Na začátku z toho byla cítit známá šablona. Nosí hrůzostrašné masky, píší zlou a úzkostnou hudbu. Přidejte k tomu trochu rapu a těžkého zkreslení, aby vypadali jako hiphopeři, a máte kapelu, kterou vám naštvaní teenageři (většinou bezdůvodně), kteří o skutečné hudbě nic nevědí, spolknou i s navijákem. A taky se opičili po Kornech. Jeden by řekl: stereotypní krmivo z produkce z produkce MTV Return of the Rock. A proboha, proč mají ty halloweenské kostýmy? Protože v kinech tehdy dávaly horory jako Vřískot? Přesto žádnému serióznímu metalovému posluchači netrvalo dlouho, aby rozpoznal, že Slipknot rozhodně nebudou kapelou do počtu.

Obal jejich prvotiny s prostým názvem kapely

Zároveň bylo jasné, že díky stejným prvkům jimi bude opovrhovat stará garda metalových puristů. Já jsem se například ze všech sil snažil tyhle kluky nenávidět, když poprvé pronikli do mainstreamu, ale nemohl jsem ignorovat jejich těžkost, postoj a agresivitu, což jsou prvky, které mám v metalu rád. Jistě, hněv je vykonstruovaný a texty jsou určeny pro rozčarovanou mládež všude na světě, aby se s nimi mohla ztotožnit, ale tato marketingová strategie není zdaleka nová a stejně tak metalové kapely používají triky k prodeji desek, takže jim to nebudu mít nikdy za zlé.

Slipknot v roce 1999, kapela poté prošla několikrát metamorfózou svých masek a bizarních kostýmů.

Pak numetalová alba - nebo alespoň ta úspěšná - opravdu nikdy nebyla tak tvrdá, jako byli Slipknot. Debutové album z roku 1999 bylo zpětně vzato zásadním průlomem v metalu. Do té doby byly kapely stále ovlivňovány dozvuky grunge, a zatímco Korn, Limp Bizkit a další udržovali tvrdý rock naživu a pravidelně rotovali na MTV, neexistovalo nic mimo underground, co by vyzvalo starou gardu: Slayer, Metallica a Megadeth, na zápas bez rukavic. Nic s opravdovým obsahem.

To, co dělá Sklipnot opravdu výjimečnými, je všech jejih devět maníků. Tím největším, jemuž bude navždy patřt první místo v kapele, je bohužel už zesnulý bubeník Joey Jordison. Vyberte si náhodnou skladbu Slipknot a první co uslyšíte jsou Joeovy dvojité kopáky. Zatímco jeho vrstevníci pumpovali pomalé fráze na basový buben, Joey běžel maraton rekordní rychlostí, což vedlo k explozi prodeje dvojpedálů téměř přes noc. Stejně šíleně rychlé měl i ruce a nepřeháněl to s hajtkami. A co ostatní? Mick Thomson hrál na svou kytaru co nejméně přívětivě, což se nedá než kvitovat. Na můj vkus to trochu přeháněli s gramofony a samplováním, zato basa Paula Gray měla dostatečně utažené kolíky. Na albu uvedení tři backvokalisté Gray a perkusionisté Shawn „Clown“ Crahan a Chris Fehn, takže si nejsem jistý, komu máme poděkovat za ten výrazný zvířecí řev, který se rozjíždí v od druhé minuty stopáže ve skladbě (sic). A pak samozřejmě byl tu Corey Taylor. Ve svých nejlepších chvílích nerapoval, nevykřikoval, nezněl jako bezzubé dítě nebo citlivý introvert, ale vyvrhoval svá střeva takovým způsobem, jako nikdo před ním. Nevím, zda byl Taylor skutečně více trýzněn než ostatní frontmani numetalových kapel, ale určitě prodával své utrpení lepe než ostatní.

Díky těmto prvkům se Slipknot odlišili, což ovšem neznamená, že byli dokonalí. Album je vpředu nabité svým nejlepším materiálem; s výjimkou posledních dvou skladeb Scissors a skrytého zářezu Eeyore, ale zadní polovina alba se tak trochu vleče. Nejsou tu žádné zapamatovatelné háčky kvalit Wait and Bleed nebo Spit it Out a skladby jako Diluted a Only One nikdy nedosáhnou kmenového rozmachu Eyeless nebo Surfacing. Horší je, že kvocient numetalových klišé v této části desky raketově stoupá. Kdyby Slipknot otevírali No Life, a ne (sic), nepsal bych o tom dnes. Ne nadarmo se zdá, že kapela tyto skladby nehraje naživo příliš často. Pak thrashová vypalovačka Get This, která by měla být jednou z nejlepších skladeb na albu, byla z nepochopitelných důvodů odsunuta na béčkovou stranu.

Festival Rock for People otevře legendární kapela démonů Slipknot.

Ať už mají Slipknot jakékoliv chyby, je po dvaceti letech jasné, proč odstartovalo kariéru kapely s sílou katapultu. Je divoká a nelítostná tak, jak je málokteré numetalové album, a předznamenala příchod jedné z nejdůležitějších kapel tohoto století. Myslím, že to celé bylo a stále ještě je krásné a zvrácené.

Slipknot je na scéně již po několik generací a po dvou dekádách stále přináší jedinečnou, živou a osobitou pódiovou prezentaci. Každý přece zná jejich charakteristické masky a oheň, který na pódiu rozpoutávají. Kapela strávila roky v oboru zdokonalováním svých nástrojů a zdokonalováním svého muzikantství, a to nezůstává bez povšimnutí. Být partou s tolika členy a mít všechny nástroje, které se vzájemně doplňují, a přitom se skrývat pod těžkými maskami, je něco, co nedokáže mnoho muzikantů a co nakonec dělá ze Slipknot tak jedinečnou kapelu, kterou nelze srovnávat s jinou.

Fotogalerie Zobrazit fotogalerii