Říká se, že hokej je české rodinné stříbro, klenot, národní bohatství. Jenže on už se dávno neblyští jako dřív. Je zašedlý. Jako kdyby ho někdo vytáhl ze staré kredence.
Je to naprosto zřejmé. Národní mužstvo dospělých slavilo medaili na olympiádě naposledy v roce 2006, kdy bylo třetí v Turíně. Na mistrovství světa bralo bronz v roce 2012. A reprezentace do dvaceti let čeká na cenný kov ze šampionátu už třináct let.
Poslední důkaz je aktuální. Čeští reprezentanti do dvaceti let naprosto zkolabovali v posledních dvou utkáních mistrovství světa. V boji o bronzovou medaili dostali od Američanů v Bufallu na cestu domů devítku, padli 3:9, předtím v semifinále je Kanada smázla 7:2.
Je to ostuda bývalé hokejové velmoci.
Filip Zadina, nejlepší český střelec na turnaji, po debaklu s Američany řekl: „Sahali jsme po vyšších cílech, chtěli jsme víc než být čtvrtí. Ale nevyšlo to, i tohle bereme jako úspěch.“
Lže si do kapsy.
Jen si vezměme tři klíčová utkání na mistrovství. Ve čtvrtfinále proti Finsku Češi vyhráli srdcem, charakterem a neskutečným výkonem gólmana Josefa Kořenáře, který zastavil více než padesát střel a zazářil i v penaltovém rozstřelu.
To je chvályhodné, ale podobně se může zadařit jen jednou za čas. Rozhodně ne pravidelně.
Jinak tým kouče Filipa Pešána byl jasně horší než Finové. A to stejné platilo i v semifinále s Kanadou a v boji o třetí místo s USA.
Tam byl rozdíl ještě viditelnější, soupeřům stačili jen ti nejlepší, například útočníci Martin Nečas s Filipem Zadinou.
Na bronzové medaile Češi nedosáhli, uzmul jim je tým USA.
Češi byli pomalejší, méně rozhodní, méně odolní, méně sebevědomí. Ani brankáři Kořenář s Jakubem Škarkem (druhý měl být jednou z hvězd mistrovství) nechytali dobře. Nakonec se ukázalo, že Kořenářův výkon proti Finsku byl jen výkřikem do tmy.
Důvody, proč Češi takhle zkolabovali se opakují. V místním hokeji chybí konkurence. Každý si jede na svém písečku: Jen aby můj klub uspěl. Proto vládnou v extralize i první lize (druhá nejvyšší soutěž) veteráni. Přitom především první liga by se měla hemžit chlapci od sedmnácti, osmnácti let, kteří by se v ní omlátili.
Ve Finsku, Švédsku je to naprosto normální, že talentovaní mladíci dostávají prostor. V budoucnu se to vyplatí.
Navíc už od žákovských let rozhodují v Česku výsledky. Hlavně neprohrát, to je motto. Proto hokejisté (ale i fotbalisté) ztrácejí kreativitu, bojí se hrát. Svět přitom jede na druhou stranu – vítězí jen ti, kteří si věří.
To vše se v Buffalu zase projevilo. Česko mělo sice pár slušných individualit, ale většina týmu byla průměrná až podprůměrná. Ve srovnání s Kanadou či Švédskem o dvě patra níž.
Český hokej je prostě v průšvihu. A postup do semifinále to nezakryje.
Fotogalerie |
