“Když už mluvíme o Rusku, máme co do činění s nejvíce násilnými a nepředvídatelnými chuligány Evropy,” napsal do komentáře Guy Walters z anglického listu Daily Mail.
Angličany napadli v Marseille - přímo ve městě - a poté zaútočili i na stadionu po zápase, který skončil nečekanou remízou 1:1. Výsledek je však podle všeho příliš nezajímal.
Tady je deset věcí, které vysvětlují jejich chování.
1. Kde se berou?
Je to jednoduché, Rusko je zemí uniforem. Vojáci, policisté, to všichni mají blízko k nacionalismu hlásanému prezidentem Vladimirem Putinem. A mezi nimi je velké množství fotbalových chuligánů.
“Jsme skupina tvrdých mužů, mnoho nás je z armády a policie,” chlubil se podle listu Daily Mail jeden z chuligánů na Facebooku v únoru.
2. Rozmach chuligánství za Jelcina
Kořeny ruského chuligánství sahají do osmdesátých let. Stejně jako v Anglii se s prvními fotbalovými zápasy začaly objevovat násilnosti, a to ještě před vznikem „fanouškovské kultury“. Převrácená auta a rozbitá okna tramvají po fotbalových zápasech byly naprosto běžné věci ve městech, jako Moskva či Leningrad.
Nástup chuligánství současného stylu nastal po roce 1990 za vlády Borise Jelcina, kdy se celou zemí začalo šířit násilí a gangsterství. První skupinou byla Flint Crew ze Spartaku Moskva, dalšími významnými skupinami pro ruskou scénu byly Red Blue Warriors (CSKA Moskva), BWD (Dynamo Moskva) a Nevsky Front (Zenit Petrohrad).
3. Komu fandí?
To je zapeklitá otázka. “Spíše nikomu,” napsal jeden z ruských novinářů. “Na EURO vyrazili válčit,” doplnil.
Každopádně nejtvrdší příznivce mají dva velké a tradiční kluby - Zenit Petrohrad (někdejší Dynamo Leningrad) a Spartak Moskva. Na EURO se však objevují i další skupiny, jedna například z Lokomotivu Moskva, další z Dynama.
4. Mají Putinovu podporu?
Ne očividnou, ale rozhodně tichou. Jsou to totiž nacionalisté, kteří podporují například anexi na Krymu. Navíc jsou pravoslavní, a tak jim jdou proti srsti především muslimové. Proto jsou prezidentu Vladimiru Putinovi sympatičtí. Jeho postavení mu však nedovolí projevit se naplno.
Místo něj to udělal po událostech v Marseille Igor Lebeděv, člen výkonného výboru ruského fotbalového svazu. “Byli chránit čest své vlasti. Je potřeba je chápat a je jim odpuštěno.”
Evropská fotbalová federace jeho názor nesdílí, Rusko podmínečně vyloučila ze šampionátu.
5. Měli nějaké vzory?
Byli to angličtí rowdies, kteří páchali zlo především v sedmdesátých a osmdesátých letech, Jenže ti jsou dnes pro bojůvky z velké ruské země spíše k smíchu.
“Čas plyne na na nadcházejícím EURO budou angličtí alkoholici zbiti ruskými sportovci. Angličané už nejsou tak vášniví, jako byli v minulosti,” zněl vzkaz ruských hooligans před turnajem ve Francii.
6. Jsou vyzbrojeni?
Po bitkách v ulicích Marseille se mluvilo o nožích. Ty se rozhodne objevily. Jinak se využívá vše, co je při ruce: židle, dlažební kostky, kameny, prostě cokoli.
O záměrech, s nimiž na turnaj jeli, dostatečně vypovídá fotografie ze stránek ultras moskevského Spartaku. Na ní je tričko se znaky skupiny, pas a pak boxerský chránič na zuby. Ano, ten, co často žmoulají v puse hokejisté.
V zásadě však platí - největší zbraní Rusů jsou jejich těla.
7. Jak vypadají?
Je to nebetyčný rozdíl, když se podíváte na snímky z bitvy v Marseille. Zatímco Angličané dál zůstávají oplácanými holohlavými skinheady, Rusové jsou atleti, bojovníci. Rádi se předvádí, chodí do půl těla, vystavují svaly i tetování.
Angličanům se ve svých diskuzích smějí, že jsou “tlusťoši v tričkách od Lacoste a dámských botách”.
8. Jak začali EURO?
Do bitek se pustili, ještě než začal velký turnaj. Malý trénink si někteří z ruských hooligans dali už na cestě do Francie. S protivníky nebyl problém, stačilo se domluvit s polskými kolegy.
Setkali se na cestě, skupina fandů Lechu Poznaň a grupa zvaná Ruská ekipa. Bojovalo se čtyři proti čtyřem, vítězství si do obskurní tabulky zapsali Poláci.
A mohlo se pokračovat v cestě.
9. Alkohol a drogy?
Kardinální otázka. Pořadatelé mistrovství totiž uvažují o tom, že by v městech, kde se hraje, zakázali prodej alkoholu. Jenže to by zabralo v případě Angličanů, možná Němců, ale v žádném případě Rusů a provokujících Francouzů
„Rusové a místní, kteří útočí na fotbalové fanoušky, jsou naprosto střízliví. Nepijí, chtějí se soustředit. Šest měsíců cvičili a chystali se na výtržnosti a násilí. Nejsou opilí, to tohle násilí nezpůsobilo,“ řekl Kevin Miles z anglické Federace fotbalových fanoušků.
“Rusko je číslo jedna. Máme rádi pivo a holky taky, stejně jako vy, ale boj je číslo jedna,” vzkázali Rusové Angličanům.
10. Jak se prezentují?
Je to klasika, která funguje i v Česku. Internet a sociální sítě jsou pokladem pro sféru hooligans. Tady popisují své zápasy. V Česko dokonce dříve bodovali úspěchy v bitkách (mezi sebou i s policií) a tvořili jakou prvoligovou tabulku. Tak jsou “posunutí”.
Na EURO je to podobné, Rusové si oblíbili například Twitter. Na něj věší fotky s trofejemi. Jednou je to polská vlajka, po bitkách s anglickými soky bílé prapory s červeným křížem a názvy měst: Burnley, Ipswich či Grantham.
A k tomu výsměšné: “Jak se máte?”
11. Koho nenávidí?
Nenávist mezi ruskými kluby jsou založené na sociálních kořenech. Je tu propastný rozdíl mezi náboženstvími – mezi pravoslavnými křesťany a muslimy. Náboženský fundamentalismus hraje důležitější roli než v minulosti, nejsou to zatím nějak závažné bitvy. Stále platí, že největší konfrontace jsou mezi regiony. Jasným příkladem je situace mezi Moskvou a Petrohradem. Každé utkání mezi Zenitem a moskevským klubem má nálepku „vysoce rizikové utkání“.
Nejbrutálnějším bitvám docházímezi bývalými republikami Sovětského svazu, a tak třeba každý zápas ruského týmu v pobaltských státech vyvolává nepříjemné vzpomínky na SSSR. Pro tyto boje jsou obvyklé řetězy od motorek či flašky s uraženým hrdlem. Co se týká Ukrajiny, je to situace ještě komplikovanější.
12. Mají kult?
Ano, je to film Okolo futbola, jakási ruská verze československého Proč? Film byl na motivy několika skutečných událostí z historie ruského chuligánství a jejich nejtvrdšího jádra. Scény jsou občas přikrášlené, občas přehnané.
“Ti, kteří jsou v reálném životě hudebníci, bankéři, studenti, nebo automechanici, všichni tvoří jednu firmu. Stát se součástí firmy je těžké, ale je to na celý život. A není cesty zpět,” píše se v upoutávce na snímek.
To sedí.
Fotogalerie |
