlajka prezidenta Miloši Zemanovi nepatří, ta patří prezidentu republiky a ten, kdo ji strhl, tak urazil současného držitele této funkce stejně jako Masaryka, Beneše, Svobodu nebo Havla.

Pozor na vážné symboly, jakými jsou prezidentské standarty, říká Forejt. Nepatří Zemanovi, ale úřadu a zemi.

To udělala skupina Ztohoven, nahradila ji trenkami. Za svůj čin stáli u soudu, část veřejnosti nechápala, co je na tom špatně.

To nebyl žádný happening, to byl absolutně nehorázný, přísný trest si zasluhující čin. Pokud bych mohl dát návrh na potrestání viníků, pak by to byly veřejně prospěšné práce, třeba sto hodin úklidu kolem Hradu. V demokratickém prostředí můžete protestovat proti tomu, co vás pobuřuje a s čím nesouhlasíte, to je pravda, ale protest musí mít nějaké hranice dané zákonem. Znectít prezidentovi standartu je pro mě stejné, jako kdyby si někdo začal házet se svatováclavskou korunou. V koruně jsou symbolicky zastoupeni všichni čeští panovníci, koruna není pouze odznakem moci, je symbolem stejně jako standarta. Pokud chtěl někdo demonstrovat proti prezidentu Zemanovi, tak si měl vybrat jinou formu. Toto považuji za absolutní nepochopení a nedokážu si představit, jak ti lidé uvažují, byl jsem úplně zděšen.

Máte i podobný názor k udělování státního vyznamenání? Protože ti, kteří jej odmítají, tvrdí, že z rukou prezidenta Zemana nic převzít nechtějí.

V našich podmínkách je akt udělení státního vyznamenání výsostně osobním rozhodnutím prezidenta. Nemusí o něm s nikým mluvit či ho konzultovat, potřebná je ale kontrasignace předsedy vlády, bez ní je rozhodnutí o udělení vyznamenání neplatné. Zřejmě málo se dnes ví, že bezkonkurenčně nejvíce kusů státních vyznamenání rozdal dosud prezident Masaryk. Byly to tisíce insignií Řádu bílého lva, považoval to za vhodný prostředek šíření povědomí o nově vzniklé Československé republice.

Všechno ve mně křičelo, že nemůžu zahodit 15 let mlčením

Traduje se historka, že když jste byl v hradní funkci, tak si s vámi prezident Zeman za zavřenými dveřmi rád dlouho povídal o všem možném. I to měl být důvod, že jste byl pro některé nepohodlným.

Pracoval jsem pro tři prezidenty, na Pražský hrad jsem přišel ještě za mandátu Václava Havla. Každý z prezidentů musí svého šéfa protokolu pustit blíže k sobě, pokud chce, aby pro něho mohl dobře pracovat. Měl jsem to štěstí, že to v mém případě všichni prezidenti udělali. Jestli se to někomu dalšímu nelíbilo, je jiná věc. Já ale vždy pracoval pro prezidenta – a to je jediná odpověď, kterou vám mohu dát.

Hradní kancléř Vratislav Mynář a ředitel protokolu Forejt nikdy kamarádi nebyli. O Forejtově odchodu z Hradu kolují různé spekulace, jednou z nich je ta, že ten, kdo nahrávku s mužem podobným Forejtovi předal médiím, byl Mynář.

Hradní kancléř Vratislav Mynář a ředitel protokolu Forejt nikdy kamarádi nebyli. O Forejtově odchodu z Hradu kolují různé spekulace, jednou z nich je ta, že ten, kdo nahrávku s mužem podobným Forejtovi předal médiím, byl Mynář.

Nechcete komentovat současné fungování vašeho úřadu na Hradě. Je to pro vás otáčení se za minulostí?

Jsem za tuto minulost vděčný, a proto jsem zdrženlivý v odpovědích na otázky týkající se dění na Pražském hradě. Jistě, logicky bych mohl zodpovědět mnohé otázky. I na ty, které vyvstaly kolem mé osoby a Kanceláře prezidenta v médiích, ale považoval bych to za zrazení loajality vůči prezidentům, pro které jsem pracoval.

Jak si dokážete vysvětlit, že vy jste nejslavnější protokolář? Lidé žádná jiná jména z této funkce neznají.

První šéfem protokolu na Hradě byl dnes stále populární Guth-Jarkovský. V průběhu dvacátého století pak došlo několikrát k přejmenovávání dané funkce, stejně jako k rozličným definicím jejího obsahu. Mým bezprostředním předchůdcem byl Miroslav Sklenář.

No dobře, Guth-Jarkovský je slavné jméno, ale i vy jste evidentně za sebou něco zanechal, lidé vědí, kdo jste.

Mě se asi nejvíce po mém odchodu dotklo zpochybňování úřadu. Vždy jsem dbal na to, aby byl, když už ne bezchybný, tak alespoň co nejvíce profesionální. Poslední doba mého působení na Hradě byla pro mě osobně velmi těžká. Přiznávám, že jsem se – a to nikoli vlastní vinou – dostal do situace, kdy všechno ve mně křičelo, že musím něco udělat, aby si okolní svět nemyslel, že jsem iniciátorem fatálně chybných kroků. Cítil jsem, že bych neměl zahazovat patnáct let snahy vykonávat povinnosti zodpovědně a příkladně tím, že budu ve vypjaté chvíli jen mlčet. Nakonec jsem nepromluvil. I dnes je pro mě stále podstatnější osobní loajalita a nechce se mi k tomu extra vracet.

Po každém ale na Hradě něco zůstane.

Je pravda, že věci jsou mnohdy pomíjivé a historie některé z nich zahladí a jiné vyzdvihne. Například Guth-Jarkovský je dneska brán jako ikona společenského chování, etikety a mravů. To, že byl na nože s prezidentem Masarykem a že odešel z Hradu zhrzený a nešťastný, a dokonce napsal paměti, kde si vyřizuje účty s někdejšími kolegy, to už veřejnost neví. Byl v tom úřadě jen dva roky, ale tyhle ošklivé věci zakryl čas.

Bývalý ředitel protokolu Jindřich Forejt byl za skandálních okolností „odejit“ ze svého zaměstnání.

Čeho ze svého působení v úřadu ředitele protokolu nebudete nikdy litovat?

Povedlo se mi zachovat tři principy: mít klíč pro vysvětlení akcí, za které jsem byl zodpovědný, zůstat úředníkem v prvním úřadě v zemi ve chvíli, kdy ho ovládli neúředníci, a jsem hrdý na to, že mohu dnes říct, že za mého působení se na Hradě vždy jezdilo vpravo v prostředí, kde se vpravo jezdit má.

První část rozhovoru si přečtěte ZDE.

Fotogalerie

Komentáře

Mohlo by vás zajímat