Dnes už nejde jen o to, kdo koho kdy zranil. Teď se hraje i o to, jestli se v opatrovnické válce někdo nepokouší vytěžit maximum skrze trestní řízení. A současně platí druhá věc, kterou nelze obcházet. Pokud k násilí došlo, žádná taktika v tom není. Je to trestný čin.
Proč se případ vrací na začátek?
Trestní kauza, v níž Adam Kraus čelí obžalobě ze znásilnění bývalé partnerky Nikol Enevové, měla u soudu směřovat k přímým výpovědím a důkazům. Jenže místo jasného posunu přišel procesní zlom. Odvolací soud vytkl závažná pochybení při výslechu poškozené, kterou považuje za zvlášť zranitelnou oběť. A do toho se přidala další věc, tentokrát konflikt mezi soudem a zmocněnkyní poškozené.
Výsledek je pro obě strany tvrdý. Co už jednou zaznělo, bude nutné znovu postavit, znovu projít a znovu prožít. A to ve chvíli, kdy se mimo soud dál přelévá mediální a internetová válka, která tenhle spor provází roky. Zatímco v jednací síni se řeší procedura, venku se řeší emoce, reputace a to, kdo vypadá věrohodněji.
Kdy a jak to celé začalo?
Adam Kraus a Nikol Enevová se poznali na konci roku 2012. Vztah se rozjel rychle, navenek působili jako pár, objevovali se spolu na akcích a fotili se vedle sebe. Jenže podle toho, co oba v různých fázích vypověděli, jejich začátky nebyly žádná idylka, kterou později sugerovaly společné fotky z červených koberců. Už během prvního půlroku soužití se mezi nimi podle Krause začaly hromadit neshody a hádky a vztah postupně sklouzl do krize, která se měla táhnout až do přelomu let 2013 a 2014.
Právě v té době přišla zpráva o těhotenství. Kraus ji ve svém líčení staví jako zlom a zároveň jako poslední šanci. I když mezi nimi už to v té době drhlo, tvrdí, že byl do Enevové zamilovaný a těhotenství si vyložil jako naději, že se dokážou znovu srovnat a postavit spolu rodinu. V téhle logice podle něj dávalo smysl jediné: snažit se ji podržet a podporovat ji, aby těhotenství zvládla. Syn Oliver se narodil v roce 2014.
Jenže do téhle představy mu podle jeho výpovědi velmi brzy vstoupil další tlak. Tvrdí, že v prvních měsících těhotenství měla Enevová opakovaně měnit názor na to, jestli těhotenství ukončit. Popisuje to jako mimořádně stresové období, kdy se téma potratu vracelo znovu a znovu a v některých situacích se mělo lámat i přímo u lékaře, v poslední chvíli.
On s ukončením těhotenství podle svých slov nesouhlasil, zároveň ale říká, že u ní chtěl stát a být jí oporou, ať už by se rozhodla jakkoli. Tvrdí, že ji doprovázel, nabízel konzultaci u lékaře, kterému důvěřoval, a že pokaždé, když se zdálo, že se rozhodnutí uzavírá, situace se znovu obrátila. V téhle pasáži jeho líčení nepůsobí jako romantická vzpomínka, spíš jako popis vztahu, který byl od začátku emočně rozhoupaný, vyčerpávající a plný tlaků, které se později přelévaly do dalších rovin.
Enevová naopak krizi také spojuje s obdobím těhotenství, jen ji vypráví jinak. V rozhovoru pro časopis Sedmička v roce 2023 mluvila o tom, že ji měl Kraus podvádět už tehdy a že právě to byl začátek konce. A zároveň v téhle stejné výpovědní linii popisuje něco, co je pro celý příběh klíčové i dnes: že proti ní podle jejího pohledu nestál jen partner, ale i jeho širší zázemí, které vnímala jako silnější, slavnější a vlivnější.
Právě odsud se pak dá číst i její pozdější krok směrem k veřejnému prostoru. V jejím podání to nebylo jen ventilování emocí, ale snaha přetlačit „prominentní rodinu“ tím, že jejich soukromí začne téct ven. V Sedmičce to shrnula větou, která se pak začala vracet i v diskuzích na sociálních sítích: „Jsem ráda, že jsem z očistce na zemi jménem Krausovi pryč.“
Opatrovnický spor jako motor konfliktu
Rozchod neznamenal konec. Spíš to byl start druhé, mnohem tvrdší části. Opatrovnické řízení se v průběhu let stalo páteří celého konfliktu. Z opatrovnického rozhodnutí z října 2016 vyplývá, že tehdy byl nastaven týdenní režim střídavé péče, k tomu pravidla pro kontakt v průběhu týdne a také finanční rámec. Ve hře bylo výživné a také povinnost zřídit spořicí účet pro dítě.
Jenže v praxi to podle obou stran nikdy nezačalo fungovat jako klidná střídavka. Enevová tvrdí, že se reálně nestřídala jen s Krausem, ale i s okruhem lidí kolem jeho rodiny, že do péče vstupovaly rodinné vazby a že řadu věcí nešlo domluvit napřímo. Kraus to popisuje opačně: problém podle něj není ve střídavé péči jako takové, ale v dlouhodobém tlaku a konfliktu ze strany matky, který se přelévá do předávání, do školy i do veřejného prostoru.
Ať je pravda kdekoliv, opatrovnický spis se postupně plnil návrhy, stížnostmi, podněty k výkonu rozhodnutí, výzvami i sankcemi. Jedním z důležitých milníků je rozsudek z 30. ledna 2024 ve stejném opatrovnickém spise, který zachycuje další fázi sporu a znovu se vrací k režimu péče.
Z jara 2024 pak pochází další rovina, která už přímo souvisí se sociálními sítěmi. Do opatrovnické části se promítlo i téma, co je a není přípustné zveřejňovat. Podle usnesení v tomtéž spise ze dne 16. května 2024 se řešily také požadavky, aby se nezletilý neobjevoval v konfliktním veřejném obsahu bez souhlasu druhého rodiče.
A úplně konkrétní střet o předávání je vidět na usnesení o výkonu rozhodnutí z dubna 2025. V něm se rozebírá, že v létě 2024 nedošlo k realizaci části styku, a v návaznosti na to padla pokuta. Tenhle typ kroků je pro opatrovnické války typický: neřeší emoce, ale to, jestli se dodrželo, co bylo stanoveno, a kdo to porušil.
Enevová a sociální sítě jako zbraň i štít
Když se podíváme na to, co Enevová sdílí v průběhu let, zejména od období, kdy mělo podle obžaloby dojít k činu, působí to jako kronika se dvěma vrstvami. Jedna je osobní a mateřská, tedy dítě, režim péče, předávání, telefonáty, škola, dovolené, věci, které v opatrovnických sporech umí rozervat nervy oběma stranám. Druhá je konfrontační a veřejná. Pojmenovávání viníků, rozšiřování okruhu „zodpovědných“, označování dalších účtů, institucí a známých osobností, přidávání hashtagů a snaha udělat z vlastního sporu širší příběh.
Sociální sítě Nikol Enevové v posledních letech fungují jako veřejný deník sporu, který se z opatrovnických tahanic postupně přelévá až do roviny trestního řízení. V jednotlivých statusech se opakují stejné motivy. Oliver, střídavá péče, předávání, blokace kontaktu, frustrace ze soudů a OSPOD, a zároveň pořád ostřejší popis toho, kdo podle ní v zákulisí tahá za nitky. Nejde jen o výpady proti Adamovi Krausovi. Enevová často rozšiřuje konflikt na širší okruh lidí z jeho rodiny a okolí a tím z toho dělá příběh nerovného boje, ona jako matka proti známému jménu a proti systému, který podle ní nefunguje.
V jejích příspěvcích se opakují výrazné štítky a sloganové formule, které drží emoci. Často se vrací motiv pravdy a lásky v její vlastní verzi, vedle toho tvrdší výrazy jako teror, manipulace nebo lži. Je to styl, který má vyvolat reakci, vytvořit tlak a nenechat věc vyšumět.
V příspěvku z 4. února, kde píše, že je v Praze, popisuje konkrétní situaci se synovým telefonátem. Tvrdí, že Oliver volal vyděšený po několika dnech a po řadě zpráv a výhrůžek od otce. Zároveň uvádí, že hovor měl být puštěný na hlasitý odposlech, otec měl rozhovor slyšet a následně do něj zasahovat. Enevová to rámuje jako porušení synových práv a vyzývá okolí, aby Oliverovi vysvětlilo, že kontakt s oběma rodiči je jeho základní právo. Už v tomhle typu statusů je vidět, že konflikt netlačí jen přes soud, ale i přes veřejnost. Oslovuje lidi mimo spor a žádá je, aby do něj vstoupili. V textu se objevují silná slova, tvrdé nálepky a také široké označování dalších jmen a účtů, jako by potřebovala rozšířit okruh svědků.
Ještě tvrdší je příspěvek nadepsaný větou: „Znásilnění. Nemá cenu dál opatrně našlapovat kolem horké kaše.“ V něm Enevová popisuje, že dlouho mlčela a naznačuje, že jí mělo být řečeno, že pokud nebude „držet hu*u a krok“, „pan taťka“ jejího ex jí zničí život. To je důležité nejen kvůli samotnému obsahu, ale i kvůli tomu, jak skládá motivace a časovou osu. Sama tam říká, že o některých věcech byla ochotná mlčet výměnou za klid, který prý nepřišel. Dál tvrdí, že se podle ní někdo snaží, aby se věc dlouho neprojednala, a zmiňuje i motiv znaleckých posudků, kdy píše, že na psychologické a psychiatrické vyšetření byla poslána ona, ne obžalovaný.
A pak přichází další rovina. Enevová v tomtéž příspěvku naznačuje, že její expartner měl vztahy i s velmi mladými ženami nebo dívkami, a vyzývá k šíření textu, aby se případně ozvaly další. Není to formulované jako doložené tvrzení, spíš jako veřejná výzva a test, jestli se někdo přidá. Z pohledu obrazu, který si Enevová staví, je to moment, kdy přestává mluvit jen o sobě a snaží se otevřít širší podezření, které zasahuje reputaci druhé strany.
V dalších screenech z jejích účtů se opakovaně vrací i postava Adamova otce Jana Krause. Enevová ho v příspěvcích popisuje jako člověka, který je podle ní posedlý penězi, nesnese odlišný názor a politicky tíhne k Andreji Babišovi a hnutí ANO 2011. V jednom z textů zároveň zmiňuje rodinnou historku, kde se objevuje motiv původu jejího otce z Bulharska a pocit ponížení. V kontextu celé její komunikace to funguje jako budování kulis, v nichž nestojí proti jednomu muži, ale proti známé rodině, která má vliv, kontakty a schopnost „to zařídit“. Tenhle rám se pak snadno propojuje s jejím častým motivem strachu a mlčení.
Do stejné mozaiky zapadá i to, jak mluví o matce Adama Krause, Janě Krausové. Opakovaně naznačuje, že v praxi podle ní nešlo o střídavou péči dvou rodičů, ale o střídání s Adamovou matkou. Tenhle motiv je výrazný i v rozhovoru pro Sedmičku z října 2023, kde Enevová popisuje, že se střídavou péčí souhlasila, ale měla pocit, že se bude „střídat především“ s Janou Krausovou, a že se v té době měl řešit i její rozchod s Karlem Rodenem a pobyt u nich doma. V tom rozhovoru líčí, že komunikace byla dlouhodobě neprůchozí, jednou se prý odkazovalo na matku, podruhé na syna, a že se do péče měli zapojovat i další lidé z okruhu rodiny.
Důležité je i to, jak ten rozhovor staví na kontrastu. Ona popisuje roky jako peklo. Druhá strana podle ní využívá jména, kontaktů a toho, že se „nikdo nechce namočit“. Ten rozhovor je zároveň ukázkou strategie, kterou používá i na sociálních sítích. Dostat spor z bytu, z jednací síně a ze spisu ven, do prostoru, kde vzniká tlak a reputační škoda.
OSPOD jako státem dotovaná mafie?
Její veřejná vyjádření z podzimu 2023 jsou v tomhle směru klíčová. V jednom z příspěvků o OSPOD píše mimo jiné o „státem dotované mafii“ a tvrdí, že předkládá důkazy o tom, co se podle ní děje v péči druhého rodiče. Popisuje nahrávky, videa a tvrdí, že výslech dítěte přišel pozdě. Zároveň zmiňuje i to, že se podle ní přehlížejí věci, které by jinak byly obrovský problém.
O pár týdnů dřív, v září 2023, zase zveřejnila text, kde píše, že už několik let nemůže synovi ani popřát k narozeninám a že ji druhá strana „zásobuje naschvály“. V diskuzích pod podobnými příspěvky se pak objevují věty typu „to je jak z blbého filmu“ a ona sama odpovídá v tónu, že se „hraje se slepými, ostré začnou časem“.
Do toho zapadá i její veřejná linka o penězích a o tom, jak se mají používat nástroje jako exekuce. Tvrdí, že se roky domáhala dispozičního práva ke spoření pro dítě, že se řešilo výživné, a že se v některých bodech dostala do situací, které jí komplikovaly život.
Jenže přesně tady se rodí i druhá strana příběhu. Krausova obrana dlouhodobě staví na tom, že veřejné praní věcí je součást tlaku. Že internetová kampaň má ovlivňovat okolí, instituce i dítě. A že právě tahle veřejná rovina je důvod, proč se opatrovnický spor nedaří uklidnit.
Listopad 2018, znásilnění jako dárek k Vánocům
Do trestní roviny se všechno překlápí událostí z konce listopadu 2018. Podle obžaloby mělo k údajnému znásilnění dojít u dveří bytu poté, co Kraus předal Enevové spícího syna. On vinu odmítá.
Klíčovým bodem obžaloby je nahrávka z následné schůzky, kterou si měla Enevová pořídit krátce po incidentu. Ona tvrdí, že ji pořídila s jeho vědomím. Kraus říká, že o nahrávání nevěděl a že záznam odmítá jako neautentický.
U soudu se řeší, jestli nahrávka zachycuje realitu, nebo jestli jde o sestřih, který má působit jako přiznání. A právě tady se trestní a opatrovnická linka přirozeně prolínají. Každý důkaz v trestní věci může mít obrovský dopad na to, jak bude druhá strana vnímána i v opatrovnické realitě. A každý opatrovnický konflikt zároveň vytváří motivy, které se pak zkoumají v trestní rovině.
Do téhle části spisu navíc pronikly i soukromé zprávy a esemesky mezi rodiči. Podle toho, co u soudu zaznělo a co se objevilo v předložené komunikaci, měla Enevová Krausovi na Vánoce 2023 napsat, že „vánoční dárek už je na cestě“. Kraus to vykládá tak, že tím dárkem mělo být trestní oznámení kvůli znásilnění. Vedle toho se v komunikaci objevují výpady, obviňování ze lhaní, narážky na exekuce, peníze na věci pro syna, vyčítání, kdo co nezajistil, a tón, který ukazuje, že vzájemné osočování a výhrůžky jely prakticky na denní bázi.
V jednom výměnném úseku se řeší i to, že jeden rodič druhému vyčítá chování před Oliverem, v dalším se objevují požadavky na úhradu části nákladů na oblečení a školní režim. Není to důkaz viny ani neviny v trestní věci. Je to ale další střípek, jak vypadalo jejich soužití po rozchodu a jak tvrdě spolu mluvili.
Enevová vysvětluje, proč šla na policii pozdě. Ve veřejných výpovědích popisovala strach o děti a obavy z důsledků. Kraus to naopak rámuje jako krok, který podle něj zapadá do dlouhodobé války o syna. Tady se ten případ kýve mezi dvěma póly. Zpožděné oznámení není automaticky důkaz lži. Stejně tak dlouhý opatrovnický spor není automaticky důkaz manipulace. Tenhle uzel lze rozříznout jen fakty.
Pět let eskalace a potom obžaloba
Zlom nastal v roce 2024. Z vyrozumění Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2 ze dne 13. května 2024 plyne, že na Adama Krause byla podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle trestního zákoníku a že věc směřuje k Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Tím se opatrovnická válka definitivně přelila do trestní arény. A v té už nejde o to, kdo má kdy dítě. Jde o vinu a trest. A také o reputaci.
Enevová současně dál zůstává aktivní na sociálních sítích. V jednom z příspěvků, který začíná větou o znásilnění a o tom, že „nemá cenu dál opatrně našlapovat kolem horké kaše“, vyzývá ke sdílení a naznačuje, že chce otevřít i další možné příběhy. To je přesně ten moment, kdy část publika řekne, že konečně mluví, a druhá část řekne, že jde o tlak přes veřejnost.
Co říkají obě strany dnes a proč to bude ještě dlouhé
Kraus opakuje, že vinu odmítá a že nahrávku považuje za problematickou. Enevová opakuje, že se jí stalo násilí, že ji roky držely při zemi obavy o dítě a že se dnes snaží, aby se to konečně pojmenovalo.
Procesní zlom, kvůli kterému se kauza musí znovu projít, je sám o sobě výmluvný. Odvolací soud už jednou řekl, že výslech poškozené neodpovídal tomu, jak má být vedena zvlášť zranitelná oběť. Současně ale v příběhu běží silná linka o tom, že konflikt mezi rodiči je extrémní, dlouhodobý a že se do něj zapojují rodinné okruhy, instituce i sociální sítě.
A právě proto se pořád vrací otázka, kterou si část lidí klade nahlas a část jen potichu. Jestli trestní řízení není pro někoho způsob, jak ve válce o dítě získat navrch. A zároveň proč tahle otázka sama o sobě nesmí být zkratka, která předem shodí možnost, že se násilí opravdu stalo.
Soud bude muset udělat to jediné, co má smysl. Oddělit internetovou válku od trestního jádra. Vrátit se k faktům, k časům, k výpovědím, k listinám, k tomu, co kdo navrhoval v opatrovnických spisech a co kdo tvrdí v trestní věci. A pak rozhodnout.
Protože jestli se v tomhle příběhu něco láme, je to právě tady. Mezi tím, co se roky křičí navenek, a tím, co jde unést před soudem.
Fotogalerie |












14
13
28
12
14
12