Stejně jako v případě havířovské Dukly způsobila ničivý požár v Mariánském dole na Březových Horách u Příbrami neopatrnost a náhoda. Tehdy se psal 31. květen 1892.
Když jeden z horníků čekal na vyfárání z ranní směny, odhodil vyhořelý knot z olejového kahanu na zem. To ovšem nebylo nic neobvyklého, dělali to tak všichni horníci. V podzemí bylo vlhko a vzduch neobsahoval hořlavé plyny.
Nic proto ani trochu nenaznačovalo, jaká tragédie má v následujících chvílích důl přezdívaný Marie postihnout. Tím spíš, že onen horník odhozený kahan i společně se třemi kolegy zkontroloval. Nehořel, pouze doutnal. To ale stačilo, aby od něj chytla dřevěná výztuž chodeb.
Zabíjel hlavně kouř
Požáru, který se začal hned vzápětí šířit, si ale všimla až odpolední směna. A to už bylo příliš pozdě. Čtyři havíři ještě stihli vyfárat nad zem a požár ohlásit, jenže nakonec zůstali těmi posledními, kdo se z útrob dolu Marie dostali.
Chodbami se už v tu chvíli šířil oheň, který přepálil i lano klece, v níž se část z několika stovek havířů zoufale snažila dostat ven. Všichni se zřítili.
Když se pak vrchní správce dolu Hugo Grögler snažil ztracenou situaci zvrátit, nařídil přímo do hlavní šachty dolu vpustit vodu a pokusit se tak požár uhasit. Jenže horníky tím dost možná definitivně odsoudil k smrti. Přímý proud totiž zabránil ventilaci vzduchu a srážel stoupající jedovatý kouř zpět dolů.
Důl Marie, v němž zemřelo 319 horníků.
Uvěznění havíři měli jedinou možnost, jak si holý život zachránit – utíkat do stále ještě nezamořených prostor a najít únikovou cestu v některé z vedlejších šachet. Některým z nich se to povedlo, jiní to štěstí neměli.
V chodbách dolu zahynulo i několik záchranářů, kteří se horníkům vrhali na pomoc i přes v té době sporou výbavu. Pět horníků v dole pak našlo smrt, když se dobrovolně vydali svým kamarádům na pomoc.
Děsivá svědectví mrtvých
V dole Marie tak nakonec zemřelo 318 havířů, další jeden pak skonal v nemocnici. Zabíjel jak oheň, tak jedovatý kouř. O tom, jak přesně poslední minuty života obětí probíhaly, svědčí srdceryvné vzkazy, které na poslední chvíli havíři psali na kartony od střeliva, do dřeva či je vyrývali do skály.
Vynášení mrtvých z dolu Marie.
„Jsou to srdcervoucí vzkazy, jejich přepisy máme v muzeu. Jeden horník popisoval, že vidí a cítí kouř, že je mu nevolno, pak že ho bolí hlava a že horníci upadají do mdlob. Přes vzkazy se loučili se ženami a dětmi, modlili se. Zní to absurdně, ale také psali, aby za ně nezapomněli zaplatit několik krejcarů v hospodě za pivo,“ popsal iDnesu ředitel Hornického muzea Příbram Josef Velfl.
Jeden z takových vzkazů zanechal své ženě horník František Soukup: „Prosím vás, kdo naleznete toto poslední psaní, odevzdejte ho mé milované manželce. Jsou to poslední slova, v kterých se loučím s mými dětmi a prosím je, aby se modlily, aby Bůh má provinění odpustil a aby na Boha nikdy nezapomínaly, tak jako já při poslední hodině. Přišli jsme k dílu, začali jsme dělat, přiběhli sem lidi, že se nemůžou dostat odtud, šli jsme, pokoušeli se dostat odtud. Nebylo to možné. Čekali jsme pomoc větrem z trubek, to by nás snad zachránilo. Nebyl nám sem puštěný. Pokud jsme mohli, tak jsme se modlili, když jsme zeslábli, tak jsme padali do hlubokého spánku věčnosti.“
Zoufalství i jeden šťastný příběh
Když horníci v dole Marie umírali, panika propukla také nad zemí. K šachtám se sbíhali pozůstalí a především ženy se podle očitých svědků v zoufalství vrhaly ke každému vynesenému tělu, aby zjistily, zda nepatří jejich milému.
Ženy horníků se dozvídají, že jejich muži zahynuli v dole.
Katastrofa však napsala i jeden šťastný příběh. To když záchranáři na druhý den mezi ohořelými těly našli jednoho horníka, který v útrobách dolu jako zázrakem přežil.
Mrtví horníci byli pohřbeni do hromadných hrobů.
Prakticky okamžitě se mrtví havíři začali pohřbívat na březnohorském a příbramském hřbitově. Ze strachu z možných nákaz se s obřady nijak neotálelo a těla byla uložena do hromadných hrobů. Po 319 hornících zbyla bezmála tisícovka sirotků.
Viníka dopadli, pomáhal císař
V případě Marie se na rozdíl od požáru v dole Dukla podařilo najít toho, kdo nechtěně celou tragédii zavinil. Oním horníkem, který odhodil dohořelý kahan, byl jistý Emanuel Kříž.
Tragédii nepřežilo ani několik koní.
Odsouzen byl na tři roky těžkého žaláře se čtvrtletním půstem, na svobodu byl však díky udělení milosti propuštěn dříve a později začal pracovat jako lesní dělník. Tresty od několika měsíců do dvou let dostali i jeho tři kolegové, kteří byli v osudný okamžik s ním.
Pozůstalí horníků se pak dočkali odškodnění, stejně tak byla finanční podpora na obnovu dolu udělena i městu. O finanční pomoc se postaral samotný císař František Josef I., který na ni vynaložil jeden roční císařský plat.
Fotogalerie |
