Jak člověk stárne, začíná si okolo sebe čím dál tím víc všímat věcí, které ho štvou. Většinou to ale není tím, že by moderní doba byla o tolik jiná, než za našeho mládí. Většinou je to prostě tím, že se z vás pomalu ale jistě stávají nerudní dědci. Protože spousta těch otravných věcí je tu s námi už pekelně dlouho.
5. - Ukazování prostředníčku je tu s námi minimálně 2500 let
Až vám někdo ukáže prostředníček, oba se stanete součástí tradice, která je stará tisíce let. Ukázání prostředního prstu, když chcete někoho poslat do patřičných mezí, se používalo už ve starověkém Řecku. Ukázání prostředníku se totiž objevuje v divadelní hře od Aristofana, která je z roku 419 před naším letopočtem. V té době také filozof Díogenés používá prostředníček, aby ukázal, že si ani trochu neváží politika z Athén. Jde o krásný moment, který je zvěčněn i na soše:
Prostředníček samozřejmě reprezentuje penis, zbytek ruky je nejspíš nějaký deformovaný pytel s varlaty. Ve starověkém Římě zase prsty byly synonymem anální penetrace mužů. Římané měli pro prostředníček dokonce speciální název: digitus impudicus, což se dá přeložit jako "neslušný prst".
Zajímavé je, jak se celá tahle milá tradice dostala do Ameriky. Prostředníček tam dovezli italští imigranti a první zaznamenaný americký prostředníček je z roku 1886, kdy ho baseballový hráč Charles "Old Hoss" Radbourn ukazuje na fotografii při pózování s týmem protihráčů.
Takže až někdy někomu budete ukazovat prostředníček, budete citovat práci pradávných řeckých a římských filozofů. Není zač.
Pokračujte na další stránku!
4. - Lidé naráželi do stěn při civění do mobilních zařízení už ve viktoriánské době
Pro moderního člověka už pomalu přestává existovat svět okolo nás, protože jim stačí celý svět v chytrých mobilních telefonech. Jsou jedinci, kteří do nich civí neustále. Překvapivě ale nejde o nějaký zásadně nový problém. Už ve viktoriánské době lidé neustále naráželi do stěn, zatímco civěli do nejvymachrovanějšího mobilního zařízení té doby - krasohledu.
Vynalezl ho v roce 1816 doktor David Brewster a krasohled se velmi rychle stal extrémně populárním zařízení, které musel každý mít. Byl to takový iPhone viktoriánské doby. Podle tehdejších novin , jakou lidstvo ještě nezažilo.
Díky tomu bylo celkem běžné vidět lidi chodit jako hezky oblečené zombie, kteří naráží do stěn a cyklistů. Zhruba jako v dnešní době.
Pokračujte na další stránku!
3. - Lidé se "photoshopují" už dobrých 150 let
Upravování fotografií dost pozměnilo naše vnímání lidské krásy, ale není to nic nového. Fotografie se upravovaly ještě dávno předtím, než přešly do digitálního světa. William Henry Fox Talbot postavil základy podvádění s fotkami už v roce 1841 díky kalotypii, procesu, při kterém vznikalo několik negativů. Talbotův kamarád, Calvert Richard Jones, pak vytvořil historicky první upravenou fotografii, když odstranil jednoho mnicha kazícího skupinovou fotku.
Během následující dekády začaly být populární portrétové fotografie. Díky nim ale mohli všichni vidět všechny defekty na své tváři a to se nikomu ani trošku nelíbilo. A tak se začaly portrétovky upravovat - pomocí klasického kreslení a zabarvování na výsledné fotografii. Odstraňovaly se například pihy, znamení ďábla...
... odstraňovaly se vzhledově nepěkné nádory...
... nebo prostě moc velká prsa...
Samozřejmě se také zahlazovaly vrásky a vůbec omlazoval obličej.
Kolem roku 1930 už byly k dispozici dokonce celé retušovací stroje a ručně tužkou upravit poškozený negativ mohlo trvat klidně šest hodin v kuse. Teď je to otázka pár kliknutí.
Pokračujte na další stránku!
2. - První charitativní song je o sto let starší, než jste si mysleli
Už v době, kdy dali Michael Jackson a Lionel Richie jako hudební Avengers dohromady song "We Are The World", charitativní singly byly sto let staré.
V roce 1890 se v Anglii objevil veřejný skandál, kdy se zjistilo, že spousta britských vojáků účastnících se slavné bitvy u Balaklavy, při které nepřipravení Britové útočili na velmi připravené ruské síly a vznikl z toho pořádný masakr, jsou bezdomovci a žebráci. Byl založen fond, který měl chudákům veteránům pomoci a plukovník George Gouraud chtěl pomoci ještě trochu. Dal dohromady pár celebrit, kteří udělali nahrávku. Florence Nightingale, matka moderních zdravotních sestřiček, vytvořila osobní vzkaz veteránům a Alfred Tennyson přečetl svou vlastní báseň The Charge Of The Light Brigade. Nebylo to sice jako něco od Beyonce, ale byl to takový pěkný začátek.
Třetí a poslední nahrávka zaznamenávala trumpetistu, který vytruboval zvuk k útoku. Hezký nápad, ale pokud to ti veteráni zaslechli, nejspíš se dávali na útěk nebo se u nich spouštěla posttraumatická porucha. Ale pomohlo to a vybralo se díky tomu o spoustu víc peněz, které měly pomoci vdovám a sirotkům po vojácích.
Také to upozornilo politiky, že by něco měli dělat a nakonec schválili pro veterány z války speciální penzi. A to všechno zhruba 100 let předtím, než byl David Bowie nucen charitativně zpívat o Vánocích.
Pokračujte na další stránku!
1. - Uniklé nahé fotky "profesionálních celebrit" byly velkým hitem... už v 18. století
Profesionální celebrita je někdo, kdo je slavný jenom proto, že je slavný. Nebo proto, že zná někoho slavného. Mluvíme o lidech typu Paris Hilton nebo sestry Kardashianovy nebo o Kitty Fisher, která se stala britskou celebritou v 18. století jen díky tomu, že souložila s těmi pravými lidmi.
Kolovaly o ní neuvěřitelné historky. Například Casanova (ano, ten Casanova) o ní například prohlásil, že jen tak snědla bankovku, za kterou si klidně mohla pořídit celý dům. Také říkal, že s ním neměla sex, protože neuměla francouzky, ale podle dalších zdrojů mluvila francouzsky zcela plynně, takže byla taková královna soulože, že se nevyspala ani s Casanovou, protože pro ní byl příliš nudný milenec! Do role totální celebrity ji katapultoval ekvivalent sex tape 18. století, když spadla z koně a odhalila své spodní prádlo lidem, kteří byli v okolí. O tomto incidentu se napsaly celé knihy a začaly se šířit překreslené obrázky.
Kitty Fisher byla navíc naprostý génius, který uměl mistrně manipulovat média. Napsala jim otevřený dopis o tom, jak jsou jí posedlí, což byla podle dnešních historiků pouze její osobní reklama v médiích zadarmo. Na londýnský trh se začaly šířit knihy o jejích sexuálních eskapádách a její portréty, které si sama nechala udělat. Prostě začala prodávat sebe sama jako značku.