Recenze: Zahoďte mobily, přicházejí Tool. I po třiceti letech jsou nejdivnější a nejpreciznější kapelou světa

Tool je tak vážná kapela, jakou svět ještě nepoznal. Jejich hudba je těžká, dunějící a precizní. Ti pánové hrají podle matematického vzorce, jsou zřejmě jediní, kteří převedli do not Mendělejevovu periodickou tabulku. Jejich texty jsou temné, zádumčivé a vážné. Ale nápisy vylepené po celé 02 areně mě přiměly přemýšlet, jestli si kromě asociálního postoje kapely (zpěvák nesnáší lidi), z nás nedělají trochu prdel.

Tyto cedule varovaly: „Zákaz fotografování a nahrávání z mobilních telefonů. Projevy, jež by ostatní mohly obtěžovat, žádné svačiny, pití, stání v uličce a tak dále.“ Upozornění se opakovalo z reproduktorů a uvaděči se vrhli na dodržování tohoto zákazu, aby pokárali každého, kdo namířil fotoaparát na pódium. Vtipné bylo, že tato show byla jednou z vizuálně nejúžasnějších arenových podívaných, jaké jsem kdy viděl. Neskutečné zvukové „maso“, jež by vzbudilo i mrtvého. 

Ale ty restrikce. 

Člověk si nepřipadal příliš pohodlně, když každou minutu odvádělo komando sekuriťáků za límec jednoho provinilce. Chvíli jsem si připadal jako během zátahu na protiputinovské demonstraci v Moskvě. Dokonce tam usměrňovali ty fanoušky, kteří propadli “air drummingu” a příliš se oháněli rukama.

Ironií bylo, že zpěvák na poslední song Invincible nakonec dovolil natáčet. “Děti, dnes jste byly tak moc hodné, že si můžete jednu stupidní písničku natočit na ty vaše ajfouny, ale běda, kdo použije blesk.” Musím říct, že Tool mají zřejmě tajný smysl pro humor. Napadlo mě, že kdyby každý divák měl svou uzavřenou kapsli, jež by levitovala nad pódiem s přísunem substanční chemie a nitrožilní stravy, všichni bychom měli klid a byli šťastní.

Zpěvák Maynard James Keenan.

Zpěvák Maynard James Keenan.

Pojďme zpátky ke kapele. Proč jsou Tool tak komplikovaní divní a zároveň přitažliví? Cestou na koncert jsem potkal kamaráda s jeho dívkou, která měla mít svůj první křest ohněm s Tool. Vypadala mírně otráveně. Tak jsem jí zeptal: Jsi připravená na jiný vesmír? Nechápavě odpověděla: Co mám jako od toho čekat? Hele, třeba to, kdy a na jak dlouho se objeví zpěvák. Na její tváři se objevilo nepochopení. Když jsem jí potkal pak po show, vypadala unaveně, jako by z ní vysáli všechen život, ale uznale kývala hlavou, že její poprvé s Tool bylo mocným zážitkem. To ji ještě čekalo repete další den v Budapešti, protože její přítel patří mezi fanoušky, kterým jeden koncert nestačí. Chudinka.

Tool jsou (nejen pro mě) záhada od devadesátých let, kdy vyprchal grunge a rockovou hierarchii začal bořit nu-metal. Tehdy nabídl losangeleský kvartet něco úplně jiného. Transcendentální spojení výtvarného umění a bouřlivého, neurvalého prog-metalu zajistilo kapele status jedné z největších záhad žánru. Třináctiletá pauza mezi deskou 10 000 Days z roku 2006 a Fear Inoculum z roku 2019 mýtus Tool, byť nechtěně, jen posílila. Podobně sporadická byla i turné.

Nic z toho se neztratilo ani dnešním divákům, kteří jsou v horečce už ve chvíli, kdy sál zaplní úvodní tóny. První čtvrtinu koncertu kapela vystupuje za průsvitným závěsem, který zrcadlil vizuály zobrazované na vysokých obrazovkách v zadní části sálu. Zdá se, že pódium pohlcuje cosi, co připomíná Sauronovo oko, zatímco Keenan se promenáduje po bicí soupravě jako Noční král.

Říci, že vizuální efekty celého koncertu jsou okázalé, je slabé slovo. Díky nim kapela vypadala jako uprostřed pustého ostrova, měnila se v tekoucí lávu a poté v barevné obrazy vířící v éteru. Vizuální efekty spolu s drážkami hudby působily tak, že jste přemýšleli, co přesně bylo v tom poháru, ze kterého jste se právě napili. Signifikantním motivem scény byla svítící Davidova hvězda. Když během sklady Opiate míhaly scénu vznášející se amorfní nahé postavy vzhůru ke stropu, měl jsem opravdu nepříjemný pocit.

Při skladbě Pneuma se nenápadný kytarista Adam Jones a určitě jeden z nejlepších bubeníků světa (děkujeme ti Panebože, že si jej nenechal uspět v basketballu) - obrovitý Danny Carey spojili s drtivým účinkem. Když Keenan zrovna nezpívá, obdivuje Careyho a snaží se vyťukávat jeho nemožné šamanské polyrytmy.

Tyto skladby, které často přesahují desetiminutovou hranici, je lepší chápat jako miniaturní opusy než jako písně. The Grudge se zmítá od divokých, výpadových riffů až po éterické basové pasáže. Každá část se dočká zběsilého řevu, který se rozléhá celou arénou.

Skladba Descending bobtná metalovou bombastičností a oslnivou kytarovou prací, ale je to Careyho vyzývavý gongový výbuch, který ji dovede až za vrchol - důrazně vyhání deset minut existenciálního napětí. Někdy se zdá, že jde o výkon pro výkon, ale ať už jde o mistrovské muzikantské umění nebo fascinující vizuální stránku, smyslový útok nikdy nepolevuje.

Před závěrečným Invincible usedla parta hudebních válečníků k pomyslného táboráčku, aby se u folkové a kakofonní meditace zamýšlela nad vlastní smrtelností. Tool uzavřeli show ironicky introspektivní písní o nich samých – stárnoucích rockerech, kteří si všichni bolestně uvědomují svou vlastní smrtelnost.

Nepochybně se tak záměrně následně řítí do velkolepého, riffy nasáklého finále. V tu chvíli už Carey upustil od odrhovaček ve prospěch závratných, nevypočitatelných bicích výplní. Keenan se nemusí bát: je v nich ještě dost života.

Tool jsou dost UFO a včerejší koncert byl opravdu jiný vesmír. Patřím k těm, které jejich hudba pohltila a fascinuje už od prvního alba.

A nedá se to vysvětlit.

Fotogalerie

Komentáře

Holkometr

Jak to vidí ostatní?
11661
6814