Začínající léto, krásný slunečný den. Ráno 9. června 1970 bylo v Šardicích na Hodonínsku v lecčems podobné tomu ze dne 7. července 1961 v Dolní Suché u Havířova. Do dolu shodně pojmenovaného Dukla fárala více než stovka horníků na odpolední směnu. Bavili se, vtipkovali a všechno šlapalo tak, jak mělo.
Jenže když už byli v šachtách, nad zemí se začalo náhle schylovat k bouřce a přišla nečekaná průtrž mračen. Trvala přibližně tři hodiny a byla tak intenzivní, že v kraji začala nebezpečně zvedat hladinu vod. Například Šardický potok, který se začal vylévat z koryta a pomalu se měnil v prudkou řeku.
Ještě ve chvíli, kdy si enormní záplava vybrala svou první oběť, teprve tříletou holčičku z Kyjova, neměli horníci v dole Dukla tušení, jaká pohroma nad zemí panuje. Že je něco špatně, ovšem poznali záhy. To když došlo k přerušení přívodu elektrického proudu a v rozlehlých chodbách se rozhostila tma.
Zachránili životy, sami však zemřeli
Pak už začala další hornická tragédie nabírat rychlý spád. V půdě na dolem se pod náporem začaly tvořit trhliny a voda spolu s bahnem se začala valit chodbami Dukly. Dohromady byl zatopen prostor 33 kilometrů chodeb.
Když valící se vodu horníci zpozorovali a ohlásili problém dispečinku, jeho pracovník je okamžitě odvolal na povrch. Jenže z útrob každou vteřinou víc a víc zatopeného dolu se ven dostalo jen 76 ze 110 mužů, kteří v tu chvíli fárali na směně. Zbylých 34 zůstalo uvězněno pod zemí.
Na místo pak dorazili záchranáři, do útrob zaplaveného a zabahněného dolu se však nemohli dostat okamžitě. Nezbývalo než doufat, že se horníkům podařilo uniknout do horních pater Dukly a dostali se ke vzduchovým bublinám, kde by mohli dýchat. Marně. Z navrtaných děr se nikdo neozýval.
Záchranáři se snažili navrtat otvory a s uvězněnými horníky komunikovat. Nikdo se však neozýval.
Už v tu chvíli navíc tragédie v dole Dukla napsala jeden hrdinský příběh. Těmi, kdo nevzali v prvním okamžiku nohy na ramena a přitékající vodu namísto toho oznámili dispečinku, byli horníci Jindřich Cvek a Svatopluk Sotolář. Tím, že dokázali zachovat klid, zachránili možná všech 76 životů. Sami se ovšem z dolu nedostali.
Plané naděje po několik dní
Ohromná tragédie Šardice i okolí nesmírně zasáhla. Pamětníci vzpomínají především na zdrcené manželky zesnulých horníků, které si v slzách udržovaly plané naděje a několik dní čekaly u dolu, zda se jejich muže nepodaří zachránit.
„Ženy čekaly na šachtě tři čtyři dny. I s dětmi. Jedna paní stála tři dny u kola svého muže a plakala,“ cituje Česká televize jednoho z přeživších.
Čekání však bylo marné. Záchranáři postupně z podzemních šachet vyprošťovali už jen těla mrtvých horníků. Poslední z nich dokonce až v říjnu, tedy o čtyři měsíce později. Shodou okolností šlo o již zmíněného Jindřicha Cveka, jednoho ze dvou hrdinů.
Tlak vody zdemoloval půdu nad šardickým dolem Dukla. Právě tudy se pak voda dostala dovnitř.
Jasným důkazem ničivosti povodně budiž doba, po jakou horníci vodu a bahno z chodeb vyklízeli. Část dolu byla zprovozněna po roce, plně funkční však byl až po dlouhých třech letech.
Cenzura jako v roce 1961
V případě havířovského dolu Dukla, kde v roce 1961 požár připravil o život 108 horníků, se hojně spekuluje o cenzuře ze strany komunistů. Vedení dolu šéfoval komunistický pohlavár, celá tragédie se navíc režimu vůbec nehodila.
Situace z šardické Dukly je velmi podobná. Také zde se dalo podle mnohých tragédii předejít, nebýt lajdáctví, kvůli kterému například chyběly zádržné nádrže na vodu či bylo zanedbáno řešení únikových cest.
A velmi podobně probíhala i cenzura, na případ tragického úmrtí 34 horníků bylo dokonce uvaleno informační embargo. O případu se informovalo jen stroze a se zpožděním, navíc pokud článek v některých novinách vyšel, šlo jen o cenzurovaná a mocí upravená vyjádření.
Fotogalerie |
