Krušovická historie - Únosy bez výkupného

MOHLO BY SE TO ČÍST JAKO TAKOVÁ PŘÍJEMNÁ POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ MILOVNÍKY PIVA, KDYBY…, KDYBY SE NĚKDE UPROSTŘED VYPRÁVĚNÍ JEHO NIT TROCHU NEZAŠMODRCHALA.

Historie krušovického pivovaru sahá do roku 1548 a od té doby také víme – kromě toho, kdo v té době pivovar vlastnil – jména sládků, kteří tam působili. Byla to významná funkce a sládkové se na svém postu obvykle drželi celou řadu let. Výjimkou byl sládek Staněk, který v roce 1824 skončil po necelých dvou letech služby, protože se mu zajídalo nařízení, podle něhož ručil vlastními penězi za chyby, jež napáchala chasa nebo i on sám. Jinak ale sládkové pracovali v pivovaru i několik desítek let. Sládek Vodička v 17. století sedmadvacet let stejně jako o sto padesát let později Josef Klimeš mladší, Heger v první polovině 19. století pětadvacet let, skoro dvacet let odsloužil Bohumil Rapek, který skončil v roce 1972. Jedno období ale měl pivovar na sládky smůlu – udrželi se na svém postu sotva rok. Dodnes se z té doby dochovaly jen útržky historie a většina tehdejších událostí je zahalena pláštěm tajemství.

Pivovar Krušovice

Bylo to roku 1874, co se sládkovského žezla ujal Josef Hofweber s takovým nasazením, že se majitele pivovaru knížete Fürstenberga zmocnily obavy, zda celou produkci nezkonzumuje sám, a tak ho nechal vyměnit. Nahradil ho Jakub Rösch, který ovšem zanedlouho zmizel a už se nikdy neobjevil. Nikdo tehdy nemohl tušit, že se stal první, nikoli však poslední obětí švédských snah naučit se vařit dobré pivo. V tomto místě je vhodné nahlédnout do starých spisů a zjistit, co se v té době na poli pivovarnictví odehrávalo ve Švédsku.

Pivovar Krušovice

Švédové měli pivo v oblibě už od středověku, ale kolem roku 1700 došlo k propadu jeho konzumace a lidé se raději uchylovali k pálenkám. Nebylo divu, pivovary měly licence i k pálení, a když si jejich majitelé spočítali, že na litru pálenky vydělají mnohem více než na litru piva, vykašlali se na vaření a propadli destilaci. Švédští milovníci piva tak byli v 18. a na počátku 19. století odkázaní na import. Z Anglie se dovážel Porter, tmavé a silné chmelové pivo s příchutí sladu, které se velice dobře prodávalo. Na základě obchodního úspěchu se pivovarník William Knox rozhodl postavit pivovar poblíž Göteborgu. Najednou se probraly i ostatní pivovary, ovšem věnovat se sto let jiné činnosti znamená, že zkušenosti předávané z generace na generaci a dovednosti i znalosti potřebné k vaření piva jsou nenávratně v tahu. A tak majitelé pivovarů začali znovu zjišťovat, jak se vaří pivo. Což obvykle dělali tak, že vyslali někoho na cestu po Evropě, aby to tam okoukl. Fredrik Rosenquist se začátkem 19. století porozhlédl po Bavorsku. Po návratu do Švédska si hned pronajal malý pivovar a začal v něm vařit spodně kvašený ležák. Ostatní pivovary ho začaly napodobovat a vytvořily tak vlastní švédský způsob vaření, který produkoval piva silnější než ta německá a méně kvalitní, protože se při výrobě šetřilo s chmelem.

Tím se pomalu dostáváme k oněm – z hlediska krušovických sládků – problematickým sedmdesátým rokům 19. století. V roce 1876 představil Alfred Sandwall nepříliš úspěšně pivo plzeňského typu, o rok později Franz Heiss, který studoval výrobu piva přímo v Plzni, začal vařit ve Stockholmu vlastní dvanáctku, která byla ovšem hořčejší než vzor, jaký si dovezl z Plzně. A teď to bude zajímavé. Několik pivovarů nezávisle na sobě zkoumalo různé metody vaření piva, protože chtěli něco, co by bylo chutné a co by se dalo prodávat ve velkém. A protože jim přišlo moc náročné vyslat své lidi do pivovarů ve střední Evropě, rozhodli se majitelé těchto pivovarů získat pro své provozy rovnou sládky.

Pivovar Krušovice

Jedním z pivovarů, které si kdesi kdosi vytipoval, byly i Krušovice. Krušovické pivo bylo tehdy hodně známé i díky své velmi dlouhé historii a mezi pivaři oblíbené, proto první sládek, který zmizel do Švédska, byl právě Jakub Rösch. O dva roky později se tam ztratil sládek Viktor Šanta a o necelý rok později Antonín Vanžata. Jsme někde v roce 1878, kdy se ve Švédsku snaží servírovat dva typy ležáků – plzeňský a bavorský. Oba těžké, hořké a s vysokým obsahem alkoholu. Už v roce 1880 se ovšem – jaká náhoda – na trh dostává pivo, kterému se říká Pilsnerdricka. Dricka je švédsky pít, čili něco jako pitelná plzeň. A vskutku, toto pivo bylo lehčí a hlavně levnější, takže se velice rychle šířilo švédskými putykami. Každý pivovar měl svou vlastní variantu Pilsnerdricky a my se můžeme právem domnívat, že metodu jejího vaření výrazně ovlivnili tři sládkové z Krušovic. A proč se po úspěšné misi nevrátili domů? To už necháme na vaší fantazii. Přesné důvody neznáme, ale troufáme si odhadnout, že se z nich díky výraznému posílení pivovarnického průmyslu stali zámožní a vážení občané, zatímco po návratu do Čech by to byli opět pouze sládkové.

Komentáře

Holkometr

Jak to vidí ostatní?
20690
12981