Eva Decastelo: My ženy jsme občas krávy, emancipace je přes čáru. O tenhle svět se bojím

Rozhovor jsme s ní dělali před divadelním představením, v němž momentálně hraje. Měli jsme na ni jeden požadavek, aby se pro focení nelíčila. | foto: Tilen Vajt

Dvanáctého září slaví Eva Decastelo čtyřicet let. Drobná divoženka narozená ve znamení Panny pracuje jako moderátorka, jako produkční, občas hraje, občas je sama za celebritu, občas ty celebrity zpovídá. Má jen 150 centimetrů, ale je jí všude plno, jak když se protrhne přehrada. Její hyperaktivní povahu klidní dvě děti a „flegmatický manžel, kterého miluji“, jak mluví o svém muži. Decastelo vstupovala do showbyznysu ještě pod jménem Aichmajerová, v době, kdy se lidé teprve učili, co to je vlastně showbyznys v tom pravém, západním slova smyslu. Prošla si vším možným, se čtvrtým křížkem na hřbetě si naložila i novou životní roli, kterou mnoho lidí sleduje online. A málokdo k tomu má výhrady.

Takže, milá Evo...



Já jsem definitivně stará!

Zase jsi mi to zbořila. Fajn, začneme rozhovor tím, že jsi definitivně stará?

Ne, já jsem mladá z posledních sil, to je moje oblíbené rčení a budu ho používat, dokud to půjde. Dokud se tomu lidi budou smát, tak to budu používat, jakmile začne trapné ticho, tak pochopím, že jsem fakt v hajzlu. To je nějaká kniha, Mládí v hajzlu, ne?

Je. A taky je kniha Život začíná po čtyřicítce, byl to bestseller. Není to lepší titul?

Mám takový pocit, že můj minimálně začal po třicítce, protože to se mi narodily děti a začala jsem víc uvažovat nad tím, co, jak a proč dělám. A taky za kolik. Já se velmi často shledávám s mladými lidmi, tak vidím ten rozdíl mezi ženskou, které je čtyřicet, a holkou, které je dvacet. Střelený jsme obě dvě stejně, ale já už vidím ty důsledky a jsem méně ochotná jet metodu pokus–omyl. Spíš si vše promýšlím, kdežto ta dvacetiletá holka tu svoji střelenost dotáhne do nezbytných konců.

Jedním ze znaků zmoudření a stárnutí je, že se už kontroluješ, co, kde a před kým děláš?

Já už si promýšlím i to, jak moc jsem veselá. Mám hranice, kam až můžu být veselá, tuhle záklopku jsem neměla možná ještě tak před pěti lety. Ta moje veselost se prolnula do toho, že mě lidi přestali brát vážně a že si mysleli, že zvládnu všechno. Teď už ne, už jsem pochopila, proč je Leoš Mareš občas takový arogantní blbec, v uvozovkách. Protože chrání svoji práci a pověst.

Eva Decastelo

Leoš Mareš je v uvozovkách arogantní blbec?

Když jsem někam přišla na moderování a nebyl scénář a byl na houby zvuk a nefungovala tam produkce, tak jsem začala běhat jak fretka, abych všechno zachránila. Byla jsem ochotná jít na jeviště i v případě, že ty věci stoprocentně nefungovaly. Dávala jsem všanc svoje jméno a říkala jsem si, že to nějak dopadne. Ale Leoš Mareš v těchto okamžicích, a já jsem měla možnost to sledovat, všechno okamžitě zastavil a řekl ne. Buď to bude perfektně připravené a já vystoupím a udělám svou práci, nebo jdu. A měl absolutní pravdu, já jsem si o něm myslela, že je blbec, který není ochotný pomáhat lidem, ale ono je to tak, že je to velmi chytrý člověk, který pochopil, že jde o jeho jméno a nemůže dělat věci, za které jsou zodpovědní jiní. Protože jakmile vylezeš na jeviště a cokoliv se tam pokazí, tak za to můžeš ty. Tak tohle už nedělám. Už začínám být taky arogantní kráva, co se týče těchto situací.

U té arogantní krávy ještě chvíli zůstaneme, protože já jsem chtěla otevřít ten rozhovor jinak. Než jsem tě poznala, myslela jsem si o tobě, že jsi blbka. Teď vím, že to není pravda. Stává se ti často, že mají lidé vůči tobě podobné předsudky?

Ano, velmi často, ale je to skvělá startovací pozice. Samozřejmě mě to mrzí, ale já na tom můžu pouze vydělat. Mrzí mě to hodně jen v tom případě, kdy někdo mým kamarádům a přátelům řekne: Hele, ty se kamarádíš s tou Decastelo, vždyť je úplně blbá. Ale vzhledem k tomu, že jsem si tenhle typ prezentace pipiny z televize zvolila, jsem pak ráda, když jsou ze mě lidi nadšení, když vidí, co dělám a co umím. Už jenom to, že přijdu někam včas a opravdu na správné místo, je pro ně vrchol.

Překvapíš tím ještě dneska někoho? Lidé jsou zvyklí na daleko horší věci, obzvláště u celebrit.

Velmi často se mi stává, že mi vysvětlují, jakým způsobem mám poslat fotku, aby ji mohli dát na plakát. A když se jich zeptám, jestli to chtějí v hi-resu (high-resolution, česky vysoké rozlišení, pozn. red.), nebo poslat logo v křivkách (logo v křivkách lze neustále zvětšovat, aniž by se deformovalo nebo ztrácelo ostrost, logo v klasickém JPG či PNG formátu se během zvětšení rozmazává a pixeluje, pozn. red.), tak začínají být oni v čudu, o čem to vlastně mluvím. Díky tomu, že moderuju dvacet let, tak poznám, kde mohou být zádrhely nebo kde může čekat chyba. A když to začnu lidem vysvětlovat, tak většinou mají sarkastický pohled a myslí si, že jim tady nemám co vykládat. A bohužel v některých případech si v tom nenechají poradit, ale přijdou pak za mnou po akci s tím, že jsem měla pravdu. Druhá věc je, že jsem mnoha lidem mnohem bližší, protože mají pocit, že je neohrožuju.

Ty působíš, a já to vím i ze své zkušenosti, že se můžeš bavit s kýmkoliv o čemkoliv. Ne každý to svede, jsou lidé, kteří si tvoří bubliny i v realitě. Je to dar, nebo se to učí?

Jsem schopná naladit se na jakoukoliv vlnu a vzhledem k mým všeobecným povrchním znalostem jsem schopná tuto vlnu jet prakticky v jakékoliv společnosti. Ale pozor, uvádím povrchní znalosti. Vím o všem trochu, ale všechno dokážu okecat.

Pravidelně sleduješ zprávy, abys byla v obraze a okecala to?

Jsem zvyklá denně kontrolovat a projíždět weby, co se kde děje, takže večer se už nedívám na zprávy, protože všechno už za den zjistím. S manželem si v průběhu dne říkáme, jestli viděl to a tamto. Nemám ráda politiku, nevyznám se v historických konotacích a ani to nepředstírám, ale co se týká českého showbyznysu, který mě baví, tam jsem ráda, když můžu ve společnosti ostatním tu aktuální kauzu přiblížit.

Chudá holka z Radosti, které kradli peníze

Na showbyznys stále mnoho lidí pohlíží povrchně, protože on povrchní je, ale ty se v něm pohybuješ i z té druhé strany, pomáháš ho ve své práci tvořit. Odnášíš si z toho něco?

Od loňského roku vyučuji na mezinárodní konzervatoři, kam mě dotáhla Veronika Žilková, učila jsem tam základy televizní tvorby. A třeba jen to, když holkám vysvětluji, jakým způsobem se tvoří bulvární reportáž, tak mi nedochází skrze mou sociální bublinu, jak do toho ti lidé zvenku nevidí. Jak moc ten svět chce být klamán.

Jsme v Česku, jsou devadesátá léta, je po revoluci a vznikají tady firmy v kočárkárně, podnikatelské baroko a skutečný showbyznys ve smyslu toho, že slavným se poprvé stává i ten, kdo nic neumí. Ty jsi tahle divoká léta zažila a byla jsi přímo v nich. Kudy vede vstupenka?

Já jsem v Litoměřicích byla slavná už od mých čtrnácti let. Mě showbyznys lákal vždycky a nutila jsem mámu, aby se mnou jezdila po různých soutěžích miss, kde nebylo omezení výšky, takže já jsem vymetala kdeco a prakticky v každé soutěži, kam jsem se přihlásila, jsem skončila minimálně jako miss sympatie. Pak jsem začala chodit na castingy na reklamy a ve čtrnácti letech jsem natočila svoji první televizní reklamu na časopis Překvapení.

Eva Decastelo

Kolik jsi za to dostala?

Nějakých deset dvacet tisíc. To byly velké prachy, už nevím, co přesně jsem koupila, ale bylo to něco pro mámu.

Zahraniční hvězdy tomu říkají „breakthrough“, u nás je to zlomový bod, ten moment, kdy tě umělecké okolí nebo obecně svět registruje. Jaký byl ten tvůj?

V sedmnácti letech jsem vyhrála konkurz do Divadla Na Zábradlí na roli seňority v představení Na hniličko, chtěli jižanský typ. Sice chtěli absolventku DAMU, ale to jsem si říkala, že se to „nějak udělá“. Nakonec se rozhodovalo mezi mnou a Tatianou Vilhelmovou, vybrali mě. Já žila pět let v domnění, že jsem absolutní herecká hvězda, že jsem porazila i Vilhelmovou, aby mi později kolega z představení Bob Klepl řekl, že do té role potřebovali herečku, která se dá vychovat, nikoliv profesionála, jakým byla Vilhelmová.

Předpokládám ale, že z toho jsi živa nebyla. Protože ty pocházíš z „líhně“ dnešních slavných žen, já bych to řekla, ale ty se k tomu dostaneš sama...

Herectví člověka samozřejmě neuživí, já mezitím chodila do školy, takže když jsem se přestěhovala do Prahy, musela jsem z něčeho žít. Jediné, co jsem tady mohla dělat, bylo tancování. Samozřejmě jsem nechtěla tancovat svlečená, naštěstí jsem se přes kamaráda dostala do klubu Radost FX.

Přesně to jsem měla na mysli. Tam jsi se potkala právě s Táňou Vilhelmovou?

S Táňou jsem se tam nepotkala, ale mojí kolegyní na „black tuesdays“ čili černé úterky byla Lejla Abbasová.

To byl nějaký fór na Lejlu?

Ne, DJ Riccardo, který během nich hrál, byl černoch. My jsme byly stálé tanečnice Radosti, já dostávala pět set korun za večer. Nástup byl v deset večer, konec ve tři hodiny ráno, půl hodiny tančíš, půl hodiny máš volno. V té době jsem měla asi pětačtyřicet kilo. Na tyhle „black tuesdays“ jsme dostávaly od Riccarda tisícovku a potkávaly jsme se tam občas i s Kateřinou Kristelovou.

Kristelová taky tančila?

Taky tancovala, ještě pod jménem Blažková. S Lejlou jsme zůstaly od té doby kamarádky, pak jsme se znovu potkaly v Big Brotherovi.

Radost s Roxy jsou společné minulosti mnoha českých hereček, ale dlouho se tam vydržet nedá, holky chtějí dál a hlavně výš. Co odtamtud vyvedlo tebe a kdo?

Ty moje devadesátky byly jedna velká party, mimochodem v Roxy jsme se potkávali pravidelně s DJ Loutkou, který hrál i v Radosti. Pak jsem potkala fotografa Adolfa Ziku, který letěl na Kanáry fotit kalendář černobílých aktů. Šla jsem na konkurz a vyhrála, ale Adolf na Fuerteventuře zjistil, že jsem poměrně šikovná na zařizování věcí. Po návratu do Prahy mi proto řekl, že potřebuje, aby mu někdo vedl fotostudio.

Jak se vede fotostudio? Fotograf přece přijde, nafotí a jde.

To byl ten moment, kdy jsem se začala etablovat jako produkční, pak jsme začali kromě focení točit i televizní reklamy. Ze mě se stala šéfka reklamní společnosti, která dělá věci na klíč, ale všechno jsem se učila za pochodu, protože ze školy jsem toho moc neuměla.

Z jaké školy?

Od šesté třídy jsem chodila na gympl, ale v kvartě jsem odešla, přestoupila jsem na pedagogickou školu, která měla v sobě integrovanou rodinnou školu. Měli jsme normální rozvrh jako na střední škole, akorát navíc šití a vaření.

Mám to chápat tak, že jsi vystudovaná bydlenka?

Přesně tak, ale na život mě to nepřipravilo vůbec, vařit neumím a neušiju ani kapesník. Taky jsem nikdy neměla ambice na vysokou školu.

Vraťme se ještě k tomu tančení v Radosti, sice je to startovací pozice mnoha holek v showbyznysu, ale po veselých večerech nebývá druhý den růžový. Jak se protlouká holka z vesnice v Praze za peníze na ruku? Jaký je ten den?

Spala jsem a chodila na castingy. Točila jsem celkem dost reklam, protože zrovna byl v kurzu můj typ, takže jsem měla práci za lepší peníze, ty ale padly na bydlení. Taky jsem točila videoklipy.

Byla jsi chudá holka?

Chudá. Občas se stalo, že jsem poslední týden v měsíci přežívala na čínských polívkách a chlebu. Ze začátku jsem v Praze bydlela s holkami v jednom bytě v Nuslích, já jako jediná z nich měla stálou práci jako tanečnice, nájem tehdy stál dvanáct tisíc, každá jsme do kabinetu v obýváku měly dát čtyři tisíce. Majitel se ohlásil, že si přijde pro peníze, otevřel kabinet a tam nebyly peníze ani jejich, ale ani ty moje. To byl moment, kdy jsem se rozhodla, že je čas na samostatné bydlení.

Ty jsi kamarádka s Bořkem Slezáčkem a Bořek je stejně jako ty symbolem společenské porevoluční Prahy. Vy se znáte jak dlouho?

Já si pamatuju ještě dobu, kdy byl s Alenou (Šeredovou, pozn. red.), kdy začínal v televizi a já ho platonicky milovala, pro mě byl vždycky sexsymbol. Pak nás blíže seznámil Matěj Ruppert, když jsem s ním chodila.

Člověk má představu, že vy jste byli ti, kdo se váleli celou noc po večírcích, chlast, drogy a chlebíčky. Nic jste nemuseli a všechno se vám sneslo do klína.

Já jsem k tomu přišla až daleko později, k párty životu jsem se nachomýtla, až když jsem začala chodit s Matějem Ruppertem z Monkey Business. Tohle byla vždycky ta pražská zlatá mládež, kam já nikdy nepatřila, já byla holka z Litoměřic, která dělala někde blbou tanečnici. Dostala jsem se do showbyznysu pořádně až poté, co jsem vyhrála konkurz do televize Óčko. Až tehdy mě konečně začali zvát na ty večírky.

První láska s Matějem Ruppertem

Už podruhé jsi nakousla něco, co ví málo lidí, že jsi žila s Matějem Ruppertem. Jaký to byl vztah?

Úžasný. My jsme kamarádi dodnes, jeho mamince dodnes říkám druhá maminka, stále si s Matějem voláme. Matěj byl navíc prapůvodcem mého nynějšího šťastného manželství, Reného jsem potkala přes Matěje.

Jak jste se poznali?

Vyhrála jsem konkurz na reklamu a točili jsme na zámku v Dobříši. Dveře od minivanu, kterým jsem tam přijela, otevřel Matěj Ruppert, ten tam dělal asistenta režie.

To ještě nezpíval?

Zpíval, ale nebylo to na vydělávku. Já jsem se do něj okamžitě zakoukala, protože kromě toho, že je Matěj extrémně hodný člověk, čestný a empatický, je taky hrozně vtipný. Má ten polodementní smysl pro humor stejně jako já. Myslím si, že za pár dní už jsme spolu začali bydlet. Tedy Matěj bydlel u mě, já už v té době měla pronajatý byt, takže Matěj se od svých rodičů přestěhoval ke mně.

Matěj Ruppert neuvěřitelně zhubl a je sexy. Vážně!

Takže ty jsi z Rupperta udělala dospěláka. Nějakou dobu jste spolu žili, ale jak víme, vztah nevydržel. Co bylo za problém?

Byli jsme spolu minimálně dva tři roky, ono už je to poměrně dlouho, takže si to nepamatuju přesně. Nebyl mezi námi žádný problém, kromě toho, že Matěj byl bohém a měl nárazovou práci, a já, jak jsem dělala už tu produkční, byla jsem nonstop v práci. Takže my jsme se začali míjet a mně nevyhovovalo to, že já přijdu domů a Matěj je pořád na stejném místě, jako byl, když jsem odešla. A pak šel s klukama do hospody k Tygrovi, kde vymýšleli texty.

Rozchod tedy proběhl kvůli tomu, že ty jsi byla dál než Ruppert?

Rozchod proběhl kvůli tomu, že já už jsem chtěla buď rodinu, nebo svatbu.

Dala jsi mu ultimátum?

Dá se to tak říct, ale to bylo víceméně půlroční rozcházení. Já byla nešťastná, protože jsem měla pocit, že jak Matěj začíná být slavný, tak na to neměl myšlenky. Nechtěl o tom ani mluvit, takže jsem měla pocit, že mě nechce vůbec. Přitom on mě chtěl, jen nebyl připraven na zásadní krok. My jsme se měli potkat o pět deset let později a podle mě bychom spolu byli dodnes.

Co by na tohle řekl tvůj nynější manžel René Decastelo?

Matěj byl moje první megaláska a dodnes má v mém srdci místo, ale René, můj manžel, už byl pro mě hotovej chlap. U Matěje jsem pořád hledala, co by se dalo zlepšit, ale v okamžiku, kdy jsem ve třiceti potkala Rendu, tak jsem od druhého dne, co jsem s ním začala chodit, hledat přestala.

Manžel René a exmanželka jako bonus

Můžeš mi říct, čím tě Decastelo uchvátil? Co dostane Evu z Litoměřic na kolena?

Eva z Litoměřic se uchvátí velmi jednoduše, dáš jí najíst, já jsem velký gastrosexuál! Ne, Renda má jednak ohromné charisma, velký smysl pro humor, do toho má neuvěřitelný přehled, a navíc, ačkoliv se mi to příčí na jazyku, má sexy mozek, i když to sousloví nerada používám. Studoval na Karlovce psychologii a myslím si, že je v tom velmi dobrý. Najednou jsem seděla s hotovým chlapem, který věděl, co chce, věděl, že chce mě, a uměl manipulovat, ale tak, že mi to nevadilo. Já mu na ty manipulační techniky pořád ještě přicházím. Teď máme výročí devět let od svatby a pořád to ještě nemám všechno zmáknutý.

Eva Decastelo rozená Aichmajerová. Má za manžela bývalého muže Štěpánky Decastelo Reného a všichni dohromady mají přátelské vztahy.

Většina holek má nějakou vysněnou představu, do níž patří svatba s někým, kdo je idolem do života. Často pak ta životní realita končí tak, že namísto snu přichází vystřízlivění i v tom, že se vdá za „použitého“ chlapa. Je v tom výhoda?

Já mám v tomto případě ještě víc, než jsem si vysnila. Jak jsem z těch malých poměrů, tak jsem si nikdy nemyslela, že budu chodit s takovým člověkem. Pro mě je to dodnes jemný šok, že někdo typu Rendy si vzal mě, malou hysterickou komediantku. Navíc chlap z druhé ruky má neuvěřitelnou výhodu, má zkušenosti a ví, co u žen funguje, žádná nejsme dokonalá. A většinou už na tu druhou ženu nemá tak vysoké nároky a je daleko víc tolerantnější, protože všechny ty hádky a problémy si už jednou zažil.

Taky jsi dostala netradiční svatební dar do manželství, a to jeho bývalou manželku.

Zrovna dneska byla u nás plavat i s jejím novým přírůstkem Oliverem, jsou mu tři roky. Bývalá manželka vždycky zůstane v životě tvého muže, zvlášť když s ním má dítě. A buď se budete nenávidět a budete o sobě říkat, že jste krávy, nebo si k sobě najdete nějakým způsobem cestu.

Štěpánka a Eva v roce 2011.

Kdo začal s cestou sbližování?

Myslím si, že já. Štěpánka je ostřejší a dominantnější, proto jim to s Rendou taky tolik nefungovalo. Já jsem mrňavá, takže to člověka naučí si najít cestičky, když je každý větší. Tím, že jsem nadměrně empatická, tak si najdu cestu prakticky ke každému, pokud ten člověk bude chtít.

Jak se paktují ženy jednoho muže? Přišla jsi za ní a řekla jsi: Pojďme být kámošky?

To ne. To vznikalo v průběhu dvou let, kdy jsme zjistily, že máme hodně věcí společných. Jsme obě bláznivky, až na to, že ona zůstává v nebesích, ale já se po bláznění vracím na zem. Ona je umělec a já jsem pragmatik.

Byla ti na svatbě?

Byla mi na svatbě, byla i na křtinách. Mimochodem kmotrou naší Zuzanky je Gábina Partyšová a mojí svědkyní na svatbě byla Lejla Abbasová. Takže jsme to dotáhly z té Radosti až ke svatbám.

Když se pohádáš s Reném, stěžuješ si Štěpánce?

Ano.

Pomlouváte ho?

No jasně, samozřejmě. Nikomu jinému to říct nemůžu, přece nebudu pomlouvat vlastního manžela u cizích lidí, ale někomu to říct musím. Mojí mámě to říct nemůžu, protože moje máma je hodně dominantní, takže vyžaduje, abych si stála za svým. Ale já když si budu stát za svým, tak stejně prohraju, akorát to bude delší boj.

Štěpánka ti poradí, co dělat, a ty to pak na manžela aplikuješ v praxi?

Ne, Štěpánka mi neporadí. Protože ona neví, a proto se taky rozvedli. Ale funguje mi jako vrba.

My ženy se občas chováme jako krávy

Ty jsi jedna z mála celebrit, které nemají žádné hejtry, což se váže ke tvému manželovi. Chceš slyšet, o co jde?

No jasně!

Tebe má rádo i ženské publikum, což nebývá zvykem, a důvodem, proč jsi tak oblíbená, je to, že na Instagramu, kde jsi teď hodně aktivní, jedeš od počátku linku: Ukážu vám kozy a taky miluju svého manžela.

To je nápad od Ondřeje Höppnera (novinář a bývalý šéfredaktor týdeníku Spy, deníku Aha! a Šíp, pozn. red.)! Dodnes si pamatuju jeho bulvární školu a vím, že kozy prodávají.

Eva Decastelo má jasně danou linku na Instagramu, kterou veřejnost kvituje.

I ženy to evidentně oceňují, netvoříš na Instagramu lžimoudra a lžicitáty, které přikládáš k sexy fotkám, abys zakryla pravý úmysl sexy fotky, ty to vybalíš na lidi na rovinu, včetně neustálého tvrzení, jak moc miluješ manžela. Vypadá to až neuvěřitelně.

Jedna věc je, že svého manžela opravdu miluji a strašně si vážím toho, že se mnou je, i když jsem občas nesnesitelná hysterická kráva.

Děláš mu scény?

Občas dělám a úplně kvůli kravinám. On se usměje a jde do hajzlu a já se můžu posrat vzteky. Ale on ví, že s ženskou nemá smysl se hádat, protože když nám dojdou logické argumenty, tak použijeme větu: Ale tvoje bába je taky blbá! A my ženy saháme do historie a jsme schopny velmi ublížit jenom proto, abychom tu hádku vyhrály. A v tomhle je Renda skvělý, že dělá, že ty hnusy neslyší, a odchází pryč, aby nám zachoval to hezké manželství. Za to jsem mu vděčná.

Což bývá důsledek toho, že mnoho v práci úspěšných a emancipovaných žen drží stále doma tu submisivní linku a nechává muže být hlavou rodiny. Evidentně zastáváš stejný postoj, je to poznat z tvého veřejného projevu. Proč to tak má být?

Já úplně nenávidím, jak ženy nadávají na svoje chlapy, někdy i naprosto veřejně. Když řeknu veřejně o svém chlapovi, že je kretén, tak to je jednak vypovídá o mně, že jsem hloupá, a za druhé, proč tedy s ním jsem? My ženy se občas chováme jako krávy. Myslím si, že ta emancipace už pokročila přes únosnou míru, mně by klidně vyhovovala doba první republiky, kdy ženy byly ženy a muži byli muži. Teď je strašně těžké tu rovnováhu udržet, když se ženy snaží dokázat, že jsou stejně dobré jako muži.

Mnoho žen by ti ale odporovalo, že v zaměstnání je to předsudek, dokonce naprosto nežádoucí názor.

V práci ano, ale doma musíš ukázat, že ten chlap je lepší. On ti dává ten klid a tu svobodu, aby ty sis mohla žít hezky. Promiň, kde jsme byly předtím?

Byly jsme u Instagramu. Jak dlouho se ještě hodláš takto prsit?

Dokud budou push-upky a bude to nahoře, ale myslím si, že okolo padesátky už to bude trapas. Pak už to budu prezentovat jenom jako humor.

A jak poznáš, že nastane doba trapnosti?

Až se tomu lidi nebudou smát a nebudou mi na to ty ženy reagovat tak hezky, jak na to reagují. Já samozřejmě ty fotky retušuju, dávám na to filtry, stoupám si tak, abych nevypadala tlustá, ale tohle všechno taky přiznávám. Cesta za dokonalostí je cesta do pekel, která stresuje všechny, a to se týká i navenek prezentovaného života. Třeba rozchodů a následných prohlášení na sociálních sítích.

Narážíš tím na rozchod Vondráčkové a Plekance? Na ten hon, co se na Tomáše začal pořádat?

Já si myslím o jakémkoliv honu na jakékoliv lidi, že nikdo jsme jim u toho doma nesvítili. Stejně to bylo s Romanem Vojtkem. Já mám Romana Vojtka strašně ráda, a když se to stalo, tak první, co mě napadlo, bylo, no to je ale svině! (Roman Vojtek v roce 2015 zničehonic a bez vysvětlení opustil svou ženu, která měla těsně před porodem. Jeho krok vyvolal obrovskou vlnu veřejné kritiky, pozn. red.) A pak jsem si uvědomila, vždyť je to Roman! Roman, kterého znám, vím, jak se chová, ale nevím, co je doma. Neznám ji, jaká byla doma, nevíme, co se tam stalo. A tohle bych aplikovala úplně na všechno. Můžeme na to mít svůj názor, ale neměli bychom odsuzovat.

Ty všechny miluješ a zbožňuješ, to se tě pak nejde ptát například na lidi, kteří mají u tebe speciální schované místo v duši.

A to?

Jestli máš taky jako my ostatní „crush“ do nějaké osobnosti? Ten moment, kdy se platonicky zamiluješ a stíháš všechno, co ten člověk dělá. Jak u puberťáků.

Jo, tamhle stojí (ukáže do davu).

Lukáš Langmajer?! Já asi spadnu ze židle.

On má naprosto dementní smysl pro humor. A je to člověk, který pošle do háje prakticky kohokoliv, pokud si myslí, že je to blbec, ale stejně tak položí život za člověka, o kterém si myslí, že to bude potřebovat. On a Bořek Slezáček jsou moji dva osudoví kolegové. A co se týče klasického herectví, toho velkého, tak to je Roden.

Eva Decastelo a její "platonická láska" Lukáš Langmajer.

A co v hudbě? Na jakou kapelu by sis koupila lístek? Ale koupila za svoje, ne že by sis vzala lístek za barter.

Krucipüsk. Když jdu do divadla nebo na koncert, tak si kupuju vždycky lístky, je to moje poděkování, že si vážím práce umělců, na které se jdu podívat. A Krucipüsk je moje srdcová kapela, ze zahraničí jsou to Depešáci. Takže když jsou tady Depešáci dvakrát v roce, tak já jdu dvakrát v roce na ten stejný koncert.

Doprčic, kde to vlastně žiju?

Pro lidi našeho věku hudba mládí, se kterou rosteme a stárneme. Přemýšlíš o budoucnosti? Co s tebou bude, až odejde ten pel krásy? Co Evě Decastelo zbyde pak?

Já jsem připravená. Jsem skvělá produkční a pořád dělám akce na klíč. Takže o práci se nebojím, ráda pracuju, umím pracovat a nejsem kikina.

Hovory o budoucnosti, respektive o duševním zrání, jsou vždycky vážnější, protože životní milníky jsou momenty, kdy člověk mění světonázor, hodnotí a bilancuje, ale málokdy lituje. Bojíš se o tenhle svět?

Bojím, jde úplně do prdele. Hlavní základ je, že se máme moc dobře, což je špatně. Spousty věcí si nevážíme, nejsme za ně vděční, ztrácíme sny, nebojujeme a jen přežíváme. Neřešíme existenční problémy a kvůli tomu řešíme už jen sračky. My tady v Česku nemáme hlad, nemáme války, nemáme zemětřesení, nemáme živelné pohromy. Dobře, vláda stojí za vyližkapsu, ale nikoho z nás nestřílí, můžeme se sebrat a jet do háje. Ani tak si neumíme užít toho, jak se máme dobře. Na rozdíl od zemí, kde lidé žijí v permanentním strachu.

Rodiče se samozřejmě vždy bojí o svoje děti, ale časem přijde největší obava z toho, čemu budou čelit. Co myslíš, že bude s tvými dětmi? Jaký poznají svět, který někdy už teď dělá problém i nám?

Já doufám, že moje děti si ještě užijí ten svět, jak ho známe, že ještě zažijí to hezké, ještě nebude ta příroda tak zničená, ještě bude co dýchat. Jak o tom mluvím, tak mám úplně na krajíčku, to jsem po těch dvou dětech asi ještě pořád hormonálně nestabilní... Bojím se toho, že se ten svět zničí sám a budou tam a u toho moje děti.

Máš strach, že podlehnou té ideologii, které se my dvě posmíváme? Sociální inženýrství, hyperkorektnost, ženy nebudou ženy, děti nebudou mít pohlaví?

Ne, to je o výchově, to můžu ovlivnit já, na rozdíl od válek nebo zničeného prostředí. Můžu jim dát dobré vychování a zázemí, ale ten zbytek už neovlivním. Ale ostatní rodiče by se taky měli snažit, aby svoje děti vychovávali tak, aby tyto věci nenastaly.

Decastelo a její děti: Michal a Zuzana.

Nedávno vydal francouzský týdeník Paris Match rozhovor s Alainem Delonem, který se – jak to říct kulantně – již sklání k zemi. Hodně virálním se stal jeho výrok, že tento svět opustí bez lítosti.

Že už to hezké jako bylo? Vždycky to může být hezké, jen to jen nás.

Říkám to tobě, protože ty také kritizuješ věci, které tam jmenoval.

Multikulti a podobné věci?

Nejen. Narážel na kulturní a společenské podivnosti, které se nyní dějí, od povrchnosti až po zločiny plynoucí z určitého stavu v Evropě. Co si o tom myslíš?

Celkově ta korektnost je cesta do pekel. Tohle jsou věci, do nichž úplně nevidím, nevyznám se v náboženství, neznám ty historické souvislosti, ale co vidím jako obyčejný člověk, je to, že celá imigrační krize se řeší špatně, protože se řeší důsledek, a ne vznik. Všichni bychom měli pomáhat tam, kde to vzniklo, aby ti lidé neodcházeli. Mají se mít dobře tam, kde jsou doma, pro nikoho nemůže být štěstí to, že opustí svou domovinu a jde do úplného neznáma, kde na něj čeká nejistota. Pro každého člověka je to vykořenění, sice pak záleží, jak se s tím vyrovná, ale podle mě žádný člověk neopouští rád zem, kde se narodil.

Obě děláme v médiích, každá sice jinak, ale přístup k informacím máme stejně vrchovatě a nad hlavu. Dost často se lidem z médií stává, že přes den během práce vstřebávají různé zprávy, ale nereagují na ně. A pak když mají chvíli čas sami pro sebe, přijde rána do hlavy...

Vím, co myslíš. Když se bavím o něčem, co mě vnitřně rmoutí, mám na kahánku. Jak v rámci práce vstřebáváme extrémní množství informací a dozvídáme se věci, o kterých bychom se dřív nedozvěděli. Taky víme, jaké titulky fungují, takže na tebe nonstop vyskakují hrůzy, navíc v neuvěřitelné kadenci jednoho hnusu za druhým, mozek je sice zahlcen, ale pak to na tebe padne a řekneš si: Doprčic, v čem to vlastně žiju? Na mě tyhle věci dopadnou hlavně kvůli dětem, já jsem to před nimi neměla, vidím v lecčems nebezpečí pro svoje děti. Navíc si to beru osobně i tím, že jsem empatická.

Řekni mi poslední věc, protože už přetahujeme, přestože jsme vůbec nestihly všechno. Na co se chceš zeptat ty mě? Máš jenom jedinou otázku.

Kdy budeš mít děti?

Teď se snažíš rozbrečet ty mě? Samozřejmě bych chtěla, ale nemám s kým. Najdi mi manžela.

Fotogalerie





Komentáře