Když poprvé ponoříte špičku píšťaly do průzračné žhavé tekutiny, je rozhodnuto. Za prvé – když tu úplně první kuličku namotáte blbě, sebegeniálnější výtvor pak nesklepnete a můžete ho vrátit do skupenství střepů. A pak – ucítíte tu zvláštní zodpovědnost nad ušlechtilou hmotou. A možná zapochybujete, jestli si vůbec můžete dovolit obtěžovat ji foukáním do píšťaly. Sklářství balancuje na průsečíku řemesla a umění a žádná aplikace nebo klávesa enter za vás průzračný artefakt nevytvoří. Zvlášť ne v novoborské sklárně Glass Studio Anežka, kterou po svém otci Bořkovi převzal Dalibor Šípek.



Tady nevznikají klasické „kalíšky“ – tisíce půllitrů a naklonovaných anonymních sklenic, ani štamprlata, která do sebe kopnete a pak hodíte za hlavu. „Vytváříme tu design, umění a v podstatě pokračujeme v tom, co dělal Bořek Šípek,“ podotkl Ivan Kubela, kterého Dalibor představil jako jednoho z posledních skutečných sklářských mistrů. Do zdejší sklárny jezdí výtvarníci s představami, co originálního by chtěli ze skla vytvořit, a je na Ivanovi, aby vymyslel, jak na to. „Musíme víc přemýšlet, co je a není možný, protože umělec přijede, má svou vizi a chce ji přenést do hmoty – a ona to umožní, nebo ne. Vy ale musíte jít i do toho extrému, jestli se to povede, nebo nepovede. Jsou taky lidi, kteří v životě neviděli sklo, dělají s kovem a sklo se jim líbí, jenže jim nedocházejí rozdíly ve vlastnostech materiálu.“ My jsme si vlastnosti skla před cestou dokonale ujasnili. Je žhavé, lesklé, průhledné a křehké. A přijeli jsme s prostou vizí. Prostě si tak troche fouknout. Nic složitého. Jenže se pochopitelně ukázalo, že tak jednoduché to není. Zvlášť když za sebou nemáte trénink s koštětem.



V Novém Boru bude nejspíš spousta střepů – pokud tedy neskončí recyklované v pánvi, v níž se taví sklo. Nějakou tu pícku tu mají skoro v každém baráku a sehnat suroviny na domácí výrobu už dávno není problém. Sklářský kraj, sklářské město, sklářská rodina. Ostatně všechno, co se na konci foukání a dalších tvůrčích stezek urazí z píšťaly, vzniká v týmu. „Celé to záleží na kolektivu, nic tu není práce jednoho člověka,“ podotkl Ivan a během našeho potloukání po sklárně a vyrábění střepů nám zaostřoval příběh o sklářské rodině, který předtím načal Dalibor Šípek. Bořkův syn studoval design, fotku a film, dva roky tu pracoval jako sklář a teď sklárnu vede: „Ale kdykoli někdo onemocní, dám si pauzu od šéfování a jdu pomoct dolů k peci. Což je hezký, protože najednou jsem pak v hierarchii nejníž. Jsme tu prostě parta a každý dělá, co umí a co je potřeba.“



Podobně to je i v jiných sklárnách po celém světě, ale když pracujete s českým křišťálem, potřebujete ještě jednu vlastnost navíc. Tohle sklo obsahuje málo olova, je mnohem křehčí, rychle chladne a musí se víc ohřívat, takže se potřebujete rozhodovat opravdu rychle. A kromě sebe spoléhat na kolegy, které v ideálním případě znáte tak dobře, že stačí jen slovo nebo gesto a každý už ví, co od něho kdo čeká. Což předpokládá souhru důvěry a spolehlivosti, dva základní charakterové odstíny každé chlapské společnosti, od sklářů přes sportovní družstva až k elitním zásahovým jednotkám. A podobně jako fotbalisté musí věřit svému brankáři, ve sklárně se začíná od taviče. Chlápka, který sklářský písek neboli kmen promění v žhavou průzračnou tekutinu.



„Tavič přijde den předem, tak kolem druhé odpoledne a končí ve dvě ráno,“ vysvětluje Ivan. „My jako skláři mu řekneme, co je potřeba. Jaké barvy, jestli to chceme teplejší nebo studenější. Ohřeje pec a nejdřív začne tavit střepy, ty se rozpouštějí rychle, písek je náročný na teplotu, ale právě střepy pomáhají, protože už obsahují sodu.“ Tavič pak pracuje celé odpoledne a noc a kromě tavení vykládá tamprovny neboli pece, kde se vyfoukané sklo ochladí nejprve na 500 °C a pak pozvolna stydne na tropickou třicítku. Připravuje i hotové výtvory pro brusiče a mezitím kontroluje pec, aby bylo pro kolegy na zítřek všechno dokonale vyladěné. Sklo potřebuje dojít, musí se zbavit bublin, všechno má svůj čas. „Proto se vždycky začínalo v šest a končilo po obědě,“ podotýká k tomu Ivan. „Je to daný principem tavení skloviny a takhle je to roky zažitý... No a my pak ráno přijdeme, sklovina už je připravená a můžeme nabírat. Pec je rozpálená, je tam vyšší teplota, takže začínáme nějakým kalíškem, odlivkou a končíme velkou věcí.“



A velké věci Ivan dělá přinejmenším od roku 1986, kdy začal pracovat s Bořkem Šípkem. Ostatně v patře sklárny je k vidění malá galerie, kde najdete realizace vizí mužské linie Šípků. Bořka i jeho synů Dalibora a Milana. Samozřejmě, designový styl Bořka Šípka se prolíná i díly potomků – jak říkal Dalibor: „Nechtěli jsme dělat žádné dramatické změny, ale vycházet z tátova stylu a postupně ho rozvíjet naším vlastním směrem.“ A k tomu potřebuje skláře, kteří vědí, jak sklovinu zkrotit tak, aby změnila tvar a skupenství v souladu s divokými výtvarnými představami. „Tvůrčí část je jako šachy, musíte myslet tři tahy dopředu,“ nadhazuje Ivan další vrstvu charakteru elitního skláře, který kromě řemesla potřebuje intuici, představivost a zručnost, která umí dovést rychle tvrdnoucí hmotu na hranici možností.



„Nejriskantnější faze přichází, když je to hotový na píšťale a teď to potřebujete urazit, abyste to mohli odnést do tamprovny. Ne když to děláte a tvoříte, protože to si s tím pořád hrajete, ale když skončíte a máte to urazit – a teď vám to praskne a hodina dvě práce je v tahu. Záleží na tom, jak založíte začátek, a rizikové místo je taky nejdál od píšťaly, protože je nejchladnější – to se pak stačí dotknout něčím kovovým a rozjede se to nebo praskne.“ S tím jsme samozřejmě ve svých uměleckých vizích počítali, takže jsme si mohli natrénovat další barvu sklářského charakteru: trpělivost a ochotu začínat pořád znovu.



Důležitou výábavou sklářské školy jsou košťata. Respektive jejich násady, protože pokud chcete z českého křišťálu vyfoukat něco hezkého a užitečného, musíte píšťalou plynule otáčet. A jeden ze způsobů, jak tenhle základní sklářský pohyb dostanete do krve, je trénink s násadami. Potřebujete závaží, provázek a pak trénujete navíjení tak, abyste vyskládali jednu řádku vedle druhé, nikde se to nekřížilo a tak podobně. No... Tenhle krok jsme přeskočili a rovnou namočili píšťalu do lesklé skloviny . Výsledek s pracovním názvem „Zhroucená zeměkoule po zásahu vyšinutým asteroidem“ jsme se po poradě s ostatními skláři rozhodli nevystavit a střepy použít jako recyklát pro tavbu příštího dne. Bylo to tak lepší.



Výjimečně talentovaní lidé se prostě bez košťat obejdou, ostatně i Dalibor Šípek foukal rovnou do žhavého: „Do sklářské školy jsem nechodil, protože nejlepší učitele mám tady.“ Stačí se dívat a pak si to zkusit. Ostatní skláři přecházeli po pódiu u pece po svých klidných neomylných drahách a ze všeho vyzařoval klid. „Parta funguje na intuici,“ uzavřel to Ivan. „Známe se spoustu let a každej už prostě ví. Samozřejmě, někdy je to ponorka, ale jsme v klidu. Dáme si svačinu, pivo a nijak to nehrotíme.“ No a nehrotili jsme to ani my. Ukázali jsme, co umíme, a shodli se na tom, že střepy koneckonců znamenají štěstí.