Každý, kdo měl možnost zažít tábor před dvaceti a více lety, pochopí, o čem je řeč. Jednalo se totiž o zcela jiný formát rekreace. Rodiče akceptovali, že se jejich dětem nedostane standardního komfortu a nikdo je nepovede za ručičku.
Naopak kvitovali, že jejich ratolesti ochutnají jiný způsob života.
Hlavním heslem byla samostatnost. Dítě se učilo zvládat situace, s kterými se běžně nedostalo do styku, a testovalo hranice možného i nemožného. Vedoucí byl mentorem, který měl dát dítěti ten správný směr a svým koučováním mu ukázat, že se dá zdolat i výzva, která se může zdát zpočátku nezdolná.
Odřeninám, boulím a dírám na kalhotách se nepřikládala velká pozornost, hlavním motivem bylo zocelení. Máš problém? Vyřeš ho. Máš strach? Překonej ho. Snaž se. Bojuj ze všech sil. Jak je tomu ovšem dnes?
S důrazem na individualitu a jedinečnost každého dítěte jste jako vedoucí povinen dbát v prvé řadě na to, aby žádný z vašich svěřenců nepocítil vlastní průměrnost.
Tak třeba diplomy. Ztratily význam ve chvíli, kdy je musíte jako vedoucí rozdávat nikoliv na základě podaných výkonů, ale podle toho, aby měl každý táborník jejich pravidelný přísun. Že není co oceňovat, nevadí. Něco si prostě vymyslíte. Hlavně aby se dítě necítilo v kolektivu méněcenné.
Pakliže toto nepsané pravidlo nedej bože porušíte, dítě pláče, rodič se čílí.
A výsledek? Každý třímá v ruce svůj významný, méně významný či zcela bezvýznamný diplom a utvrzuje se tak ve vlastní bezchybnosti. Motivace být lepší? Nulová. Motivace pracovat na sobě a popřít vlastní průměrnost? Nulová. Touha bojovat a stát na vrcholu? Ve většině případů opět nulová.
A tak je to se vším. Chyba přitom začíná už doma. U rodičů. Ti do táborové přihlášky vypisují kvantum nekompromisních požadavků od těch, co přesně dítěti chutná a nechutná, s kým bude na chatičce až po ty, kdy požadují jejich potomka nepřetěžovat. Bývá unavený, takže když bude chtít spát nebo se neúčastnit programu, je to v pořádku. Hlavně do ničeho nenutit.
Po návratu domů pak obvolávají vedení a zahrnují ho stížnostmi, jak je možné, že jejich dítě postrádá šňůrku od spacáku. Zodpovědnost v takovém případě padá opět na hlavu dospěláka, který musí jejich dítěti hlídat kompletně všechno. Samotného dítka se jakákoliv ztráta samo sebou netýká.
Ad absurdum!
Současné trendy liberální výchovy a vyzdvihování dětské individuality mají neblahý důsledek. Každé dítě je sice od malička přesvědčené o vlastní dokonalosti, chybí ovšem to nejdůležitější. Fakta a čísla.
Bizarní na tom všem je, že právě takový přístup může současným dětem v dospělosti podkopnout nohy. Až totiž zjistí, že nejsou ve všem nejlepší, bude pozdě na smiřování. Nebudou bojovat, protože je to nikdo nenaučil. Nezdolají výzvy. Nechají si napsat antidepresiva.
Abychom však nezůstali jen u negativ, přestože u táborníků během let došlo k významné, ne příliš progresivní transformaci, stále přináší tábory dětem nepřenositelné zkušenosti, a to nejen co do znalostí a dovedností, ale také z hlediska sociální inteligence.
Učí se totiž pohybovat v kolektivu dětí různého věku, temperamentu i zkušeností.
A vize do budoucna? Skutečné tábory vymizí a nahradí je ty příměstské, které se konají v luxusních hotelových rezortech, děti budou obsluhovány profesionálními číšníky jak z Alcronu a nenaučí se zhola nic. Jen nic nedělat.
Fotogalerie |