Jak se žije v Tatře posádce TATRY kolem světa 2?

Zeptali jsem se náčelníka expedice Marka Havlíčka

Proč označení náčelník?

Než expedice vyrazila na svou dlouhou cestu, už bylo jasné, že já budu ten, kdo má mít vše na starosti. Každý v týmu zastává svou funkci a tomu odpovídá i jeho „titul“. Upřímně mi není moc sympatické označení náčelník, stejně jako kapitán, vedoucí výpravy, šéf... Já to střídám nebo nepoužívám, ostatní to rovněž mění dle toho, jak je jim co milé.

Kapitán ale definuje charakter a vizi role, kterou zastávám. Musí upozadit své potřeby i zájmy ve prospěch potřeb „lodi“ a její posádky. Za obojí nese odpovědnost, musí udělat vše, aby loď doplula tam, kam má, i kdyby ho to mělo stát život. Kapitán musí do posledního svého vydechnutí dělat vše ve jménu těch, jimž dal slib, ať již jde o veřejnost, lidi, kteří se mají přidat na palubu, nebo o partnery.

Externí obrázek

A před startem jsem dostal termohrnek s gravírovaným nápisem „Tatra Náčelník“, takže si mě tohle přízvisko našlo tak nějak samo.

Co se honí v hlavě náčelníkovi, jehož expedici vstoupila do cesty překážka jménem COVID-19?

Když jsme vyráželi od Rudolfina na tuhle neuvěřitelnou výpravu, myslel jsem, že to bude nuda. Za ta léta cestování a stovky tisíc kilometrů najetých po celém světě ve spoustě zemí už mě přece nic nemůže překvapit a zaskočit. Vše bylo do puntíku naplánované: kde budeme, kam zahneme, kdy co uvidíme. Ale jak se říká, vesmír se mi dost vysmál. Svět se změnil během několika týdnů a uzavřel se tak, jak se neuzavřel možná za sto let. Ale překážky, které se na cestě před výpravu postaví, jsou právě tím, co dělají z expedice expedici. Projekt TKS2 je obrovský a to, že výprava odstartovala, bylo jasným prověřením našich schopností, dovedností, odhodlání a snažení se. Pokračováním v době COVIDU-19 jsme ukázali lidem to, co jsme tvrdili už dříve: Expedice je o tom vždy najít cestu, nevzdat se, nezastavit se. To je ten rozdíl mezi námi a cestovní kanceláří. Bylo to každopádně výzvou opravdu velikou. Ale zvládli jsme to, tým se semknul a táhl za jeden provaz. Lidé, kteří se měli přidat na dva týdny, zůstali třeba i čtyři měsíce (konkrétně Lukáš a Tomáš) a i díky nim mohla expedice jet dál. Jiní přijeli za účelem nám pomoci, ale za 24 hodin letěli domů. Každý s jinou odvahou a odhodláním nám pomohl. Hledal jsem cesty, jak pokračovat dál, a to se mi povedlo. Expedice se plánovaně měla zastavit 10. října, a poté jsme počítali s tříměsíční přestávkou, během níž se měla auta dopravit do Jižní Ameriky. S lidmi, kteří nás podpořili svou účastí na expedici, jsme se ale domluvili, že budeme opakovat okruh Asií příští rok. Proto jsme se rozhodli auta dostat co nejblíže ke Gruzínským hranicím a tam vozy počkají na další rok, kdy situace bude snad příznivější pro cestování.

Externí obrázek

Máte za sebou několik měsíců pobytu v autě. Co je pro posádku nejtěžší oproti běžnému životu?

Prakticky nemáte soukromí. Jde o minimální prostor, o který se musíte dělit s ostatními. Každodenní setkávání se s cizí kulturou po několika měsících také není radostí, ale něčím, kvůli čemu musíte zůstat stále bdělí. Není to rozhodně nepřetržitá dovolená a komfort, je to opravdu dřina a odříkání, ale na druhé misce pomyslné váhy máte jedinečné zážitky, které by se bez této daně nemohly udát. Neuvěřitelná setkání, rána na snových místech, možnost nakouknout pod pokličku lidem v nejzapadlejších koutech světa... Každý den máte příležitost se něco z života místních přiučit a vidět svět jejich očima.

Co všechno se ukrývá v útrobách Tatry? Máte tam i kuchyň?

Je opravdu velký rozdíl, když člověk vyrazí na cestu, která trvá měsíc, půl roku, nebo celý rok. Poté, co jsem strávil rok a půl v kuse v autě na cestě kolem Afriky, kde jsem spal na centimetrové karimatce a prakticky žil ve dvou lidech v terénním voze, jsem ke konci cesty prostě trpěl a soustředil se bohužel na něco jiného než na poznávání a cestování. Myslím, že cestovatel nemusí trpět. Ze zkušeností vím, že i tak to může být hodně náročné. Venku je 48 stupňů, máte za sebou x hodin jízdy v autě, nemůžete najít místo na kempování, fouká vítr a nedá se uvařit, v noci se nevyspíte, protože i po setmění stoupá rtuť teploměru na 35 stupňů... Proto jsem se snažil při návrhu naší Trajdy (T815) postupovat tak, aby se zajistilo maximální pohodlí pro celou posádku. Naším cílem bylo a je cestovat a poznávat, ne dokazovat, že zvládneme být na cestě tři roky a žít v krabici bez vybavení. Máme ve stanech i uvnitř vozu pohodlné 100 mm vysoké matrace od našeho partnera, značky TROPICO. Pro postel u stropu v ředitelně byla použita kvalitní pěna Flexifoam vyšší objemové hmotnosti pro komfortní spánek a dostatečnou podporu páteře. Uvnitř máme k dispozici super kávovar, sprchu s teplou vodou a zásobu vody cca 850 l, zásobu plynu na vaření asi 200 l, dvouokruhovou klimatizaci na míru od Molpiru, určenou pro extrémní podmínky, a čtyři okruhy topení. Původně v autě byly dvě sprchy a dva záchody, ale z jedné této místnosti se vytvořil „sklad“ pro kameramany. Každý z posádky má svou příruční skřínku o velikosti přibližně 30 l a hlavní skřínku, velkou okolo 90 l. V autě je elektro centrála, solární panely a další nezbytnosti jako v karavanu, který je konstruován tak, aby celá posádka mohla v případě potřeby či nouze žít a přežít několik týdnů v naprosté pustině a byla nezávislá. Proto máme i spoustu profi nářadí. Posloužily nám nejednou také při přípravě jídel. Nedělali jsme to pro efekt kvůli seriálu na PRIMA ZOOM, který má premiéru 3. 10. 2020, ale protože ten hrášek prostě nešel rozmixovat! A tým se zkrátka rozhodl, že chce hráškový krém. Je důležité najít cestu, jak toho dosáhnout! (smích)

Externí obrázek


Kde a na čem spí členové posádky? Má každý svou postel nebo třeba i svůj koutek?

Celková kapacita vozu je čtrnáct osob, včetně dvou míst v kabině. Při vymýšlení, jak zajistit pohodlný spánek pro všechny členy posádky, jsme si říkali, že by měla existovat i variabilita. Někteří jsou ochotní spát na střeše, jiní se bojí výšek a neznámého prostředí a preferují spaní uvnitř. V Trajdě máme kancelář, ta má jedno lůžko pro dva u stropu, a další dvě lůžka vzniknou z „celkové“ lavice a sklápěcího stolu s polstrováním na míru, které nám vyrobila česká značka TROPICO. Sedačky v obytné části se dají posunout a před nimi lze složit postel, kde se pohodlně vyspí tři lidé a v případě potřeby až lidí pět. V kabině řidiče je hamaka. Kdyby došlo na opravdový extrém, dá se vyspat i v uličce. Na střeše jsou pak čtyři stany. Dva mají rozměr 2,1×2 metry, kde se nouzově vyspí až čtyři lidé, a pak dva stany o rozměru 1,6×2 metry. Tam se v krizi vyspali tři lidé. Takže na střeše maximálně čtrnáct lidí a pohodlně deset. Auto tedy nabízí asi 24 míst na vyspání a každý si může vybrat, co preferuje. Jede s námi i doprovodné vozidlo, obytné auto se stáje Adria, kde pohodlně stráví noc šest lidí. Navíc vezeme ještě šest velkých rodinných stanů od partnera Husky, do nichž se vejde dle návodu až 36 lidí. Možností je tedy opravdu hodně.

Externí obrázek

Když se na vše díváte aktuálním pohledem s nynějšími zkušenostmi, změnil byste některé zázemí pro členy expedice?

Jediné, co bych změnil, by byl dohled na firmu, která vestavbu realizovala. Měl jsem být více nekompromisní a důsledný, nebo bych vybral jinou společnost. Auto se totiž vinou špatné vestavby několikrát vytopilo, poničila se technika a mnoho věcí. Některé prvky, které se měly používat na denní bázi po dobu tří let, byly umělohmotné a ne kovové, tudíž se rozlámaly během několika týdnů. Elektro hospodářství a celý systém se využívá pouze z části, protože nebyl dobře zapojen a dodělán. A takto bych mohl pokračovat dál. Ale vždy se něco najde, každé auto, se kterým jsem vyrazil na dlouhou expedici, se z výpravy vrátilo vlastně v lepším a propracovanějším stavu, než v jakém vyjelo. Ani tentokrát to nebude jinak. Není to nic, s čím bychom si neporadili.

Jaké je nejoblíbenější jídlo a drink posádky?

Bezesporu nejlepším šéfkuchařem byl Lukáš, kluk, který původně přijel na 12 dnů, ale nenechal nás ve štychu. Chtěl udělat maximum pro to, aby expedice pokračovala dál a stal se z něj hlavní řidič i technik a nejlepší šéfkuchař. Také já jsem udělal sem tam guláš ve stylu „co dům dal“, ale zdaleka nebyl tak dobrý. Legendární nejméně poživatelné jídlo byl pokus o krupicovou kaši, která nešla vyndat ani z hrnce a posloužila k lepení a tmelení. A nejoblíbenější drink posádky? Asi by to bylo pivo, i když sám ho nepiju a v Íránu se nevypilo ani jedno.

Externí obrázek

Má expedice nějaký pokřik či motto?

Naším mottem a heslem je: „POJEĎ V TOM S NÁMI!“ Součástí výpravy se mohou lidé stát prostřednictvím našich profilů na sociálních sítích, sledováním seriálu na Prima ZOOM nebo tím, že se stanou přímými účastníky této expedice a svou účastí podpoří projekt. Je to úžasná příležitost, jak zažít něco podobného. Letos se nám kvůli COVID krizi podařilo zprostředkovat dobrodružství pouze pár desítkám lidí, ale věřím, že nám všem příští rok budou podmínky pro cestování víc přát.

A náš pokřik? Ten má na svědomí Tomáš, další kluk, který nás podpořil svou účastí a přiletěl za námi na 12 dnů – a zůstal nakonec čtyři a půl měsíce! Měl každé ráno svůj pokřik, když vylezl ze stanu. Respektive dva různé pokřiky. Oba byly v jakémsi protikladu a používal je dle nálady a rozpoložení. Jeden byl: „Mír a lásku všem dobrým lidem“ a druhý se nedá zveřejnit. Já jsem při povídání s posádkou, nebo prezentování našeho rozhodnutí o pokračování, často používal známý pokřik našich legend: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme! Nikdy!“ To říkali parašutisti v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v obklíčení gestapem a jednotkami SS při svém posledním odporu.

Komentáře

Holkometr

Jak to vidí ostatní?
9395
1932