Ten, kdo dostane od České televize zelenou k tomu, aby na Štědrý den v sedm hodin večer běžela jeho nová vánoční pohádka, má co dělat, aby udržel nervy na uzdě, věříme tomu. Uspokojit diváka namlsaného klasikami, kdy snad nikdo na světě nemá k pohádkám takový vztah jako my, je strašidelná práce. Když neuspějete, nemáte moc šancí se prodrat ke svátečnímu stolu znovu. Když se vám to povede, čeká vás další rok a zase nová očekávání.
Režisér Karel Janák loni zabodoval svou pohádkou O vánoční hvězdě, a tak ho letos čekalo repete s novým počinem Jak si nevzít princeznu. Původně tvůrce komedií s Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem, kdy Janák je jejich objevitel ve Snowboarďácích, poté v Rafťácích a nakonec v Roc(k)u Podvraťáků, se dal na pohádky a zůstal věrný tomu, že ve všech jeho filmech použije šablonu „jdou dva a hláškují na sebe“, což mu vycházelo i v této štědrovečerní pohádce. Ani humor ale nestačil na překombinovaný scénář, za nímž stojí Petr Hudský.
Zápletka, která si zahrává s časem, je bohužel příliš složitá i na dospělého diváka, když chvilku nedáváte pozor, ztratíte se v ději.
Tři sudičky v podání nemotorné Ivy Janžurové, přísné Daniely Kolářové a přemilé Nadi Konvalinkové se vydávají do království vznést sudbu nad dědicem trůnu, jemuž předurčí svatbu s dívkou s vedlejšího království. Když ale princ dospěje, on ani jeho nastávající se u oltáře netváří vesele, a tak se oba rozhodnou, že se vrátí v čase a sudbě zabrání, čímž vyvolají zmatek v celém království a změnu osudu nejen svých životů, ale i svého okolí.
Dochází k záměně postav, jmen i časové posloupnosti, a přestože je faktem, že pohádky jsou spíše pro dospělé, kteří si u nich užívají nostalgického klidu, a ne úplně tak pro děti, jež mají plné ruce s novými dárky, i ten dospělák si musí dávat pozor, kde zrovna v ději je.
Pohádka Jak si nevzít princeznu začíná slibně, ústřední dvojice Marek Adamczyk a Anna Fialová jako dva znechucení snoubenci k sobě pasují, humoru taky není pomálu, ale v půlce tomu jaksi dojde dech, přestože nápad o princi a princezně, kteří se mají mít plné zuby, není vůbec na škodu.
Karel Janák dostal další šanci udělat vánoční pohádku proto, že ty jeho předchozí se povedly. K jeho škodě ta jeho lepší běžela zrovna před vysíláním štědrovečerní novoty.
Korunní princ, jeho pohádka z roku 2015, se spokojila jen s „obyčejným dějem“ žárlivosti mladšího prince na toho prvorozeného, ale je také třeba říct, že výrazně jí pomohla velká jména, jako je Josef Abrhám, Ladislav Mrkvička nebo Jaromír Hanzlík.
Na tohle se ale nedá spolehnout donekonečna, přece jen herecká generace se obměňuje. Ani my nemůžeme pořád jen dokola koukat na klasiky z padesátých let a na Popelku, která se pomalu odsouvá do pozdních večerních vod, kam ale popravdě už patří.
Je dobře, že se nové pohádky točí, a je dobře, že to Karel Janák zkouší jinak, moderněji a trendy. Jak si nevzít princeznu není vůbec špatná pohádka, jen si na ni budeme muset trochu déle zvykat. I tak pro svůj komplikovaný děj nedosáhne toho, co se povedlo jeho dřívějším pohádkám Princezna a písař a Princezna a půl království.
Jako autor ale může být Janák spokojen a dá se čekat, že na příští rok dostane nabídku znovu. Rozhodně vyrábí kvalitní pohádkovou tvorbu, i když se mu v ní, pravda, opakují stále ti stejní herci. Možná není fér srovnávat tvorbu dvou režisérů, kdy Jiřímu Strachovi se povedlo z Anděla Páně udělat „klasiku“ už druhý rok po natočení filmu v roce 2005, Janák je ale už na velmi podobné cestě.
Pohádka Jak si nevzít princeznu to ještě nebyla.
Fotogalerie |
