Ve fotbale jde o čím dál častější problém. Hráči neunesou tlak nebo spadnou do dluhů, následují deprese, alkohol a nezřídka i sebevražda.
Podobně složitou životní etapou si prošla i jedna z hráček ženského fotbalu, útočnice pražské Sparty Christina Burkenroadová. U ní měl ovšem fotbal přesně opačný efekt – do problémů ji nedostal, ale vytáhl ji z nich. Vezměme to ale popořadě.
Jak jedna z nejlepších střelkyň ligy, kterou i její zásluhou ženský tým Sparty vede, prozradila v rozhovoru pro server Sparta.cz, vše začalo už v dětství. To totiž nebylo vůbec jednoduché.
„Když jsem byla na střední škole, procházeli jsme si s tátou těžkými časy, finančně. Už dřív, když mi byly čtyři, mi zemřela máma a tátu to dost vzalo. Bylo zvláštní sledovat člověka, který má být váš vzor, jak je sám nejistý a neví, jak si poradit s životem. Nakonec jsme s tátou žili po hotelech, různě se potloukali, stěhovali se každý týden,“ vzpomíná Burkenroadová, která pochází ze Spojených států a část dosavadní kariéry strávila tam.
Pak se dostavily deprese. A ty začala sympatická fotbalistka řešit tím nejhorším způsobem – drogami a alkoholem.
„Měla jsem deprese, všichni spolužáci měli krásné domovy a velké rodiny. Já neměla nic. Bylo mi šestnáct, pila jsem ve velkém množství alkohol a brala drogy. Stýkala jsem se s lidmi, kteří pro mě byli špatnými vzory, brali drogy a já je pak brala taky. Pohltila mě taková obrovská sestupná spirála,“ popisuje.
A jak dodává vzápětí, také ona se několikrát ocitla v situaci, kdy začala pochybovat o smyslu vlastního života.
„Často jsem myslela na sebevraždu. Když jste tak extrémně dole a cítíte, že váš život je k ničemu, že se zmůžete jen na každodenní užívání drog, pití alkoholu, tak si řeknete, že by možná bylo lepší nebýt naživu. Přišlo mi, že by bylo snazší tu nebýt. Bolelo mě, když jsem viděla tátu, který neunesl smrt mamky. Nad vším jsem přemýšlela, říkala jsem si, jestli má takový život smysl. A často jsem si odpovídala, že nemá,“ říká Burkenroadová.
Jak ale bylo zmíněno, fotbal u ní nakonec měl úplně opačný efekt než u hráčů, které psychický nátlak naopak semlel. Hvězdu pražské Sparty naopak zachránil od toho nejhoršího.
„Myslím, že hlavní bylo, že všichni věřili v moje fotbalové schopnosti. Nehledě na to, co se dělo mimo hřiště, na hřišti jsem zářila. Všichni mi tvrdili, že to můžu s fotbalem dotáhnout hodně daleko, že pro to musím udělat všechno. A já jim nakonec uvěřila a pochopila jsem, že v tom jsem opravdu dobrá. Fotbal mě dostal na dvě univerzity, dostala jsem se do ligy, hrála v Norsku a teď jsem v Praze. Kdybyste mi před šesti lety, kdy jsem žila po hotelech, řekli, že budu hrát fotbal v Praze, řekla bych vám, že jste blázen!“ říká.
Fotogalerie |