Nakladatel, spisovatel, introvert a snad i badatel, zkoumající události spojené s řáděním nacistické a komunistické totality. Mezi knihami profesně od roku 1988, osobně od pěti let. „Jsem především nakladatel a považuji za nesmírné osobní štěstí prostý fakt, že to, co mě živí, mě i baví. Beru práci nakladatele především jako službu společnosti, nakladatelství jako instituci, která nejen konzervuje vědění a znalosti, ale také může a má nastolovat prostřednictvím vydaných knih společenské otázky.“

Co osobně považujete za své království?

Myslím, že nejvlastnějším královstvím každého z nás je mysl. Prostor, do kterého ukládáte všechny svoje radosti i starosti, prostor, který vás zásobuje nápady a imaginací. A především prostor, kam může přijít jen ten, koho pozvete, koho si pečlivě vyberete. Mysl se samozřejmě může občas změnit v labyrint pochybností, ale nakonec vás vždycky dovede k řešení.

Kdy jste ho v sobě objevil? Jak se vám podařilo vytyčit jeho hranice?

Vzhledem k tomu, jak jsem království ohraničil, jeho objevení spadá, alespoň co pamatuji, tak do tří let mého života. Možná to začalo dříve, ale dochované kresby svědčí zhruba o tomto věku. Jeho hranice jsem nikdy pořádně nevytyčil, je to prostor proměnlivý, někdy sahající až k moři, nebo k horám, někdy jen k hraně postele.

Musíte si ho nějak hájit proti vetřelcům?

Obrana, pokud je nutná, je velmi snadná. Mysl se dá hájit lépe než hrad. Vetřelcem by mohl být každý, kdo by chtěl násilím měnit moje přesvědčení, ale vzhledem k tomu, že zatím žijeme v demokracii, myslím, že prostor uhájím.

Koho do něj rád pozvete?

Na úplný konec labyrintu raději asi nikoho, ale do celého prostoru velmi rád svoji manželku a dcery. Ostatní se musí spokojit, jak se říká, s výstupy, tedy především s mými knihami.