Na jaře seděl v televizním studiu. Usmíval se, ale bylo to na první pohled vidět: Jaromír Jágr byl po domácím mistrovství světa unavený starý muž. „Už na to nemám,“ říkal.
Nemyslel herně, každý viděl, jak je stále na výši. Byl zvolen nejužitečnějším hráčem šampionátu. Sice k tomu přispěla převaha českých hlasů a taky jistá úcta ze strany zbytku světa, přesto jednoznačně patřil mezi TOP hráče velkého turnaje.
Jágra však deptala jiná věc, odpovědnost. Česká reprezentace se totiž za posledních dvacet let nedokázala zbavit závislosti na osobě nejlepšího hráče historie. I když překročil čtyřicítku, i když už nebyl v NHL nedostižným fenoménem, střelcem, tvůrcem neuvěřitelných akcí. „Jen“ jedním z nejlepších, což ukazuje i v této sezoně při angažmá ve Florida Panthers.
V českém dresu se na něj vždy upřela pozornost ve stylu: Přijel Jarda, nemusíme se bát. On roli přijímal, jenže také ho bourala, postupem doby se totiž změnil z nafrněné a přezíravé hvězdy v přemýšlivého hokejového barda. Proto mluvil po šampionátu v Praze tak zničeně, unaveně, až vyhasle.
Jágr totiž jako maják uprostřed prožil přerod českého hokeje ze světové velmoci v řadový tým. Česko nemá hráče, kteří by ho mohli zastínit, či mu aspoň ulehčit situaci. On je prostě jiný level, především co se očekávání týče.
Pro to všechno je zoufalé ho nutit k dalšímu návratu. Nový kouč reprezentace Jandač by ho neměl ani „zkoušet“. Jágrovi bude v době, kdy se bude hrát na přelomu léta a podzimu Světový pohár, čtyřiačtyřicet.
Už prostě musí nastat nová doba.